Hudební Rozhledy

Akademičtí komorní sólisté s mladou dirigentkou

Miloš Pokora | 08/20 |Festivaly, koncerty

A konečně zase jednou dirigentka: bratislavská rodačka Michaela Rózsová

Vzrušující atmosféra, o kterou se zasloužil přeplněný sál Bohuslava Martinů, provázela šestý koncert Hudební a taneční fakulty AMU z cyklu „Ti nejlepší“ (15. 4.), na němž se představili ve spolupráci dvou mladých sólistů Akademičtí komorní sólisté pod vedením čerstvé absolventky dirigentského oboru, třiadvacetileté bratislavské rodačky Michaely Rózsové. Nastudovat v omezeném čase náročný repertoár s orchestrem, který je sestavován každým rokem nově z řad studentů, představuje obtížný úkol pro zkušeného dirigenta, o to víc udivilo – a to bych rád předeslal, že nějaký věkový handicap nebyl v případě Michaely Rózsové tento večer vůbec znát. Naopak. Jestliže jsem při podobných školních koncertech v Sále Martinů při konstatování občas notně nevyvážené zvukové výslednice poukazoval na jeho akustické záludnosti – sál je pro velký symfonický orchestr přece jen drobet stísněný, tentokrát jako by takové nástrahy téměř vymizely. Se vstupním sólem flétny Debussyho Faunova odpoledne (mimochodem znamenitě frázovanému) jakoby následující rafinovaně rytmizované partie dřev a horen (s nádherně „zrnitým“ efektem souznějící harfy) doslova srůstaly, jen od primů v první partii tutti bychom mohli očekávat o poznání větší vláčnost.

Vše, co se odehrávalo pod taktovkou mladé dirigentky v Debussyho hudbě dál, však už jen a jen překvapovalo. Ať už šlo o umění mladých hráčů přesně se vciťovat do dirigentčina tempového plánu a frázování, naznačovaného zdánlivě nenápadným, ale naprosto srozumitelným gestem, o schopnost orchestru docilovat, aby celý onen kouzelně proměnlivý proud hudby plynul kompaktně beze švů a aby jednotlivé nástrojové linky do sebe přesně zapadaly (dechy!), nebo o schopnost jemňoučce odsazovat každou harmonickou změnu (zde jako by dirigentka skutečně vnímala zcela konkrétní proměny barev). Například to, jak spolu přesně dřeva a horny spolupracovaly v imitačních blocích části Toujors en animant, jak kouzelně bylo podáno expresivně gradující tutti s crescendujícím unisonem smyčců nebo jak citlivě byl vypointován samotný závěr (hoboj, pianissimo horen!), dokázalo pohladit muzikantskou duši i těch nejzkušenějších posluchačů. Hodně příkrý skok do jiné kompoziční poetiky přineslo druhé číslo programu v podobě kompoziční novinky Víta Micky s názvem Variable pasticcioso pro velký orchestr na téma Járy Cimrmana. I tento lapidárně tvarovaný hudební žert s pokřivenými citacemi slavných témat, která si světoví skladatelé „od Cimrmana vypůjčili“, nejednou záměrně triviální a hned zase rafinovaně zašifrovaný a v závěru účinně vypointovaný, dovedli „akademici“ náležitě vychutnat. V Prokofjevově Klavírním koncertu č. 1 vstoupila jako sólistka do báječně rozehraného večera Terezie Fialová, dnes už v koncertním dění úspěšně etablovaná šestadvacetiletá absolventka klavírního oboru, a byly to zvláště dva momenty, který její projev charakterizovaly – suverénní jistota podepřená evidentně dokonalou přípravnou fází a smysl pro specificky prokofjevovský úhoz, v němž jako by se snoubila zvuková věcnost s všeobjímajícím gestem pianistické virtuozity doznívajícího romantismu. Na doraz tepající zvuk chromaticky posouvaného oktávového unisona vstupního tématu, skákavé staccatové partie (Poco più mosso) a spíš v podobném duchu rozkryté než kontrastně chápané Meno mosso – to vše jí znělo nápadně vyostřeně. O to emotivnější momenty jsme pak prožívali s příchodem vstupní melodické fráze primů a klarinetu na začátku střední části, z níž Rózsová vykouzlila melodický zázrak. Také klavíristka s touto náladovou polohou rezonovala, i když zde sledovala spíš ucelený tah a celkový gradační oblouk s rozohněnou akordikou na jeho vrcholu (sugestivní rozeznělé basy!) než emotivní nadsázku. Závěrečné Allegro scherzando znělo v obou složkách brilantně, poprvé jsem však zalitoval, že se tato interpretační kreace neodehrává ve větším prostoru – onen všeobjímající závěr, který jako by chtěl ve stoupající chromatické spirále obejmout celý vesmír, by se rozlil do daleko větší šíře. V dalším čísle programu – árii Desdemody ze 4. dějství Verdiho opery Otello – mě znovu udivilo, jak nenápadným dirigentským gestem, oproštěným od jakéhokoliv okázalého efektu, vedla Michaela Rózsová orchestr k udivující nástupové přesnosti, vybalancovanému zvuku jednotlivých sekcí a vůbec naprosto logickému plynutí, nechávajíc (plástve smyčců!) nádherný prostor sopránovému sólu. Toho se tvárně zhostila absolventka 2. ročníku magisterského studia HAMU Kateřina Šmídová Kalvachová, taková místa jako třikrát opakované zvolání „Salce!“ nebo nádherný oktávový zdvih k tercii durového kvartsextakordu („Cantiamo!“) představovala skutečně mocný příval citu. Dojmy z provedení na závěr večera uváděné Sukovy Pohádky podtrhovaly vše, co bylo o pozoruhodném talentu Michaely Rózsové výše řečeno. Vstupní tematické unisono klarinetů v 1. části, zasazené do nervně vystiženého efektu podkladových figur smyčcových basů, vyústilo do houslového sóla s takovou samozřejmostí, jako by nemohlo přijít nic jiného, s neomylnou logikou byla modelována i crescendová gradace do široce rozezpívaného tématu houslí s náležitě zvýrazněným kontrapunktem cell a skvělé momenty jsme postřehli v partiích dramatického zauzlení (pozouny a tuba před úderem činelu nastoupily jako blesk). V intermezzu Hra na labutě a pávy se trefila Rózsová do přímo ideální polohy – tak roztomile hravě jsem tuto část už dlouho zahrát neslyšel. Vstupní téma 3. části znělo spodním smyčcům v akordické sazbě jako naléhavý recitativ, který pozvolna doznívá, a dobře zvládl orchestr i další tematický oddíl v choulostivé syrytmické sazbě dřev a horny, včetně následujícího gradačního pnutí až po báječně rozezpívané L´istesso tempo s nápadně vypíchnutým protihlasem houslí. Sugestivní momenty nabídla i finální část – například sólo fléten a klarinetů se vylouplo z předcházejí dráždivé zvukové výslednice přirozeně jako z drsné skořápky a také zastřešující Andante maestoso bylo báječně připraveno. Znamenitý studentský večer, takovým se může HAMU jen pyšnit.

Nahoru | Obsah