Hudební Rozhledy

Dáma s kaméliemi

Jiří Urban | 08/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Baletní nastudování Dámy s kaméliemi v režijním a choreografickém pojetí, jak ho od 10. 11. 2011 můžeme spatřit v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, je v mnoha směrech pozoruhodné. Dramaturgicky je objevné, režijně ozvláštňující, scénicky a kostýmově sladěné, hudebně je skvěle interpretováno a tanečně šťastně obsazeno. Vyznačuje se zvýšenou existenciální polohou, protože všechno, co vnímáme, nepozbývá na naléhavosti. Nadále se jedná o vypjaté situace hrdinů v kritických intimních okamžicích. V umělecké struktuře baletu se však kříží množství segmentů a pasáží, které známe z jiných dramatických děl, a tak si začínáme uvědomovat, jak může umělecká tvorba žít svým vlastním životem a jak dnes nové dílo může vznikat na základě již něčeho známého.

Východiskem baletního zpracování Dámy s kaméliemi, jak se k nám dostává v režijním a choreografickém provedení baletního mistra a choreografa operního divadla v rakouském Grazu Allena Yu, se stala hudba Guiseppa Verdiho. Víme, že Verdi nikdy nenapsal hudbu k baletu, avšak odjakživa jeho hudba přitahovala tanečníky svou dynamikou a výrazovostí. Proslulý Dumasův příběh a operní úryvky z Traviaty, Macbetha, Sicilských nešpor, Simona Boccanegry, Síly osudu, Maškarního plesu, Oberta, Jeruzaléma, Trubadúra jsou tady transformovány do nového, neméně pozoruhodného tvaru.
Zopakujme si poměrně složitou genezi klasického titulu s názvem Dáma s kaméliemi. Zřejmě někde na úplném počátku stojí obliba stejnojmenného Dumasova milostného románu (R) s autobiografickými prvky. O něco později se z něj autor rozhodl vytvořit divadelní adaptaci (D). Ta spatřila světlo světa v roce 1852 v Paříži. Jednu z repríz uviděl G. Verdi a vedlo ho to k napsání opery La traviata (O). Převedením příběhu do hudebního žánru se stal osud mladé, krásné, ale na smrt nemocné pařížské kurtizány doslova proslulou. Od premiéry v roce 1853 se Verdiho Traviata stala jednou z nejoblíbenějších oper světového repertoáru. Vztah děl můžeme vyjádřit v triádě román – drama – opera (R–D–O). V provedení tchajwanského režiséra a choreografa Allena Yu se řetězec rozšířil. Nejdříve posunul operu do taneční polohy a vznikl balet (B). Přechody a vztahy mezi rozličnými žánrovými vrstvami, pasážemi, replikami, hudebními motivy, které v rámci tematické struktury vytvářejí navíc řetěz protikladů s většími nebo menšími parafrázemi jednoho či dalšího díla a kupodivu si nijak nepřekážejí. Naopak se účinně podílejí na vyznění celku. Existující vztah R–D–O–B ovšem není přesný, protože do příběhu se vplétají další Verdiho opery O (1), O (2)… V provedení Allena Yu se objevují zjevné odkazy na Verdiho hudební skladby, na operní a baletní tradici jako prvovzory, avšak ty neslouží ani k pouhé montáži, nebo snad k radikální dekonstrukci, ale naopak k tvorbě další modality. Základními stavebními prvky baletního nastudování jsou sice nadále stavy a osoby (protože příběh nemůže být vystavěn bez postav), avšak nevylučují se další hudební a významové asociace, aluze, kvazicitace atd.
Představení nabývá na nové intenci, vyznačuje se akcí a interakcí. Najdou se v něm milovníci baletu i operního umění, obdivovatelé klasického i výrazového tance. Nekomplikovaný příběh pochopí rovněž divák méně poučený, milovníci divadla zase zažívají satisfakci, když rozpoznají paralelní vztahy předloh nebo dílčí hudební segmenty. Pracuje se v něm rovněž s alegorií. Život se v baletním nastudování stává rozehranou partií podobnou karetní hře, v níž se mohou někdy nečekaně zamíchat osudové partie.
Titulní roli tančí brilantní sólistka Národního divadla moravskoslezského Olga Borisová-Pračiková, pro níž jsou role typu Marguerite Gautier přímo předurčeny. Postihuje výrazově a technicky všechny možné polohy: radostnost i smutek. Její křehkost podobná květině, zranitelnost, nervnost a závěrečný marný zápas o život působí neobyčejně přesvědčivě. Její partner Jan Krejčíř, jehož mužné pojetí Arman-da Duvala přinejmenším imponuje, působí rovněž velmi sugestivně. Krejčířův taneční a herecky vyzrálý projev je umocněn také vrozenou elegantností. Z dalších představitelů zaujal mladičký Po-Ju Lin v roli Barona a technicky a výrazově precizní Igor Vejsada v roli Georga Duvala, Armandova otce. Sympaticky vyznělo mnohem více tanečních projevů a vyjmenovávat jednotlivce se zdá téměř nepatřičné. Nicméně uveďme alespoň výkon Vladimíra Vašků (Žolík), Petry Kováčové (Piková dáma, Prudence Duvernay), Markéty Pospíšilové (Nanina, komorná) a Lucie Skálové v roli Cikánky. K příznivému dojmu z představení nesporně přispěla scéna Davida Baziky a vkusné a promyšleně navržené kostýmy Evy Kotkové. Zvláště ve snových pasážích, kde slábne dynamičnost a nastupuje hudební zážitek, nabývá scéna na své důležitosti a oceňujeme, jak je vyvolávána optická prostorovost.
Vynikající práci odvedl zkušený a profesionálně zralý dirigent Jan Šrubař, pod jehož taktovkou se složité operní přechody děly naprosto suverénně. Vynikla tak nejen dramatická kvalita Verdiho hudby, ale také interpretační schopnosti ostravského operního orchestru.
V čem tedy byla ostravská premiéra baletu Dáma s kaméliemi mimořádná? Jednak tím, že se jedná o další, rozšířené baletní nastudování. Od roku 2000, kdy Allen Yu balet poprvé nastudoval, jsou přidávány další scény z oper a balet, který jsme označili jako B, dnes představuje varianty B (1), B (2), B (3). Na výborném výsledku má pochopitelně lví podíl režie a choreografie, avšak neméně důležití jsou interpreti, a to hudby i tance, navrhovatelé a realizátoři výtvarného a technického řešení. Jen tak mohlo vzniknout představení, které je v mnoha směrech mimořádné.
Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Giuseppe Verdi: Dáma s kaméliemi. Choreografie a režie Allen Yu, dirigent Jan Šrubař, scéna David Bazika, kostýmy Eva Kotková. Premiéry 10. a 12. 11. 2011, psáno z první premiéry 10. 11. 2011.

Nahoru | Obsah