Hudební Rozhledy

Překvapení zvané Lovci perel

Jiří Urban | 12/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Katarína Jorda Kramolišová (Leila) a Michal Pavel Vojta (Nadir)

Napsat na objednávku ve čtyřiadvaceti letech operu, která se po sto padesáti letech nastuduje a stále oslovuje diváky, je velký kumšt; svědčí to o velkém hudebním talentu. Lovci perel (1862) od francouzského skladatele Georgese Bizeta mezi ně patří. Dramaturgyně a šéfka opery Slezského divadla v Opavě Jana Andělová-Pletichová měla šťastnou ruku, když prosadila jejich zařazení do dramaturgického plánu divadelní sezony, a opavské publikum tak může naslouchat překvapivě odlišnému Bizetovi. Opera Lovci perel nemá mnoho společného s proslulou Carmen, navíc je zasazena do zcela odlišného prostředí. Dýchne na nás exotika dálek, vidíme Cejlon a Indický oceán, vnímáme nekonečno, cítíme chvění větru, vžíváme se do romantické lásky plné protikladů a dějových zvratů, sledujeme jednu z mnoha variant příběhů o životě a smrti, o lásce a žárlivosti, o silných přátelských a mileneckých vztazích, o vděku, pomoci, provinění i potrestání, aniž bychom se nudili. Libreto Michela Carré a Eugèna Cormona nepůsobí zastarale, ovšem svůj podíl na tom má promyšlený režijní přístup Zdeňka Černína, režiséra, výtvarníka scény a tvůrce kostýmů v jedné osobě. Mnohočetnost úloh, které si na sebe naložil, vede tentokrát k výsledné kompaktnosti. Odvíjející se vztahy mezi postavami se v opavském nastudování stávají afektivní, silně emocionální prožitky se dovedou vztahovat ke konkrétním místům a zároveň mohou mít univerzálně platný význam. Co všechno pozitivně přispívá k našemu celkovému dojmu?

Nepochybně intenzivně působí sama operní hudba, v níž zaznívají indické rytmy, rezonuje v ní vliv romantický a nevylučují se ani impresionistické doteky. Režijně je však opera pojata tak, že vnímáme dvě sféry, dva významy. Před námi se odvíjí to, čeho jsme svědky teď a nyní mezi postavami, jež osud a náhoda přiblížila, zatímco v nedozírném prostoru se vše nejen vzdaluje, odlučuje, ale také převádí do jiné významové roviny. V Bizetových tvůrčích začátcích je vlastně obsažena jeho osobnostní rozporuplnost, věčný vnitřní svár. Jsou v ní použita – s velmi sugestivní instrumentací – jemná arióza, která kladou zvýšené nároky na výkon operního orchestru. Ani pěvečtí interpreti to nemají snadné. Jako kdyby se něco jiného říkalo (zpívalo) a něco jiného se myslelo (konalo). Takto vyjádřená vnitřní tenze udržuje vnímatele v neustálém napětí.
Scéna je pojata minimalisticky, avšak plně se zúročuje kvalitní technické zázemí divadla. Divák má neustále pocit, že se vše odehrává se vztahem k místu, ať již souvisí s dějem reálným nebo imaginárním, v širokém, nedozírném prostoru, který ovšem nevylučuje pocit osamocenosti při rozhodování, protože žijeme na svých vlastních ostrovech. Celý příběh se odehrává jakoby na holé scéně, prosvícené „sluncem“, která zcela autenticky evokuje nádhernou cejlonskou krajinu. Na plátně umístěném v zadním portálu se promítají reálné pláže, vidíme domorodé lovce perel, pohupují se na nich vlny oceánu, zapadá slunce a ve finále vidíme i fatry ohňů. Princip přední a zadní roviny, přibližování se a vzdalování od reálných míst umocňují přílivy a odlivy, ale také způsob, jak individuálně prožíváme svůj vztah ke světu. Hlavní představitelé (Nadir, Zurga) přecházejí po „mostíku“ přes orchestřiště až k divákovi do hlediště a vytvářejí dokonalou iluzi časoprostorové prostupnosti.
Promyšleně jsou navrženy kostýmy, které působí elegantně, přitom bezpečně napovídají, jaké je sociální zařazení postav, a možná v sobě nesou menší náznaky aktualizace. Nadir vystupuje v pevných, vyšších pracovních botách, dokonce s provokativně černými ponožkami. Barevně kontrastní volba kostýmů (s bílou barvou nevinnosti a čistoty, spojenou s chrámem, dále s červenou barvou, která je spojena s mocí, ale také s láskou a vášní) nabývá u Leily a Zurgy na svém opodstatnění. Svěže vyznívají baletní vstupy, které dokreslují atmosféru příběhu a dodávají celému představení na dynamice.
Vyrovnané jsou také pěvecké výkony. Vyniká Katarína Jorda Kramolišová jako Leila; pěvkyně opět potvrdila svou uměleckou vyzrálost. Místy až odzbrojuje, jak dovede skloubit pěveckou suverenitu a herecký výraz. Ohebnost jejího hlasu v koloraturách a především dobré technické základy umožňují umělkyni suverénně zvládnout náročnou roli. Její rezervy ovšem spatřuji především ve francouzské výslovnosti. Na druhé premiéře (v první repríze) se představila mladá pěvkyně Agneša Vrábľová, kterou považuji za objev této divadelní sezony. Disponuje čistým, průzračným hlasem, její soprán má krásnou barvu a navíc kypí vitalitou. Statečně si počínal Kisun Kim jako Nadir, který účinkoval v obou premiérách. Zohledněme fakt, že na druhé premiéře (první repríze) byla ohlášena jeho hlasová indispozice, avšak snad nebude od věci tvrzení, že nejjistěji se pohybuje ve středních tenorových polohách, v této roli však až příliš lyrických. Vzhledem k jeho věku můžeme předpokládat, že ho čeká další umělecký vývoj, oprostí-li se od své herecké neobratnosti.
Za další pěvecký objev můžeme považovat Jana Morávka, který si znamenitě vedl v úloze Zurgy. Jeho nosný baryton zaplnil prostor divadla a je velká škoda, že jeho pěvecký výkon nebyl umocňován herectvím. Protikladně působil Zdeněk Kapl, jenž je v neustálé herecké akci, využívá mimiku i gesta, kterými diváky přímo vtahuje do děje. Jeho pěvecký výkon je ve srovnání s Morávkem slabší, vytlačované tóny působí místy dost rušivě. Čtvrtý hlavní představitel opery – Naurabada, zosobněný Daliborem Hrdou (někdejší velkou hvězdou ostravské opery), si nic nezadá s mladšími kolegy. Vystupuje pěvecky a herecky s velkou jistotou a nasazením, nezapře své mnohaleté zkušenosti v ostravské opeře. Jeho alternant Petr Soós podává sice solidní pěvecký výkon, ale je hlasově spíše zastřenější.
Hudební nastudování bylo svěřeno dirigentovi Damianu Binettimu, který v posledních letech působil jako šéf opavské opery. Vyrovnal se sice s náročnou partiturou, avšak zůstává otázkou, zda je pro prostor opavského divadla únosná hřmotnost v interpretacích některých pasáží, zda zbytečně nenutí operní sbor k forzím, které jsou posluchačky nepříjemné. Nicméně si výkon operního sboru zaslouží více než pochvalu, protože vystupoval vždy procítěně, měl bezpečné nástupy a herectví bylo násobeno stálým kontaktem s protagonisty děje a doprovázeno bezpečnou mimikou ve tvářích.
Co dodat závěrem? Opavské nastudování Bizetovy opery Lovců perel patří mezi umělecky kvalitní inscenace, které jsou divácky přitažlivé a navíc se stávají konkurenceschopnými s ostatními operními scénami.

Opava, Slezské divadlo – Georges Bizet: Lovci perel. Dirigent Damiano Binetti, režie, kostýmy a scéna Zdeněk Černín, choreografie Martin Tomsa, sbormistr Kremena Pešaková, dramaturgie Jana Andělová-Pletichová. Psáno z premiéry a první reprízy 12. 2. a 14. 2. 2012.

Nahoru | Obsah