Hudební Rozhledy

Novinky soudobé hudby V

VI. Zuzana Michlerová: Opera pramen

Otomar Kvěch | 12/17 |Studie, komentáře

Zuzana Michlerová

Vybavíme-li si, kolik neprovedených operních děl leží v šuplících českých nedávno zemřelých a žijících skladatelů, můžeme hovořit o štěstí – ne-li zázraku –, že jednoaktová opera Pramen Zuzany Michlerové byla čtyři měsíce po dokončení uvedena na scénu. Ujalo se jí pěvecké oddělení Pražské konzervatoře, přičemž je třeba také ocenit přístup vedení školy za uvolnění finančních prostředků na najmutí profesionálního orchestru. O vlastním provedení referovaly Hudební rozhledy na jiném místě. Tato analytická studie chce čtenáře seznámit s obsahem díla a jeho hudebními prostředky a zároveň nahlédnout do myšlení nastupující skladatelské generace.

Autorka kompozice, letos sedmadvacetiletá Zuzana Michlerová, je absolventkou Gymnázia Jiřího Wolkera v Prostějově. Vzhledem k uměleckému zázemí v rodině se již od dětství věnovala zpěvu, hře na klavír, na flétnu a baletu. Od roku 2006 studovala Pražskou konzervatoř v oboru skladba ve třídě prof. Otomara Kvěcha a rovněž operní zpěv ve třídě prof. Yvony Škvárové. Své hudební vzdělání doplnila zatím na hudebních kurzech na Accademia Musicale Chigiana v italské Sieně, na Académii de Sablé a na kurzech v Dartingtonu. Mezi jejími skladbami jmenujme například Cyklus čtyř písní na texty básní Evženie Augustinové, několik komorních děl (mj. Klavírní sonátu „Decision“) a Kantátu „Medea“ pro soprán, baryton a klavír, která byla provedena rovněž v rámci přehlídky mladých skladatelů 2010 v Bratislavě.
Tak jako mnoho jiných studentů kompozice vědoucích, že komponování vážné hudby je dnes velkým idealismem nepřinášejícím finanční zázemí, se věnuje i Z. Michlerová jiným činnostem. Je absolventkou Vysoké školy ekonomické v Praze v oborech Mezinárodní politika a diplomacie a Komerční jazyky. Dnes ovládá suverénně řadu jazyků, což ji dovedlo do funkce produkčního manažera v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim a díky čemuž pracuje též jako překladatelka – mimo jiné odborných hudebních textů.
Jako studentka skladby si vždy dokázala Zuzana Michlerová udržet „svou hlavu“. Její hudební řeč bezpochyby ovlivnila její pěvecká erudice a obecné zázemí takzvané vážné hudby. Na rozdíl od některých generačních vrstevníků je jí v její hudební řeči vzdálené užívání prvků populární hudby či aprior-ní užívání racionálních determinujících prvků. Neodmítá však zásadně ani toto, je v přijímání podnětů pro svou tvorbu velmi otevřená. Svou pastelovostí a barevným výrazem je jí blízká tvorba finské skladatelky Kaiji Saariaho, o níž také píše svou diplomní práci.
Opera Pramen vznikla jako absolventská práce na Pražské konzervatoři. Autorka v tomto díle zúročila své zkušenosti pěvkyně, což se velmi pozitivně projevilo na tvářnosti vokálních partů. Jednotliví aktéři opery si zde, jak se říká, „zazpívají“, mnohé postavy mají svá „místa“, tj. monology připomínající útvar árie, v pěveckých partech nalezneme na dramaticky odůvodněných místech užité „výšky“, které pěvci jako jednu z legitimních součástí svých kreací vždy vítají.
Základem opery Pramen je drama Jiřího Wolkera Hrob. Skladatelka si ze hry vytvořila libreto zkrácením některých Wolkerových pasáží a také některými drobnými změnami, mezi něž patří hlavně dvě sborové vsuvky na texty z Písma (úryvek z knihy proroka Izaiáše a z Janova evangelia) a záměna některých mužských rolí u Wolkera na ženské u Michlerové (postava Matky představené a Nevidomé). Tato záměna byla vytvářena s vědomím ansámblu a konkrétních pěvců, kteří budou (v době vytváření opery hypoteticky) operu realizovat. Zuzana Michlerová znala své potencionální interprety a „šila“ jim jednotlivé role na tělo tak, jak tomu bylo v dávných dobách divadla.
Ve Wolkerově silně symbolistickém díle se prolínají křesťanská tradice a katolické legendy, v nichž se často objevuje motiv zázračného pramene skrytého v hrobce, zároveň je zde znát ovlivnění událostmi první světové války a Wolkerovou propukající nemocí. Nejvýraznější myšlenku opery Pramen představuje obětování osobního štěstí ve prospěch ostatních, v čemž nelze nespatřit paralelu s křesťanskou myšlenkou vykoupení lidstva. Celým dílem se dále prolíná polemika o tom, kde je pravda a na to navazující nutnost protagonistů hledat neustále správné rozhodnutí. V tomto ohledu zde proti sobě stojí racionální úsudek a předsudky. Dílo se dotkne rovněž tragiky války, jež nenávratně mění vztahy mezi lidmi.
V díle velmi preferovaný symbol žízně se objevuje v několika rovinách: nepředstavuje pouze potřebu fyzickou, nýbrž také žízeň po záchraně a vykoupení, či žízeň po rodinném štěstí. Pramen v opeře nezobrazuje pouze vodu, ale je rovněž symbolem života, světla nebo pravdy. V několika rovinách se v opeře vyskytuje přeměna hrobu v pramen.
Protagonistou opery je Lékař Petr, jenž přes beznadějnost situace cítí povinnost pomoci ostatním, a to i na úkor vlastního štěstí. V kontrastu k němu stojí necitelná a pokrytecká Matka představená, která se těší z neštěstí druhých, jimiž dříve nebyla respektována. Ješitnost jí tedy nedovolí přát jim nic jiného než trest. Symbol naděje v opeře představuje postava Nevidomé, která je přesvědčena o dobrotě Boha a jeho úsilí lidem pomoci. Sobectví a nedostatek pokory se zrcadlí v postavě Generála, jehož nezajímá nic jiného než osobní prospěch, a to i na úkor ostatních. Hrobník představuje nerozhodnou a bázlivou postavu, jež je však pro záchranu ostatních klíčová. Rodinná láska a vřelost je ztělesněna v postavě lékařovy manželky Evy, která se snaží Petra ochránit a zajistit rodinné štěstí.
Opera Pramen je rozčleněna na šest scén. Odehrává se v době války v klášterním komplexu obleženého města. Po introdukci se scéna otevírá vstupem matky představené, která s potěšením kárá hříšný žíznící lid, jenž prosí Boha o slitování. To však dle jejích slov již není možné, jelikož lidé příliš hřešili. Na scéně se posléze objevuje nevidomá, která tvrzení matky představené popírá a popisuje své setkání s Bohem, jenž prý má přijít lidem pomoci. První scénu uzavírá opět matka představená, která slova nevidomé rázně popírá. Osu druhé scény tvoří výstup Generála, jenž vyhrál válku, avšak trpí strašlivou žízní, kterou chce za každou cenu uhasit. Na scénu přichází posléze umírající Hrobník, který zná tajemství, kde se ukrývá životodárný pramen. Tajemství však na nátlak matky představené i přes naléhání lidu a Generála odmítá prozradit, jelikož přísahal, že o místu nikdy nepoví. Jakmile však nenasytný Generál použije násilí, Hrobník prozrazuje, že pramen se nalézá v hrobě a umírá uškrcen Generálem. Na hrobě je však nápis, který má zabránit jeho odkrytí: „Já žil a umřel. Chodče, stůj a věz, že zemřeš také ty. Nech na pokoji popel můj, sic zemřeš, Bohem prokletý“. Nápis Generál s pohrdáním ignoruje stejně tak jako slova Lékařova a v momentě, kdy se chystá odkrýt hrobku, padá mrtev na zem. Následující třetí scéna je otevřena úvahami Lékaře nad významem Generálovy smrti a svým odhodláním lidem pomoci. Posléze na scénu vstupuje Lékařova žena Eva a následuje dialog mezi ní a Petrem. Eva se marně snaží Petra přesvědčit, aby s ní odešel domů a vzdal se úkolu pomoci ostatním, jelikož čeká jeho dítě. Rozpolcený Petr sice váhá, avšak hlasy procesí zvenčí mu opět připomenou jeho úkol a nyní je již zcela rozhodnut hrob odkrýt i přes varovný nápis na něm. Eva však Petra ve snaze jej ochránit v činu předběhne a sama odkrývá hrob. Náhrobní kámen ji však srazí k zemi a zabije dítě. Eva se slovy výčitek k Petrovi pološílená odchází ze scény. V následující čtvrté scéně se lékař nachází v beznadějné situaci a medituje o správnosti svého počínání. Podaří se mu však opět najít sílu, aby započatý úkol dokončil (mimo jiné rovněž zásluhou hlasu, jejž slyší za scénou). Dříve než však Lékař stihne sestoupit do hrobky, vběhne na scénu hlouček lidí v čele s Matkou představenou, která se rozezleně ptá, kdo hrobku odkryl. Tímto se otevírá předposlední pátá scéna. Přestože je hrobka otevřena, voda z ní netryská a lid stále žízní. Nikdo se pod hrozbami Matky představené neodvažuje pro vodu sestoupit, dokud ze svého zákrytu nevystoupí Lékař, jenž je k tomuto činu odhodlán. Na komentář Matky představené: „Ty, lékaři, proti Bohu?“ Lékař reaguje slovy: „Nejdu proti Bohu, ale proti mrtvému slovu. Bůh odešel z těchto písmen, byl-li tu kdy vůbec…“ Lékař sestupuje do hrobu a Matka představená jej proklíná. Po chvíli z hrobu vytryskne světelný pramen symbolizující vodu. Mezi lidem, který již zcela ignoruje Matku představenou, zavládne vítězné nadšení. Lékař je lidem provoláván za Boha a Matka představená za ďábla. Šestá scéna je monologem Lékařovy manželky Evy, jejíž hlas je věštecky vědoucí a která již pochopila význam Petrova počínání. Její slova poukazují na nekonečný koloběh života, který i nadále zůstane nepřerušen.
Užité hudební prostředky jsou velmi adekvátní zvolenému námětu. V zásadě jde o tradiční hudební řeč se silnou akcentací barevné složky, která je užívána jako charakterizační prvek (náladotvorné vstupní souzvuky ve smyčcích symbolizující „vyprahlou zemi“, žestě charakterizující postavy matky představené a generála, lyrická dřeva v milostných scénách, zvuk zvonů jako „funerál“, užití clusterů při sborovém zoufalém „pít, pít!“ apod.). V celku díla nalezneme několik prvků, které bychom mohli nazvat příznačnými motivy, jejich užití je však volné: jde o zmiňované vstupní akordy – př. 1, motiv zpívaný na slova: „trest Boží“ (motiv je zajímavě s drobnou změnou užit při intonování generálových slov: „svět je náš!“) – př. 2, tečkovaný rytmus charakterizující generála (po jeho smrti je tento rytmus užit v augmentaci) a rytmicky „rozhozeně“ kombinované stupnicové diatonické chody znázorňující katarzi – př. 3. Základní charakteristikou zpěvních partů je fakt, že jsou vždy dominantní, což je mimo jiné jedna z hlavních příčin toho, proč mladí, v oblasti soudobé hudby ne vždy zkušení pěvci, se při inscenaci s dílem dokonale ztotožnili. Vokální party jednotlivých postav se liší podle jejich charakteru: lyrické hlasy (Lékař, Eva, Nevidomá) jsou stupňovitě klidnější, dramatičtější postavy mají vokální linku rozeklanější (Matka představená, Generál). Stavebně je celek opery hudebně rozčleněn na kontrastní díly (ne vždy se kryjící s čísly scén – ta vystihují spíše přítomnost jednotlivých postav na jevišti), v rámci toho nacházíme zřetelně gradace „tažené“ ke stále výraznějším vrcholům. Nejnápadnější jsou vrcholy na konci scény konfliktu Matky představené s ostatními postavami, vyšší vrchol nacházíme při smrti Generála, další při zranění Evy a nejvyšší se nachází v místě sestupu Lékaře do hrobky a vytrysknutí pramene.
V opeře Pramen vytvořila Zuzana Michlerová neobyčejně závažné dílo, ve kterém prokázala velký cit jak pro vokální hudbu, tak pro drama. Bylo by nanejvýš záhodno, aby tyto své schopnosti nadále rozvíjela.

Nahoru | Obsah