Hudební Rozhledy

Prague Proms opět plnily sály

Redakce | 09/17 |Horizont

Nicolas Payton

Šestnáct koncertů nabídl letošní ročník festivalu Prague Proms. Již po osmé tak Pražané i mnoho zahraničních hostů mělo mezi 16. 6. a 21. 7. možnost navštívit dramaturgicky velice dobře namíchaný „pohár“ plný zářivých ingrediencí, kde kromě klasiky se skvěly opět jazzové klenoty nejvyššího stupně či vtipné kuriozity odpovídající letnímu, spíše zábavnému účelu Proms. Opět jeden koncert byl i v Kutné Hoře, viděli jsme znovu staré známé typu dirigenta a moderátora Carla Davise i skvělé muzikanty a baviče Mnozil Brass z Rakouska, klasiku zastupovaly mj. domácí hvězdy Dagmar Pecková a Eva Urbanová, naprostou „novickou“ byla pianistka a „showmanka“ Gabriela Montero.

JAZZ (Vladimír Říha)
Jazzmeny nejvíce zaujaly hvězdy amerického jazzu – Nicolas Payton a Kurt Elling. Paytona, černého trumpetistu a skladatele, provázel i dramatický úvod. Měl být nejen sólistou, ale i skladatelem zahajovacího koncertu tzv. Americké noci, pro kterou i komponoval jazzovou suitu. Nejdříve organizátoři oznámili zrušení koncertu (prý nestačil dopsat dílo), ale za několik dnů opět vše odvolali a zahájení i premiéra proběhly tak, jak bylo naplánováno. Zaplněná Smetanova síň (16. 6.) uvítala Nicholase Paytona, který se svým kvartetem (ještě kontrabas a dvoje bicí) přednesl spolu s Českým národním symfonickým orchestrem světovou premiéru své Black American Symphony. Payton patří ve svých 38 letech ke generaci tzv. mladých lvů amerického jazzu, ale v posledních letech se velice zradikalizoval, přestal užívat pojem jazz jako bílý výmysl a místo něj zavedl BAM (Black American Music). Odmítá podíl bělochů na této hudbě, i interpretačně se odvrátil od neworleanského jazzu. Ale premiérovaná skladba dokázala, že to s ním není tak hrozné. Šestidílná kompozice, aranžovaná a dirigovaná bílým Američanem Stevenem Mercuriem, je v nejlepší tradici oněch jazzových symfonií, jak je první psal George Gershwin. Škoda jen, že působila jako dílo dost narychlo sestavené z několika jen různě rozvedených témat. Skvělá byla Paytonova hra na trubku i s odbočeními ke klavíru a Fender pianu a poslední část, kterou dokonce celou odzpíval. Ráz večera doplnily i Bernsteinův Candide (předehra) a Gershwinův Američan v Paříži s ČNSO a Mercuriem.
Komornější ráz měl druhý hvězdný koncert, který byl návratem současné světové jedničky mezi mužskými jazzovými vokalisty, Američana Kurta Ellinga, do České republiky. Po Plzni a Hradci Králové Ellinga viděla i Praha 9. 7. v zahradě Žofína, kde ho nedoprovázelo obvyklé kvarteto, nýbrž pouze dva hráči, kytarista Charlie Hunter a afroamerický bubeník Derek Phillips. Letní stan zahradní restaurace limitoval počet diváků a v druhé části koncertu byl večer ještě rušen zvuky z jiné akce v paláci Žofín, což ale nezabránilo sólistovi v lekci prvotřídního jazzového zpěvu počátku 21. století. Elling zpíval standardy širokého stylového rozpětí od jazzu přes rock až ke country a ve večeru založeném hlavně na písních z posledního alba Gate přecházel k improvizaci, rytmickým změnám, často využíval scatu, dokonce si pomáhal i technikou – měniči hlasu s ozvěnami. Baryton čtyřiačtyřicetiletého Elllinga je jistý v rockové klasice jako Del Shannonovo Runaway nebo countryovém klenotu Hanka Williamse Lonesome Blues či u Herbieho Hancocka. Nadchl i Hunter se sedmistrunnou kytarou, kde nahrazuje i basovou linku a vyvolává dojem dvou hráčů. Při dvou přídavcích se dostalo i na Ellingovu nejznámější píseň Joker.

NEWORLEANSKÁ NOC ( Vladimír Říha)
Tamtéž se konal 16. 7. i koncert Neworleanská noc Big Bandu sv. Blažeje spojeného mnoha hráči právě s ČNSO a vedeného Kryštofem Markem. Slíbená česká premiéra Neworleanské suity Duka Ellingtona byla velkým lákadlem, je u nás známá z originálu ze supraphonské licenční desky, a tak byl opět zájem veliký. Marek zvolil ale aranžmá Mirko Krebse, které sice modernizuje originál, ale právě u Ellingtona to není asi to pravé ořechové, když si uvědomíme, že velký Duke psal právě a jen pro svůj orchestr. Takže užití elektrické baskytary, Fender piana a podobně dost tradicionalistů vyhnalo ze sálu. Big band byl určitě jistější v úvodní skladbě večera, v premiéře Markovy Sinael Jazz Symphony, psané bandu na tělo, což bylo hned znát.

HOLLYWOODSKÁ NOC A SVĚTLA BROADWAYE (Vladimír Říha)
Velice dobře navštívenou a takřka kultovní akcí každého ročníku jsou večery filmové a muzikálové hudby. Opět si je rozdělili oba dirigenti – Kryštof Marek a Američan Carl Davis. Marek v nabité Smetanově síni 1. 7. řídil ČNSO v Hollywoodské noci, Davis o dva dny později opět v takřka nedýchatelném sále ČNSO vedl ve Světlech Broadwaye. Markova aranžmá evropských i světových hitů měla neselhávající ohlas, a to jak ve známých kusech jako Star Wars či Schindlerův seznam, tak i v méně hraných jako Piti piti pa či Amélie z Montmartru, opět se přidávalo. Stejný výsledek měly i muzikálové hity spojené s tradičním moderováním vtipného Carla Davise – dočkali jsme se klasiky jako My Fair Lady i Mercuryho We Are The Champions, Davis opět střídal excentrické kostýmy, ale to již patří k věci. Výborná byla žesťová sekce orchestru se sóly Jana Hasenöhrla na trubku.

MNOZIL BRASS (Vladimír Říha)
Na pomezí mezi filmem, kabaretem a cirkusem byl večer ve Smetanově síni 24. 6., kde hostoval rakouský soubor Mnozil Brass. Sedm vynikajících hráčů na žestě (trubky, trombony a tubu) založilo před 19 lety ve vídeňské restauraci patřící jistému Josefu Množilovi (českého původu) soubor patřící vyloženě do hudebního divadla. Jeho členové hrají, tančí, zpívají, komickými scénami rozesmávají publikum všude na světě a nebylo tomu jinak ani v Praze, kde premiérovali program Blofeld nazvaný podle jednoho zloducha z „bondovek“. Hudba z „bondovek“ dostala co proto, ale výkony všech a muzikantské mistrovství je neuvěřitelné – to také dovoluje přistoupit na jejich hru, kdy každý muzikant (a bylo jich v sále dost a dost) musí jen obdivně vzdychat.

A TAKÉ NĚCO Z KLASIKY (Vladimír Říha)
Klasickou hudbu vedle komorních koncertů zastupovaly na Proms hlavně tři večery – Osudová noc s Liborem Peškem, Dagmar Peckovou a ČNSO 28. 6., klavírní sóla venezuelské pianistky Gabriely Montero s ČNSO (opět s Peškem) 18. 7. a závěrečná Smrt v opeře 21. 7., vše ve Smetanově síni a před početným publikem, což bylo dobré znamení, i když posluchači jsou to dost netypičtí a stálých návštěvníků je mezi nimi pomálu. Ale i to patří ke znakům festivalu a je i určitou „misí“ letní přehlídky.
V Osudové noci, nazvané podle Beethovenovy symfonie, Pecková přednesla Ravelovu Šeherezádu a Rückertovy písně Gustava Mahlera. Více byla doma v Mahlerovi, Ravelovy tři písně (na jaře a v létě zazněly v Praze dokonce několikrát, natočila je i Magdalena Kožená na posledním CD) pro její hlubší a zastřený hlas nejsou tak ideální. Peškovo podání Osudové bylo lepším průměrem a zazářil v něm Lumír Vaněk na fagot. V USA žijící pianistka Gabriela Montero se u nás poprvé představila jako hráčka, jež je doma spíše v Mozartově Koncertu d moll č. 20 než v Gershwinově Rapsodii v modrém. A její „interaktivní číslo“, hraní na přání diváků a úpravy témat v barokním či jiném stylu, možná připomnělo legendární kouzla Jaroslava Ježka z dob studií, ale někdy hraničilo s dobrým vkusem.
Výborným dramaturgickým nápadem naproti tomu byl večer árií a scén ze světových oper Smrt v opeře. Umírání hlavních hrdinů je v opeře častým jevem, a tak vybrat několik známých scén nebylo tak těžké. Taktovky se tentokrát chopil Marcello Rota a v pěveckých sólech se vystřídalo osm našich a italských zpěváků – v plné formě zpívala hlavně Eva Urbanová (Jenůfa, Isolda, Salome), k ní se přiřadili i Italka Anna Chierichetti (soprán) a její krajan Riccado Botta (tenor), dále Kateřina Jalovcová, Valentin Prolat, Ondrej Mráz a František Zahradníček, méně se dařilo Romanu Janálovi. Škoda jen, že organizátoři toho chtěli ukázat až příliš, a tak se i „hrálo“ s příchody ze sálu, s použitím částí kostýmů a dokonce se soubojem před orchestrem (Oněgin), nemluvě o dětských hrdinech v Janáčkově Bystroušce. Byla to mohutná show, ale místy platilo staré známé, že méně je někdy více. Večer byl však i přes tyto výhrady úspěšný a ohlas u publika na celý festival veliký, což je dnes asi to nejpodstatnější.

NOC V KATEDRÁLE (Jiří Teml)
Reprezentativní letní hudební festival Prague Proms zařadil do svého programu mimo jiné koncert v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře (13. 7.). Atraktivní lokalita i jedinečné chrámové prostředí vtisklo koncertu důstojnou atmosféru.
Za vrchol celého koncertního programu považuji úvodní varhanní skladbu Maxe Regera Fantazie na chorál „Halelujah! Gott zu loben“ č. 3 op. 52, přednesenou Drahomírou Matznerovou. Dokonale technicky zvládnutý part i optimální registrace přiblížila hojnému publiku dílo pozdního romantika od fantazijně pojatého úvodu až ke znamenitě vygradovanému polyfonnímu až hymnickému závěru. Následovaly odlehčené skladby Ave Maria pro trubku a varhany s typickými znaky tvorby dnes stále módního Astora Piazzolly, v němž spoluúčinkoval trumpetista Jan Hasenöhrl, a spíše do tanečně muzikálové oblasti laděná Intrada a čtyři Chorály Johannese Mathiase Michaela.
Velmi dobře zapůsobilo efektní provedení varhaníky oblíbeného díla Alexandre Guilmanta s názvem Final d moll. Zajímavým příspěvkem do programu koncertu pak byly Varia-ce na téma písně „Over the Rainbow“ pro trubku a varhany, věnované památce tragicky zesnulého manžela sólistky Michala Matznera od Emila Viklického. Autor si práci nijak neulehčil a pracoval s tématem a zejména s jeho hlavou vynalézavě, dává oběma sólistům možnost prokázat své interpretační kvality i smysl pro výstavbu formy, kdy zejména v ploše před závěrem skladby uplatnil i aleatorní princip náročný na souhru a part Jana Hasenöhrla vybavil spolehlivě intonovanými extrémními výškami.
Efektním závěrem koncertu pak byl Koncert D dur pro tři trubky a varhany neobyčejně plodného a úspěšného Georga Philippa Telemanna. Krátké, nástrojově znamenitě cítěné dílo poněkud doplatilo na chrámovou akustiku, která trochu setřela virtuózní podání trumpetistů, kteří si krátce vydechli pouze v Adagiu, svěřenému před závěrem jen varhanám. To ale nikterak nenarušilo sympatický dojem, který navodili svým vystoupením všichni účinkující – trumpetisté Jan Hasenöhrl, Jan Hykrda, Jan Burian a u varhan Drahomíra Matznerová.

Nahoru | Obsah