Hudební Rozhledy

Dvořákova Armida ve všední den

Jiří Urban | 09/21 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Eva Dřízgová-Jirušová (Armida) a členové operního souboru

Referovat o repríze operního představení (konkrétně 12. 6. 2012), jestliže se premiéry konaly počátkem května, je možná pro někoho neobvyklé nebo ignorující. Obzvlášť když se první premiéra Armidy odehrávala v plném lesku a za přítomnosti autorova vnuka a jmenovce Antonína Dvořáka. Co nás mohlo odradit? Třeba neblahá zkušenost samotného hudebního skladatele, který kdysi disgustován odešel v průběhu premiéry vlastní opery. V roce 1904 byla premiéra poznamenána značnou smůlou. Pro nemoc ji tehdy nedirigoval respektovaný Karel Kovařovic, inscenace ani interpretace nedosahovaly očekávané úrovně, a Dvořák údajně těžce nesl její vyznění. Nicméně svého posledního díla si hudebně cenil. Předlohu našel v eposu Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém, vypovídajícím o lásce bájné kouzelnice Armidy a křesťanského rytíře Rinalda. Libreto mu napsal Jaroslav Vrchlický. Dvořák se svým operním epilogem hlásí k velkým hudebním dramatům, jak je vytvořil například Richard Wagner.

Armida je dílem vskutku rozsáhlým. Má čtyři dějství, které jen v ostravském nastudování trvají tři a půl hodiny. Je to údajně více než v roce 1991, kdy byla Armida v ostravské opeře nastudována podruhé. Tehdy titulní roli rovněž ztvárnila Eva Dřízgová-Jirušová. Sama v jednom rozhovoru vzpomněla, že nyní zaznívá mnohem více sborů, je obsazeno více rytířských rolí i scén, které podtrhují rozdílný charakter křesťanského a islámského světa. Bez zajímavosti nezůstává ani fakt, že se jedná také o posloupnost režijní. Před dvaceti jedna lety inscenoval Armidu v Ostravě Miroslav Nekvasil, nyní je to jeho syn Jiří Nekvasil. Nejde přitom o nic snadného, protože Armida může působit stejně tak majestátně jako staticky, impozantně jako pateticky. Nejdříve bylo tedy zapotřebí posbírat odvahu k nastudování, protože zde účinkuje velký ansámbl. Vyžaduje se dobrá hudební příprava, schopný orchestr, početný a tomu odpovídajícím způsobem vybavený operní sbor, příprava desítky sólistů v menších rolích, nosné hlasy a svrchované herectví představitelů v hlavních rolích. Aby byl výsledek stravitelný, musí se do inscenování vnést nápad, a tím učinit jeho provedení nezaměnitelným a soudobým dílem. Zásluhou Davida Baziky, jednoho z nejlepších českých scénografů, světelné režie (mistrem osvětlení byl Radko Orenič) a Simony Rybákové, autorky originálních tyrkysových a měděných kostýmů, se to povedlo. Navzdory dílčím výhradám působily její návrhy kostýmů osvěžujícím dojmem. Hraje se na vzdušné scéně, na níž je prostor ohraničen třístupňovými praktikábly pokrytými koberci. Ty sugerují orientální prostředí Damašku, s fontánou uprostřed. Jindy tvoří stupně amfiteátr, ale jindy, zase podle potřeby, se staly vyvýšenou plochou, na níž se odehrává zápas trojice Rinald – Armida – Ismen. Vysoká dřevěná mříž zavěšená v prostoru je variabilně umístěna tak, že někdy rámuje hlavní postavy, jindy člení prostor, takže v zadním portálu je pojednou vytvořena brána, jindy se naznačuje vstup do stanu. Stejně tak rafinovaně se využívá symbolika s vodou (někdy se jí míní fontána, jindy slouží jako mísa).
Hudební nastudování Roberta Jindry prozrazuje akribii. Dovedl se vyrovnat s náročnou partiturou, „uřídit“ orchestr v pasážích, které zejména ve 4. dějství nabývají na gradaci a není snadné, aby hudba nepřekrývala pěvce. Tady je stále co pilovat. Spolehlivě připravený sbor Jurijem Galatenkem si ale udržel svůj vysoký profesionální standard. Hvězdou sledované reprízy se po právu stala Eva Dřízgová-Jirušová v roli Armidy. Její lahodný, měkce a hebce znějící hlas vynikne především v milostných partiích. Umělkyně je pěvecky a herecky natolik přesvědčivá, že na sebe strhává pozornost a divák si doživotně představuje Armidu v jejím zosobnění. Tomáš Černý v roli rytíře Rinalda si vede statečně a suverénně, ale místy bohužel až přehrává a omezený hlasový rozsah ho nutí k celé řadě nepěkných ostrých tónů. Damašského krále Hydraota tentokrát ztvárnil Jan Šťáva. Možná je příliš mladý pro určenou roli, proto nepůsobí tak věrohodně, možná v jeho hlase měla znít nejen obava o dceru, ale také jistá dominance, aby tak bylo zřejmé, že si uvědomuje výhodnost sňatku Armidy s Ismenem. Naopak Richard Haan (Ismen, vládce Sýrie a čaroděj) předvedl ve všech polohách své mistrovství. Upoutává jeho vyrovnaný baryton, který vrcholí v nádherné kantiléně, vyniká vybroušenou pěveckou technikou. Do role vnesl nebývalou tenzi, životnost a vášeň. Z dalších rolí zaujal tradičně výborný Michal Křístek jako vůdce křižácké výpravy Bohumír nebo Marianna Pillárová v roli Sirény.
Jak je vidět, hudebně, pěvecky i vizuálně se představení stává událostí, ať se jedná o sváteční nebo všední den. Opera Národního divadla moravskoslezského se prezentuje jako scéna s nejlepší dramaturgií v České republice, s koncepcí, kterou by mohla jiná divadla závidět. Bohužel návštěvnost naráží na sociodemografickou skladbu regionu a města, a tak se nemůže počítat s příliš početným publikem. Nicméně Dvořákova Armida (po představeních typu Kominíček, Romeo a Julie či Život prostopášníka) se stává dalším operním představením, za nímž se stojí do Ostravy vypravit. Jako bonus získáte program, který připravuje dramaturg opery Daniel Jäger. Je jako vždy poučený a výpravně realizovaný. Programy Národního divadla moravskoslezského v Čechách patří k tomu nejlepšímu, co v současnosti vzniká, stávají se nejen cenným průvodcem představení, ale také pozoruhodným studijním a dokumentačním materiálem.

Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Antonín Dvořák: Armida. Hudební nastudování a dirigent Robert Jindra, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Števo Capko, sbor-mistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Premiéry 3. a 5. 5. 2012, psáno z reprízy 12. 6. 2012.

Nahoru | Obsah