Hudební Rozhledy

Třikrát Česká filharmonie

Vladimír Říha | 12/21 |Události

Jiří Bělohlávek na zkoušce před zahajovacím koncertem sezony…

Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem zahájila velkolepě
Velice očekávané první koncerty nové sezony 2012/13 s Českou filharmonií 4. a 5. 10. v pražském Rudolfinu byly inauguračními koncerty nového šéfdirigenta a hudebního ředitele tělesa Jiřího Bělohlávka, který se vrátil k ČF jako šéf po 20 letech. V září ještě dirigoval BBC Symphony Orchestra, kde zanechal nesmazatelnou stopu. Proto Praha čekala tentokrát až do října, a stálo to za to. Mediální pozornost byla obrovská, noviny a časopisy se předháněly v počtech článků, televize a rozhlas nabízely rozhovory k reformě našeho prvního orchestru, prostě něco na naše poměry nevídaného. První koncert, který se konal ve čtvrtek a jehož se zúčastnilo mnoho pozvaných hostů z domova i z ciziny včetně předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslavy Němcové, zástupců londýnského BBC Orchestra i zahraničních nahrávacích společností, dokonce obě veřejnoprávní média, Česká televize i Český rozhlas, přenášela v přímém přenosu. Slavnostní atmosféra se projevila hned při nástupu orchestru, jehož jednotliví členové měli v klopách fraků oranžové gerbery. Mnohem zajímavější však bylo, že zasedli jinak, než jsme byli zvyklí. Dirigent totiž změnil zavedené umístění jednotlivých skupin: hráči na kontrabas zasedli v jedné řadě v pozadí orchestru, žestě a bicí jsme naopak našli na pravé straně pódia. Jiří Bělohlávek tak docílil mnohem hutnějšího a působivějšího zvuku orchestru, což všem čtyřem skladbám neobyčejně prospělo.

V úvodní Ebenově Vox clamantis dokonce umístil tři sólové trumpetisty na varhanní emporu, tu využil i při fanfárách při závěrečné Janáčkově Sinfoniettě, což je ale běžná věc. Hvězdou večera byl kanadský barytonista Gerald Finley v Mahlerových Pěti raných písních v úpravě Luciana Beria. Již dlouho jsme neslyšeli tak oduševnělý a výrazově dokonalý projev. První večer došlo dokonce k zajímavému, málokdy vídanému jevu. Aniž by byl během pauzy nahlášen již blížící se začátek, většina teprve vcházejícího publika spatřila v sále celý orchestr i s dirigentem a sólistou Finleyem, jak čekají na publikum! Tady asi někdo zaspal, ale naštěstí to nevedlo k ničemu zápornému. Naopak! Výkony všech – včetně barytonisty, který svoji hvězdnou pověst, jež jeho vystoupení předcházela, plně potvrdil – byly uchvacující, jistě bychom všichni uvítali, kdyby se u nás objevoval častěji. Z orchestrálních čísel vyzvedněme především podání Beethovenovy „Osudové“, kterou filharmonici podali vzorově s úderností málokdy slyšitelnou. Jako by nový posaz skutečně ovlivnil zvukové finesy díla v sále. Dle slov dirigenta zamýšlí u nás tohoto nezvyklého umístění skupin (některé zahraniční orchestry tak hrají již dlouho!) využívat zejména v dílech, kde by právě žestě (trubky aj.) měly hrát směrem do sálu a ne kolegům do zad. Uzavřeme radostně, že večer naznačil to nejlepší, což pak potvrdily i další koncerty. Již v sobotu se stejným ohlasem zopakovala Česká filharmonie na svém prvním zájezdu s novým šéfdirigentem program ještě v Bratislavě na místním festivalu (BHS), což bylo i neplánovaným potvrzením česko-slovenských styků v hudbě.

Bělohlávek s Ebenem vyučovali
Česká filharmonie v čele s Jiřím Bělohlávkem připravila pro novou sezonu i několik cyklů edukativních programů. První z nich s moderátorem Markem Ebenem v pražském Rudolfinu zaujal 11. a 12. 10. jak dialogem obou osobností, tak vtipem i dobře vybranými hudebními ukázkami a publikum plného sálu (píši o čtvrtku) často aplaudovalo hudbě i nenuceným a pohotovým reakcím oslovených hráčů.
Cyklus pod celkovým názvem Vše, co jste chtěli vědět o hudbě a báli jste se zeptat se skládá ze tří večerů. První Mohlo to znít také úplně jinak? byl určen pro dospělé, další dva budou pro děti (s Pavlem Liškou) a teenagery (s Janem Budařem) v červnu 2013, všechny podle scénáře Alice Nellis, filmové a divadelní režisérky, ale také původem hudebnice. „Dospělákům“, vesměs oblečeným jako na běžný koncert a v normální večerní čas koncertů, se dostalo poučení, jak to vypadá při zkoušce s orchestrem na dvě tak rozdílná díla, jako jsou Mahlerova Symfonie č. 7 a předehra k operetě Johanna Strausse Netopýr. Jednalo se tedy o typ pořadu, připomínajícího nám z nedávné historie známé programy z televize s Leonardem Bernsteinem či s Českou filharmonií a Václavem Neumannem. Ale vůči těmto zkušeným dirigentům a zároveň skvělým „parlérům“, tj. dirigentům s velkým talentem vyprávěcím, má nový cyklus ČF jednu výhodu, že si pozval k šéfdirigentovi ČF, rovněž velice dobře „řečnicky“ vybavenému, právě profesionála typu Marka Ebena. Tak vznikl souzvuk dvou osobností, které sice podle předem připraveného scénáře, ale se schopností improvizace (a té bylo potřeba hned několikrát!) seznámily návštěvníky se základními „muzikantskými pravidly“. Jak hráči pozdraví dirigenta, k čemu je také smyčec, jak dirigent ukazuje takt – mimochodem Eben si zkusil i dirigování! – a podobné věci. Zároveň upozornily na důležitost studia skladeb po částech při vypracovávání komplexního charakteru skladby, kterou pak divák v sále při běžném koncertu vnímá jako celistvý tvar. Jak druhá věta Mahlerovy symfonie, tak slavná operetní předehra jim k tomu daly mnoho příležitostí a je jen dobře, že celý večer byl nahráván i obrazově, i když jen pro účely filharmonie. Kdo ví, zdali někdy neuvidí sestřižené části i televizní veřejnost. Poznamenejme pro úplnost, že se v orchestru objevilo i několik nových tváří z čerstvě založené Orchestrální akademie při ČF, jejímž účelem je vychovávat mladé hráče.

Metzmacherův návrat
Po nedávném debutu s Českou filharmonií se k našemu orchestru číslo jedna vrátil německý dirigent Ingo Metzmacher, známý interpret především soudobé hudby, který jí věnoval i několik knih, bohužel, u nás dosud nepřeložených. Mezi zahájením 117. sezony ČF a listopadovými koncerty s Metzmacherem absolvovali filharmonici několik zcela mimořádných koncertů, kde se ukázalo, že jim nové vedení, zvýšené platy i celková reforma velice svědčí. Vzpomeňme i dalších koncertů s Jiřím Bělohlávkem, v nichž vystupoval například náš pěvec, basista Jan Martiník (Biblické písně Dvořáka) či ruský klavírista působící v USA Kiril Gerstein (Prokofjevův Koncert č. 1), za pozornost ale určitě stál rovněž první koncert z řady živě pod taktovkou Jiřího Bělohlávka nahrávaných Dvořákových symfonií (č. 1 a č. 6) nebo vystoupení orchestru pod taktovkou hostujícího dirigenta – Američana Leonarda Slatkina s díly Haydna, Čajkovského a Barbera. Po Slatkinovi tak byl zmíněný Metzmacher druhým hostujícím dirigentem v této sezoně a přestože měl jeho program „jen“ dvě díla, byla Dvořákova síň 28., 29. a 30. 11. plná.
Metzmacher totiž mimo jiné uvedl českou premiéru díla svého oblíbence mezi současnými německými skladateli Wolf-ganga Rihma, a sice jeho Hudby č. 4 pro housle a orchestr nazvané Coll’arco. Vzpomeňme třeba dirigentovy účasti na salcburské světové premiéře Rihmovy opery Dionýsos přede dvěma lety a hned nám je jasné, že autorův styl blížící se expresionismu a Nové hudbě je dirigentovi blízký. Čtvrtý houslový koncert napsal Rihm před pěti lety a název Coll’arco, tedy smyčcem, klade důraz na smykové možnosti interpreta a jeho schopnosti interpretace jednovětého díla, blízkého Albanu Bergovi a jeho houslovému koncertu. Do Prahy přijela skladbu zahrát Němka Carolin Widmannová, jíž je i věnována a která s velkým ohlasem hrála rovněž její světovou premiéru. I tentokrát sólistka prokázala velké technické mistrovství, které koncert vyžaduje (přitom ale stále zůstává na poli melodické hudby, vyhýbající se dodekafonickým prvkům), a tak dopadla i česká premiéra na výtečnou. Rovněž filharmonici (dirigent dodržel nový posaz s kontrabasy vzadu) ze sebe v náročné kompozici vydali jen to nejlepší. Po přestávce (píši o pátečním koncertu) ještě zazněla Brucknerova Symfonie č. 4 Es dur „Romantická“, jejíž přírodní charakter byl orchestru, který se blýskl především ve dvou posledních dramatických větách a mnoha sólech v nich, přece jenom o něco bližší. Přesto filharmonie prokázala, že Metz-macher má na její hráče dobrý vliv, protože různé zvěsti o jejich nechuti hrát soudobou hudbu svým výkonem v Rihmovi zcela popřela.

Nahoru | Obsah