Hudební Rozhledy

Čeští pěvci v zahraničí I

II. Božská Ema a další

Jan Králík | 08/19 |Studie, komentáře

Ema Destinnová

Nejvýznamnější trojhvězdí českých pěvců „zlatého věku“ nemizí ani z dnešního obzoru, má poměrně podrobně doložené dráhy a početnou zvukovou dokumentaci:
Stálicí vyšlou z pražského Národního divadla jako místa prvního angažmá (a mnoha návratů) byl Otakar Mařák (1872–1939), narozený v Ostřihomi, vzděláním malíř, proslulý přirozeně posazeným lahodným lyrickým tenorem. Debutoval jako Faust v Brně a nadšeně byl přijímán také ve Vídni, Frankfurtu, Berlíně, Paříži a Hamburku. Po deset let působil v Covent Garden v Londýně, kde alternoval Cania a Turidda s Enrikem Carusem. V zámoří zpíval při turné s chicagskou operou, ale druhý vrchol své dráhy věnoval opět domovu i kreacím Dalibora. Později vyučoval v USA.

Ve svazcích s převážně zahraničními scénami zůstával hrdinný tenorista s mimořádným hlasem a wagnerovskou výdrží Karel Burian (1870–1924), komorní pěvec saský, würtemberský a bavorský. Debutoval v rolích Jeníka a Dalibora v Brně, ale v Praze nebyl vítán. Repertoár si vybudoval na německých scénách v Tallinu, Kolíně, Hannoveru, Hamburku, Berlíně a Lipsku, krátce v Budapešti a především v Drážďanech. Hostoval v Rakousku, Bavorsku a Francii. V londýnské Covent Garden i v newyorské Metropolitní opeře doslova ohromoval svým Tannhäuserem, Siegfriedem a Tristanem. Parsifala ztělesnil také v Bayreuthu. Jeho bouřlivou dráhu s častým odříkáním krutě přervalo nikdy nevysvětlené poleptání hlasivek.
Rovnocenná partnerka Enrika Carusa, první Pucciniho Min-nie a vůbec ve své době hvězda mimořádné velikosti Ema Destinnová (1878–1930), pruská královská komorní pěvkyně, měla trvalá angažmá pouze v Berlíně, Londýně a New Yorku. Sugestivními pěveckohereckými výkony ale triumfovala po celé Evropě, USA i v Kanadě. Na německých scénách dráždila Santuzzou, v Londýně platila za nepřekonatelnou Donnu Annu, Butterfly a Tosku, Paříž nadchla svou Salome a v New Yorku, kde pětkrát zahajovala sezonu Metropolitní opery, oslňovala Aidou a Giocondou. V gramofonových kompletech byla vůbec první Markétkou a Carmen.
Mimo obzor zůstává z té doby pražská sopranistka Josefina Reinlová (1865–1945), která odešla přes Koblenc, Geru, Würzburk, Královec a Düsseldorf do Berlína, hostovala v Drážďanech, Hamburku, Frankfurtu a Amsterdamu; zpívala Amneris i Leonoru, Ortrudu i Elsu. V Covent Garden v Londýně se potkala s Karlem Burianem jako Isolda a s touto rolí zde pak svou pozoruhodnou dráhu uzavřela.
V protipohybu směřovalo několik českých pěvců domů. Basista Eduard Aschenbrenner (1857–1921), rodem z Jičína, se vracel ze Švýcar a Itálie (tam jako „Biardi“) do Prahy a Brna, kde také režíroval. Altistka Hedy Feldenová (1866–1922) studovala ve Vídni, debutovala v Hamburku u Gustava Mahlera a do pražského ND přišla přes Würzburk, Štětín, Norimberk a Magdeburk. Z Mannheimu přišla skvělá heroina Růžena Maturová (1869–1938), z Lublaně a Záhřebu přesídlil hrdinný tenor Antonín Viktor Lebeda (1873–1946). Basista s objemným hlasem, pražský rodák Jiří Huml (1875–1948) začal v Brně a Plzni, ale do Prahy přišel natrvalo až z Mnichova a Drážďan. Mladší bratr Karla Buriana barytonista Emil Burian (1876–1926) po zkušenosti z Brna a Plzně působil v Záhřebu, Norimberku a Freiburku a teprve pak se stal oporou opery ND, vedle níž měl úvazky také v Drážďanech, Hamburku a Budapešti. Mladodramatická sopranistka Anna Slavíková-Jordánová (1877–1948) studovala v Miláně a do Kovařovicova souboru přišla z angažmá v Darmstadtu a z hostování ve Frankfurtu, Vídni a Karlsruhe. Co jméno, to krásný hlas a barvitý osud.
Jiní vystupovali doma zřídka nebo jen v počátcích, a proto zůstali stranou povědomí. Choť Karla Buriana, dramatická sopranistka Františka Jelínková (1865–1937), získala obdiv v Drážďanech, Berlíně, Norimberku a Kolíně nad Rýnem i ve Lvově a Budapešti. Mařákova první choť Anna Adamcová (1874–1950) měla úspěch také ve Vídni a Berlíně (druhá Mařákova choť Mary Cavanová, rovněž mezzosopranistka a rovněž ohnivá Carmen, byla Američanka). Bez trvalejšího výkonného kontaktu s domovem zpíval hrdinný tenorista Josef Branžovský (1865–1931), v mládí Dalibor v Brně, poté uznávaný Rienzi, Lohengrin, Siegfried a Tristan v operních domech v Porýní a Švýcarsku. Po návratu učil zpěv v Plzni. Tenorista Karel Schmaus (1873–1938) si jako adept zazpíval v Bayreuthu Rytíře v Parsifalovi. S lyrickým repertoárem se pak uplatnil v Kolíně nad Rýnem, Wiesbadenu, Mohuči, Lipsku a Dortmundu. Hostoval v Covent Garden a jako režisér Prstenu Nibelungova v Buenos Aires a Riu de Janeiro. Po sňatku s přední vídeňskou sopranistkou Helenou Wildbrunnovou užíval i jejího příjmení.
Hlubší či mělčí zahraniční stopy lze nalézt i u pěvců „mimopražských“. Hrdinný tenorista Antonín Karas-Harfner (1869–1937) z Kostelce nad Orlicí přešel z Poznaně a Záhřebu do Plzně a Brna a v Hukvaldech premiéroval Janáčkovu Lidovou poesii v písních. Basista Rudolf Kaulfus (1878–1943) přesídlil ze Záhřebu do Brna, kde byl v premiéře Káti Kabanové prvním Dikojem. Tenorista Alois Fiala (1879–1940) a lyrický baryton Josef Jiránek (1894–1943) přešli z Lublaně jednak do Brna, jednak do Olomouce a Bratislavy. Roční zkušenost z Lublaně měla také první Kostelnička Leopolda Hanusová-Svobodová (1875–1941), brněnská Mařenka i Libuše.
O těch, kdo na přelomu 19. a 20. století vyšli z Prahy do zahraničí, se ví víc. Hrdinný tenorista z Litomyšle František Pácal (1865–1938) měl sborovou zkušenost z Kolína nad Rýnem, Brém, Štýrského Hradce a Vídně, v Praze zaujal svým Daliborem, ale odešel do Rigy a Poznaně. Barytonista z Plzně Jan Ouředník (1877–1950) se vypracoval v Záhřebu, kam se po pěti pražských letech vrátil. Sopranistka Ella Tvrdková (1878–1918) odešla z pražského ND do Mnichova, kde získala titul komorní pěvkyně. Barytonista Otakar Chmel (1879–1957) přešel z Prahy na čas do Berlína a Vídně. Koloraturní sopranistka Cilka Šmídová (1882–1955) odešla z ND do Stuttgartu, Záhřebu a Lublaně. Podobně i první Janáčkův Kudrjáš Valentin Šindler (1885–1957) přešel z Brna a Prahy do Záhřebu. Hrdinný tenorista Otakar (Otto) Mácha (*1885) z Ostravy, Plzně a Teplic zakotvil sice v Novém německém divadle v Praze, ale zpíval také v Drážďanech, Vídni a Berlíně. Fenomenální kontraaltistka Olga Valoušková-Borová (1886–1975) zavítala při své krátké dráze alespoň do Lublaně a sopranistka Ludmila Prokopová (1888–1959) odjela jako klavíristka s Christinou Morfovou natrvalo do Sofie, kde úspěšně vyučovala.
Nemalou kariérou prošla sopranistka Božena Kacerovská (1880–1970). Studovala v Paříži, po krátkém angažmá v Praze (v ND i v Německé opeře) zpívala ve Francii, v Tunisu (!), Španělsku, Německu, Holandsku a Anglii. Zvláště zaujala jako Donna Anna a Aida. Po návratu do Prahy a rodných Loun vyučovala zpěvu. Všestranně muzikální klavírista, skladatel a basbarytonista Pavel Ludikar (1882–1970), vlastním jménem Vyskočil, uspěl pěvecky ještě významněji a viditelněji ve Vídni, Drážďanech, v milánské Scale, v Buenos Aires i v Bostonu a po velkolepém americkém turné vystupoval více než dvěstěkrát v Metropolitní opeře v New Yorku jako Leporello, Coppélius, Capulet, Ramfis, Timur i Kecal. Po Destinnové vstoupila do Metropolitní opery brněnská hvězda Maria Jeritza (1887–1982), vlastním jménem Jedličková. Debutovala v Olomouci, získala angažmá ve Vídni, a ve Stuttgartu byla první Straussovou Ariadnou. V Met převzala Tosku, Elsu a Santuzzu a byla zde první Turandot i Jenůfou. Oslňovala jako Thaïs, Egyptská Helena a Violanta.
Destinnová sama ještě sledovala v USA úspěšné začátky Heřmy Žárské (*1889), která v Čechách jen hostovala. V Praze byla za nástupkyni Destinnové považována Pavla Vachková (1891–1978), zejména pro Miladu a Libuši, ale po sňatku zmizela z jevišť v diplomatických kruzích ve Francii. Úspěchu na evropských scénách dosáhla z této generace Marie Nežádalová (1897–1967), a to ve Vídni, Bernu, Mnichově, Amsterdamu, Londýně a Bayreuthu.
Podobně téměř zapomenuti jsou barytonista Josef Vlasák (1890–1956), angažovaný v Berlíně a Dortmundu a hostující od Londýna, Stockholmu a Berlína po Vídeň, Benátky a Neapol, a basista Karel Ludvík (1893–1960) zdomácnělý vedle Berlína také ve Vídni, Düsseldorfu, Hamburku a Wiesbadenu. Sopranistka Růžena Herlingerová (*1893), jíž věnovali skladby Berg i Ravel, odešla z Prahy do Rakouska, Francie, Švýcarska, Anglie a Kanady, kde úspěšně vyučovala.
Volná výměna pěvců mezi světem a českými zeměmi a konkurence Nového německého divadla v hlavním městě působily od počátku 20. století a v prvních letech samostatného Československa jako katalyzátor kvality. Kovařovicova, Ostrčilova a Talichova éra znamenaly tolik, že ani vynikající umělci – až na výjimky – nepociťovali touhu opouštět domov. Naopak. Z polských scén přišel přes Bratislavu basista a režisér Josef Munclinger (1888–1954), z milánské Scaly (!) vynikající basista a fenomenální operní herec Vilém Zítek (1890–1956) a z Bělehradu sopranistka Marie Žaludová (1898–1985). S domovem zůstávali v činném kontaktu hrdinní tenoristé Theodor Schütz (1878–1961) a Richard Kubla (1890–1964), oba obdivovaní ve Vídni a na německých scénách, druhý z nich také v USA a jako první známý český pěvec v Egyptě. Z Hamburku se vrátil lyrický tenor Jan Berlík (1892–1972).
Přední místní pěvci vyjížděli jen výjimečně. Emil Pollert (1887–1935), Ada Nordenová (1891–1973), Naďa Kejřová (1902–1983), Zdeněk Otava (1902–1980), Ludmila Červinková (1908–1980), Marie Podvalová (1909–1992) – a další – představovali ve své době kvalitu se světem srovnatelnou, třebaže zůstávali vázáni doma nebo na pražské německé scéně, jako Václav Novák (1881–1928) či Josef Otakar Masák (1899–1972).
O dráhu v zahraničí se pokusila sopranistka Míla Kočová (1898–1951) na turné z Prahy přes Glyndebourne do New Yorku a Chicaga. Trvalého zahraničního angažmá dosáhla sopranistka Eva Hadrabová (1902–1973) – z Ostravy a Olomouce přes Vídeň, Salcburk, Štýrský Hradec a Norimberk do Anglie a USA. Dotek s domovem nikdy neztratila dramatická sopranistka Zdenka Ziková (1902–1990) oslavovaná v Záhřebu, Vídni, Bělehradě i v Káhiře a Alexandrii. replica handbags | replica Louis Vuitton | Chanel replica

Nahoru | Obsah