Hudební Rozhledy

Festival opera 2O13

Anna Šerých | 12/19 |Události

Z Francovy Válka s mloky

Festival Opera 2013 nabídl patnáct představení (z nichž jsme některé tituly na stranách Hudebních rozhledů již recenzovali) třinácti operních souborů. V Praze od 3. 1. do 3. 2. předvedly domácí operní soubory kamenných divadel (vyjma brněnského, v jehož vybraném představení sólisté onemocněli) a také experimentální scény Ensemble Damian, Ensemble Opera Diversa, VCHOD a NOS nejlepší výběr ze svého repertoáru. Takřka vyprodaná představení hovoří jasně. Pražské operní publikum, ač zvyklé vyjíždět za operou do Vídně či Drážďan, přijalo nabídku oblastních divadel se zájmem. Opera žije navzdory dotačním propadům, navzdory kulturní politice, která evidentně nechápe, že tento pruh kulturního pole je u nás po staletí zvelebován jako nezbytná součást našich životů. Právě oblastním divadlům patří úcta a dík, že svou dělnou brázdu obdělávají s nasazením a nadšením. Výběr titulů ukázal, že dramaturgie jde vstříc divákům, nabízí osvědčené tituly. Umělecká úroveň představení hovoří jasně – tam, kde je kvalita uměleckého vedení, tam je kvalita inscenační a interpretační. A ta, doufám, míří napříště také k repertoárovým objevům.

Lucia di Lammermoor
Vstupní představení Lucie di Lammermoor Gaetana Donizettiho (Moravské divadlo Olomouc) upoutalo a nastavilo vysokou profesní laťku. Titulní hrdinka Olga Jelínková zpívá s klidnou jistotou, jemně, perfektně až do koloraturního finále šílenství. Je třeba přát mladé pěvkyni, aby svou vzácnou hřivnu moudře ošetřovala do osobité znělosti. Měla dobré partnery. Barytonista Filip Tůma s důrazem a plastickou energií hlasu i herectví ztvárnil Enrika, lstivě kupčícího se sestrou pro záchranu rodového panství. Rafael Alvarez lahodí příjemným tenorem, ­Donizettiho Edgardo je mu samozřejmostí. Jiří Přibyl (Rai­mondo) v neblahé radě Luise – Ah cedi, cedi… – dal spíš málo přesvědčivý návrh než rezolutní příkaz duchovního vůdce, a jistě to byl záměr režie, zaujal více v místech ansámblových zpěvů, zejména v duetu s Enrikem a v závěrečných lamentacích. Nejenom v těchto místech vynikala pěkná souhra celého ansámblu, harmonie pěvců, orchestru, sboru, pevná jednota výborného nastudování, zastřešeného dirigentem ­Miloslavem Oswaldem. Drama úpěnlivě čisté lásky sevřené do pasti lsti překypuje podmanivými melodiemi a Donizettiho kouzlení dali olomoučtí své síly naplno. Gotizující scéna Jána Zavarského navodila hradní prostředí, dala prostor i oné strašidelné studni, interiéry řešila přidanými křesly. Emotivní působivost dodávaly scéně světelné efekty, temnění noci a barvení okenních oblouků. Do Skotska mířily kostýmy Aleše Valáška. Dámám slušely, kostka pánských vestiček a kalhot je zřetelný nápad, Lorda Artura, vnuceného manžela, paráda červené uniformy rovnou deklasovala. Podle režijního záměru – nahlížet jednání postav jako reakci na stresovou situaci v ohrožení – byli dvořané, tedy sbor, včetně dámského, ve vojen­ských uniformách. Permanentní vojenské ležení, strohost a tota­litářský tlak, redukce pohybu sboru jako kontrast k citové vřavě sourozeneckých a mileneckých vztahů je další z možných, pravomocných výkladů díla. Olomoucká operní scéna nemá daleko do svého 100. výročí (zahájila 1920). V jiném nastudování představili Lucii di Lammemoor už na Festivalu Opera v roce 1995. Tehdy získali Cenu odborné poroty Lucie a Enrico – Mária Tkadlčíková a Pavel Kamas. Porota emeritních sólistů Národního divadla (Eva Děpoltová, Zora Jehličková, Libuše Márová, Brigita Šulcová a Leo Marian Vodička) nominovali na Cenu za mimořádnou interpretaci role právě Olgu Jelínkovou za roli Lucie.
Olomouc, Moravské divadlo – Gaetano Donizetti: Lucia di Lammermoor. Dirigent Miloslav Oswald, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Aleš Valášek, sbormistryně Lubomíra Hellová. Stavovské divadlo 3. 1. 2013, premiéra Olomouc 14. 12. 2012.

Lovci perel
Lovci perel George Bizeta je poněkud opomíjený kousek zlaté operní éry, představilo jej Slezské divadlo Opava. Chytrý dramaturgický počin – zpěvná, opojná hudba, exotické prostředí a jednoduchý děj, který Bizet naplňuje hudbou překypujících prudkých zvratů. Přátelé, domorodý Zurga (barytonista Jan Morávek) a host na ostrově Nadir (tenorista Michal Pavel Vojta) si slíbí, že zapomenou na své dřívější rivalství v lásce. Netuší, že bráhmánská kněžka, která právě připlula, ochránkyně ostrova, jež má žít pouze na modlitbách a v naprostém ústraní, je jejich femme fatale. Nadir ji pozná podle hlasu a zamilovaná Lejla poruší slib zasvěcení. Milence čeká smrt upálením. Další dějovou spirálu vytáčí Zurga: nejdřív stupňuje žárlivost a mstu, pak pro záchranu milenců obětuje život. Tato dějová kostka má tolik Bizetovy melodické fajnovosti s koloritem exotiky, tolik vtíravých melodií a jejich návratů, že je nejlépe nechat působit jejich sladkobolný odér jako vzácné vyku­řovadlo nudy. V divadle je potřeba přidat k tomu nápaditost inscenační, což scéna, režie a kostýmy Zdeňka Černína splnily jen chabě. Projekce mořské hladiny s lovci na posedech ztratila efekt v nekonečné smyčce a milostný afekt, tvarovaný do liter „je t’aime“ pohráváním se šálou, nestačí ani na celou Nadirovu árii, aby nepůsobil trapně, natož k vyjádření intenzity citu, který balancuje na hraně smrti. U Bizeta jsme totiž v žánru opery, v níž se láska zásadně vykupuje smrtí. Mladá sopranistka Agneša Vráblová nabízí hlas zajímavé intenzity výrazu, rozsahu, potenciálu. Její pražská Leila měla jakýsi šrám. Zda neohlášené indis­pozice nebo hlubší, je na jejím řešení. Orchestr i sbor svědčili o kvalitním a zažitém nastudování, atraktivní jsou i divošské tance cejlonských ostrovanů.
Opava, Slezské divadlo – Georges Bizet: Lovci perel. Dirigent Damiano Binetti, režie, scéna, kostýmy Zdeněk Černín. Stavovské divadlo 4. 1. 2013, premiéra Opava 12. 2. 2012.

La Gioconda
La Gioconda je opera, kterou Amilcare Ponchielli napsal pro La Scalu a její premiérou 1876 získal nehynoucí slávu. Opera z Plzně vybrala Giocondu jako svůj festivalový titul právem. Titulní postava Gioconda je nejen pilířem děje, v interpretaci Ivany Veberové byla i pilířem pražského představení. Neoslňuje, zato přesvědčí o pevné profesionalitě, jak náročnou roli všestranně zvládnout. Protihráč ušlechtilé ženy, Richard Haan, výborně zúročil své pěvecké zkušenosti, namísto velké kantilény nabídl spíš parlandový výraz a nuance celé padoušské škály zloducha Barnaby byly silně působivé. Tomáš Brauner občas dopustí, že orchestr pěvce zbytečně překrývá, ovšem jeho nastudování je dramaticky barevné, hráčsky vyrovnané. Slepá matka (altistka Eliška Weissová) pracuje dobře s osobitým, přívětivým témbrem svého hlasu, tyranského vládce Alviseho ztvárnil Pavel Vančura suverénně, také jeho žena Laura (Ivana Šaková) a zejména Rafael Alvarez (Enzo), muž, o jehož lásku Gioconda s Laurou zápolí, dali představení přitažlivý půvab i razanci. Originalita scény a světel Daniela Dvořáka vodí protagonisty Benátkami postranních kanálů a Giudeccy, zatají přepych paláce C`a d’oro a spolu s režií Oldřicha Kříže zdůrazňují sirý děs mravní tyranie. Ivanu Veberovou nominovala porota emeritních sólistů Národního divadla na Cenu za mimořádnou interpretaci role.
Plzeň, Divadlo J. K. Tyla – Amilcare Ponchielli: La Gioconda. Dirigent Tomáš Brauner, režie Oldřich Kříž, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Jan Kříž. Stavovské divadlo 6. 1. 2013, premiéra Plzeň 2. 6. 2012.

Don Quichotte
Jules Massenet, Francouz, jehož poslední portréty připomínají Cervantesova rytíře smutné postavy, napsal svého Dona Quichotta ruskému Fjodoru Šaljapinovi na míru, a on, nejmocnější basista své éry, dílo náležitě propagoval. Jiří Přibyl je mladý basista z českého Tábora a v nelehké roli Dona Quichotta předvedl příjemně znělý hlas, potěšitelný základ svého umění a slibný potenciál rozvoje. Jeho průvodce Sancho Panza (Anatolij Orel) rozehrával heroickou taškařici s živelnou, přesvědčivě poutavou bilancí svého hereckého a pěveckého umu. Jejich Múza, Dulcinea (Jana Wallingerová), koketně ironická i lyricky opravdová, přidala k atraktivnosti večera hojný díl. Trojice stěžejní, nicméně šarm inscenace vybudovala poetická režie Lindy Keprtové. Vychází z tektoniky Massenetovy hudby, vnímá její salonní, galantní nostalgii, písňovou „triviálnost“, obnažuje skrytý respekt úcty a sebeúcty. Originálně fázuje pohyb všech a stále, pomalu a krouživě, jen pohybem stylizuje donquichotské reálie, osla i oře, boj s větrnými mlýny i bandity. Čaruje v souhře a v jednotě se scénickým minimalismem a elegantní fraškovitou nadsázkou kostýmů Marie Blažkové. Osud Massenetova hrdiny neskládá z režijních puzzlů do barevného obrázku, ale z obdivu k nezkrotnému idealistovi, obdivu, který přechází v pobídku k individuální důstojnosti, v apel k dobru, byť vypadá pošetile. Dirigent Martin Doubravský, orchestr, sbor a balet opery hráli, zpívali a tancovali s evidentním nasazením a čarovně kouzlili iluzi jménem opera. Právě tato inscenace získala Cenu kritiků za nejlepší inscenaci (porota: Věra Drápelová, Josef Herman, Radmila Hrdinová, Olga Janáčková, Ivan Žáček).
Liberec, Divadlo F. X. Šaldy – Jules Massenet: Don Quichotte. Dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna a kostýmy Marie Blažková, choreografie Martin Goga. Stavovské divadlo 12. 1. 2013, premiéra Liberec 23. 11. 2012.

La Wally
Kdo zná La Wally Alfreda Catalaniho? Jen ti, kdo si zajeli do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě na českou premiéru díla, které v La Scal1 zaznělo poprvé v roce 1892. Ostravský dramaturgický počin byl po právu bohatě recenzován, k pražskému představení povzdech provozní, scéna utrpěla přesunem do jiných prostor a navíc v poslední třetině napínavého děje vypadly titulky. Krkolomná opera vyžaduje po titulní postavě, horalce Wally, neutuchající energii do permanentní akce a vypjatých hlasových poloh, hlas Evy Urbanové zněl unaveně. Catalani však nárokuje velké hlasy a velké výkony i v dalších rolích, dobře se představil zejména barytonista Svatopluk Sem jako žárlivec Gellner, vrtkavého, osudového milence zpíval s plným dramatickým nasazením Gianluca Zampieri, tvrdohlavě furiantského otce Strommingera ztvárnil přesvědčivě Martin Gurbal’. Dirigentu Robertu Jindrovi patří velké díky za objevné, dramatické a plně muzikální nastudování.
Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Alfredo Catalani: La Wally, dirigent Robert Jindra, režie Václav Klement, scéna David Bazika, kostýmy Sylva Zákula Hanáková. Národní divadlo Praha 14. 1. 2013, premiéra Ostrava 20. 9. 2012.

Nabucco
Monumentální příběh o dobytí Jeruzaléma babylonským králem Nabukadnezarem, biblická víra exulantů v návrat do Izraele a zároveň silné dilema mezi společenskou ctí a osobním štěstím, to je Verdiho Nabucco. Na Festivalu příklad toho, jak lze operu zavalit nudou. Centrální sbor Židů Va, pensiero, sull’ali dorate, už sto sedmdesát let slavný, milovaný a obehrávaný v nejrůznějších podobách, bývá lákadlem kusu. Nevyvedl se, možná chřipkovým oslabením, výkony sólistů deptá statická režie bez nápadu, bez akčního prostoru. Schody (scéna Martin Víšek) jsou prvek efektní, leč pro režii Martina Dubovice zrádný. Scénický čas se krátí schůdkovou rošádou a méně zběhlý divák snad ani nepostřehne pustošivý vpád Babyloňanů do chrámu, ani katarzní Nabuccovo prozření, pád Baalova kultu, hudbou tak jasně vykreslený. Krása opulentně zdobných kostýmů Josefa Jelínka je tentokrát spíš kontraproduktivní, tíživě dusivá. Bouřně exponovaná, rytmicky pulzující hudba velkých melodických oblouků a dramatických šturmů zkrátka nedostala vizuální protějšek. Milan Kaňák vede orchestr v citlivé spolupráci, je pěvcům oporou a vstupní trio lásky, klíčová rozehrávka vztahů mezi Abigail (Valeria Vagant), Fenenou (Barbora Kadlčíková) a Ismaelem (Jaroslav Kovacs) – Io t´amava – rozezněla hlasy schopné dostát náročnému úkolu. Barytonista Nikolaj Někrasov (Nabucco) měl nejhezčí místa ve snové árii Son pur queste mia membra!, v závěrečné modlitbě byla znát hlasová únava, maximum soustředění dal basista Serguei Nikitine roli Zachariáše. Zkrátka víc než divadlo přivezli z Ústí koncertní provedení.
Ústí nad Labem, Severočeské divadlo – Giuseppe Verdi: Nabucco. Dirigent Milan Kaňák, režie Martin Dubovic, scéna Martin Víšek, kostýmy Josef Jelínek. Stavovské divadlo 15. 1. 2013, premiéra Ústí n. Labem 5. 10. 2012.

Rigoletto
Verdiovské srovnání nabídly České Budějovice. Rigoletto má v rukou režisérky Jany Kališové psychologický ponor i metafyziku osudového prokletí. Inscenace má základní stopu externí českokrumlovské verze, velkorysost. Mobilní schodové skládačky vytvářejí vévodovo doupě, prostorné hřiště neřesti, sboristé rozehrávají zábavu naplno. Působivě kontrastuje dívčí ložnice Gildy, mohutný závěs a` la postel s nebesy zdůrazňuje prvek čistoty, intimity i tajemného setkání, na Sparafucilovu krčmu stačí stolek a štokrle. Jana Zbořilová navrhla chytře scénu a chytře oblékla postavy. Jana Kališová s divadelním citem rozehrává bezuzdnou zábavu dvorské chásky a jednání Giovanny (Dagmar Volfová) zvýraznila až ke kuplířství. Hvězdou večera byla právem nejen Jana Šrejma Kačírková jako Gilda, také Alexandr Beň je Rigoletto výtečný, přesvědčivě šaškuje, přesvědčivě zahání svůj sociální mindrák, přesvědčivě zlořečí a tragicky dokoná plod klatby. Režisérka dává vražednou dýku do jeho rukou, on vraždí své dítě místo Vévody, kterému chystal smrt, Vévoda dál flirtuje a Gilda už jen jako přízrak prosí o požehnání. Jevhen Šokalo zpívá a hraje Sparafucila suverénně. Vstupní baladě Questa o quella nasadil dirigent Mario De Rose tempo krkolomné až k drmolení, ovšem Kisun Kim má roli zažitou a jeho Vévoda je floutek, umí zpívat, i když neoslňuje. Českobudějovický Rigoletto má mohutné, nápaditě rozehrané a krásně sezpívané sborové scény, na únos Gildy, útěk do ticha, nezapomenete. Jana Šrejma Kačírková získala za roli Gildy Cenu za mimořádnou interpretaci role, Jihočeské divadlo České Budějovice Cenu diváků za nejlepší inscenaci.
České Budějovice, Jihočeské divadlo – Giuseppe Verdi: Rigoletto. Dirigent Mario De Rose, režie Jana Kališová, scéna a kostýmy Jana Zbořilová, sbormistr Josef Sychra. Národní divadlo 20. 1. 2013, premiéra České Budějovice 27. 9. 2012.

Válka s mloky
Národní divadlo Praha představilo dvě premiéry. Právě ve finiši volebního prezidentského klání nesl svou kůži na trh Vladimír Franz. Utichla dvojstranná euforie voleb i premiéry a zůstalo dílo: Válka s mloky. Z Čapkova geniálně zpracovaného varování před nebezpečím globální fašizace si skladatel vzal titul, něco z povšechné atmosféry násilí a strachu. Vystupují mloci a jejich Chief Salamander, hlavně však postava Freda Daltona, telegrafisty, který u Čapka jen posílá depeši o zkáze Fort Jacksonu a mlocích na poště. Z Čapkova podkladu rozvíjí libretista Rostislav Křivánek také roli Minnie Lascottové (té Fred na dálku poslal políbení) a domýšlí jejího otce Oliviera Lascotta. Z Čapka je i námořní vysloužilec Jensen, pamětník počátku mločí historie kapitána Van Tocha. Libreto pracuje i s protimločím varováním X, jako s materiálem proti Fredovi. Jedině Jensen a Fred, milý slečny Minnie, před mloky varují. Fred má být za své společenské rouhání zlikvidován, tím víc, že se nehodí pro dceru šéfa Salamander Syndikátu. Dojde k podmořskému výbuchu, mloci opanovali zemi. Starý Lascott se zblázní, lidé – utopenci se pod vlnami probouzejí a zpívají píseň Leviathanovu, Fred a Minnie jsou zachráněni a v zajetí mloků, finální kóda patří dvěma perspektivním postavám: Chief Salamander a chlapec Bobby s narostlou salamandří oháňkou si pěkně křepčí Tapa, Tana Boys a přemýšlí, který další přístav obsadí. Sbor mloků zanotuje Tajemství naší duše je voda hluboká! a diváku zůstane mudrování, jakou vlastně má dílo výpověď? Finální sbor mloků Tajemství naší duše, refrén z předchozího sboru Utopenců indikuje vítězství mloků. Vladimír Franz vlastně zhudebnil jednu z Čapkových tezí, tedy jeho devízu umělecké avantgardy – Po nás ať přijdou Salamandři! Budoucnost patří Mlokům! Symptom lidské zhouby, obecná ztráta míry, soudnosti a bujará mediální manipulace tvoří prvou půli opery a je zábavná naveliko. Šimon Caban vystavěl scénu velkoryse, staví vrtnou věž, pláž, schody, paluby, světnice, i místa pod vodou, jako vždy pracuje s točnou a nešetří symbolickými obskurditami, jako je dozorující oko či nafouklé monstrum Chief Salamandra. Nadsázku dala kostýmům i Simona Rybáková. Ironizující šatičky blboučsky davové společnosti, pohledné kostýmy mloků i dalších tvorů zaplavují scénu, stále je na co koukat, základ děje, Fredovo varování, překrývají efektní vsuvky reklamy a muzikál Poseidon, také těžařská agitka Syndikátu je davová podívaná. Hudba sviští, mění styly, song střídá song... a klade otázku, k čemu tolik humbuku dospěje. Ke zklamání a poznání, že tak velký námět s tak velkou mašinerií, kterou autoři rozjeli, neutáhli. Podívaná a legrace (Billy Bingo a Poseidon / Petr Kotvald, Konferenciér / Martin Zbrožek) nejsou jádrem opery a scény, které jsou stěžejní, nedosáhly přesvědčivé sdělnosti. Není na vině režie Davida Drábka ani scénické harampádí – hudbě Vladimíra Franze chybí koncentrace sdělnosti. Vrstvení neustálých nástupů, střídaných nástrojů, střídaných, byť i zajímavých melodických nápadů, to vše je spíš koktání než vytříbený operní jazyk. Což je ostatně vada, kterou lze odstranit. Vokální party, bohatě kryté orchestrem (byť byly zpívány na mikroporty), jsou evidentně náročné, jak napovídalo nepatřičně viditelné, avšak účinné soustředění Ivana Kusnjera (Lascott) i výkony Romana Vocela (Jansen), Marie Kobielské (Minnie), Václava Sibery (Fred) a dalších. Dirigent Marko Ivanović, sám skadatel, odvedl velkou práci, stejně tak sbormistr Tvrtko Karlovič.
Praha, Národní divadlo – Vladimír Franz: Válka s mloky. Dirigent Marko Ivanović, režie David Drábek, scéna Šimon Caban, kostýmy Simona Rybáková, sbormistr Tvrtko Karlovič. Světová premiéra 10. 1. 2013 ve Státní opeře.

Orfeus a Eurydika
Kdo je to Orfeus, víme. Božský pěvec, který svou ženu miloval až za hrob, díky své lásce a díky zpěvu ji vyvedl z podsvětí. Tento příběh hudby a lásky je jako šém dějin opery, Monteverdiho zpracování je startovní, Christoph Willibald Gluck napsal Orfeo ed Euridice pro císařský dvůr ve Vídni v roce1762. Legendární Martu Krásovou jako Orfea už nepamatujeme, Praha se k autorovi, kterému můžeme dávat i atribut „s Prahou spjatý“, vrací po půl století. Orfeus a Eurydika je inscenační oříšek, úsporné, až asketické libreto, sled tableaux, oděných delikátní hudbou nářku, sled tanců, sborů, árií. Hudební tombeau otvírá sborový nářek nad hrobem Eurydiky, gradovaný nářkem Orfeovým – Euridice! a Roman Janál dal do tohoto výkřiku cituplnou tónovou dikci žalu a touhy. Přesvědčivě krásným barytonem notoval part, který mu evidentně vyhovuje a nic nevadí, že Gluck jej psal pro kastráta altového, sopránového a v Paříži pro kontratenoristu. Vždy muže. Orfeovy nénie plní celé prvé dějství, vydařeně a úchvatně zněla árie Chiamo il mio ben così. Ale k tomu, aby se posluchač opravdu soustředil k hudbě, k tomu inscenační velkorysost monolitní elegance bravurně vystavěné scény moc netlačí. Celé jeviště, monumentalizované efektem postranních zrcadel, vyplňují schody, tedy cesta, jsou bílé, značí nevinnost i smrt. Černý smuteční sbor a lkavé Ah, se interno ah quest’urna funesa zpívá zprvu zády, pak v pomalém sestupu a plazení schodištěm vytváří efekt výtvarný, akusticky zrádný. I nejtišší pohyb zní do smutku ztišených barokních repetic rušivě. Cestu do podsvětí nastoupí Orfeus v prázdné rakvi. Schodištní panel je trojdílný, výklopný, zespodu zrcadlový, různé varianty sklonu nabízejí různé podoby podsvětí, zemi i obzor. Inscenátoři se rozhodli zdůraznit vody posmrtných krajin, Acherón, Léthé, Styx i Kokytos, hrůzu podsvětí imituje čvachtání fúrií, pohyb zrcadlí voda i zrca­dla, efektní iluze záhrobí jde až k přesahu do reality, ­neodbytně podsouvá otázku na následné útrapy totálně zmáčených tanečníků a sboru. Vodou posléze brouzdá i Orfeus, cílené Eurydiččino Elysium je postel ve vodě. A sociálně empatický posluchač vnímá bosé nožky možná víc než dojemný duet Vieni, segui i miei passi. Impozantní linie mobilního schodiště vybírá jinou vizuální daň, obdiv ke každému kroku, který nesklouzl. Výrazně zosobněn je Amor, nejen jasnou rumělkou kostýmu, také baletním dvojníkem, má kvalitní obsazení pěvecké – Yukiko Šrejmová Kinjo nebo Hana Jonášová, která v druhé premiéře působila výrazněji zpěvem i hrou. Jiří Hájek se v roli Orfea uvedl hezkým, vyrovnaným výkonem, ovšem v áriích Romana Janála zní větší vokální propracovanost a silně emotivní tón. Pro obě Eurydiky (Alžběta Poláčková a Marie Fajtová) platí chvála. Jan Latham-Koenig je dirigent zvučného jména v celém operním světě a spolupráce s ním je jistě přínosem. Fakt, že druhé premiéře unikala krása detailů, padá víc na pulty hráčů než na konto dirigenta. Tento Orfeus a Eurydika má přitažlivost efektního designu, zabydleného představivostí scénografa a režiséra Hartmuta Schördorfera. Vizuální stimul zde určující, diváku konvenuje. Muzikantský labužník má doma oblíbenou nahrávku. Orfeus a Eurydika získal nominaci do užšího výběru na Cenu kritiků za nejlepší inscenaci.
Praha, Národní divadlo – Christoph Willibald Gluck: Orfeus a Eurydika. Dirigent Jan Latham-Koenig, režie a scéna Hartmut Schörghofer, kostýmy Corinna Crome, choreografie Karine Guizzo, sbormistr Pavel Vaněk, 1. premiéry 2. 2. a 3. 2. 2013.

Voda a vzduch
Všechna díla byla zpívána v originále, Don Quiochotte a Lovci perel ve francouzštině, ostatní vlašsky, jak se u nás, v době vzniku těchto oper říkalo. Český repertoár reprezentovala nejen Franzova Válka s mloky, ale také drobnosti alternativních divadel.
Dobře zavedený Ensemble Damian získal Cenu ředitelky festivalu za inscenaci opery Tomáše Hanzlíka Voda a vzduch. „… Možná chtěl autor především upozornit na pozapomenutou osobnost Jakuba Obrovského, ale podařilo se mu podle mě mnohem více: upřímná zpověď umělce bojujícího s okolím i sebou samým… Inscenováno s důvtipem, bez prázdných efektů, velmi emotivní zážitek.“ Tak zdůvodnila své rozhodnutí Lenka Šaldová. Tomáš Hanzlík je autor všestranný: dílo napíše, zrežíruje a provede. To platí také pro životopisný obrázek malíře Jakuba Obrovského. Koláž hudby a obrazu, životních epizod a deníkových záznamů, napsaná pro kvarteto pěvců, klavír a varhanní pozitiv. Malíře Obrovského ztvárnil tenorista Martin Ptáček, roli malířovy manželky Boženy Škorpilové zpívá Markéta Večeřová (též kunsthistoričku), Anna Jelínková má roli Maminky a 1. kunsthistoričky, barytonista Pavel Maška je slepec, bratr, sochař Kofránek i kunsthistorik, jak děj žádá. Hanzlík svým typickým, jemně šturmujícím minimalismem projde místopis malířova rodného kraje, studia, ženitbu, tvůrčí úspěchy i odmítnutí, ba naději: „Tomu, jenž sčítá mé klady i chyby, v duchu podávám vděčně ruku.“ A posluchač, podanou rukou vděčně potřese. Voda a vzduch v provedení Ensemble Damian získala užší nominaci na Cenu kritiků za nejlepší inscenaci.
Olomouc, Ensemble Damian – Tomáš Hanzlík: Voda a vzduch. Dirigent, scéna, režie Tomáš Hanzlík. Divadlo Kolowrat 13. 1. 2013, premiéra Hodonín 2. 9. 2012.

Příležitost dělá zloděje
Režisér Tomáš Studený je ředitelem projektu VCHOD (Výzkumné centrum hudebního divadla), doktorandského projektu na JAMU v Brně. VCHOD se prezentoval burleskou Gioachina Rossiniho Příležitost dělá zloděje. Rossiniho jednoaktovka má základ v textu Eugèna Scribea, řeší zápletku námluv a záměnu postav, způsobenou záměnou zavazadel. Dramatické schéma má šarm, vtip a spád násobený Rossinim a řídící ruka Tomáše Studeného to vše lákavě aktualizuje. Vypracoval překlad, režii, scénu a kostýmy, ba dokonce zpívá roli Eugenia. VCHOD baví posluchače, možná i tím, že je znát, jak aktéry baví hrát, realizovat herecká předsevzetí. Trojice pánů Roman Hoza (Matěj), Lukáš Hacek (Matyáš) a Aleš Procházka (Bonifác) předčila tentokrát obě dívky, Aneta Petrasová zpívala v indispozici a Klementina (Lucie Kašpárková) tvoří ostřejší tón, než jaký Rossinimu sluší. Rošádu námluv pestří mimická role Kupida, hraje Marek Mokoš, podepsaný také pod režií i scénou, jako ostatně všichni z kolektivu, neboť VCHOD je týmová práce. Diriguje Ema Mikešová, na klavír hraje Kostiantyn Tyshko.
Brno, VCHOD – Gioachino Rossini: Příležitost dělá zloděje. Dirigentka Ema Mikešová, režie, scéna, kostýmy Tomáš Studený. Divadlo Kolowrat 26. 1. 2013, premiéra Brno 26. 6. 2012.

Mluvící dobytek aneb tajemné kosti a Palackého truchlivý konec
Z nápaditého fondu malých brněnských scén přivezl Ensemble Opera Diversa hororový Mluvící dobytek aneb tajemné kosti. Tato povedená taškařice Ondřeje Kyase a Pavla Drábka se na Festivalu Opera objevila už v roce 2007 ve filmové kreslené podobě, originál baví samozřejmě ještě víc. Buffa (abychom zůstali na poli opery) je hospodský blábol v mixu s hororem a vlastenčením: Božena Němcová sbírá lidové legendy a dozví se o mluvící krávě, o účinku popela z mrtvého… Vše v naivistické režii, prostinké a srozumitelné jako finální epilog o sedlákově konci: V hospodě bylo mu hej, jde domů a je tuhej! Cimrmanovská poetika, která blaží.
Poezii drastična a senzace jako z kramářských písní nastoluje novinka Miloše Štědroně Palackého truchlivý konec podle hry Huberta Krejčího. Hudbu neobstaral flašinet, ale komorní ansámbl (vl, vlc, fl, clar., fg, pf a perkuse), poučeně, nápaditě střídá a paroduje žánry, karikuje i národní klenoty, počínaje hymnou, konče Vltavou. Příběh je hrůzostrašný, Upír zalétne do Čech – „v Bohemii je veliké množství primitivního obyvatelstva, venkovští strejci milující alkohol“, zardousí Palackého a vezme na sebe jeho podobu a začne škodit, usmrtí Sokoly. Ale nic netušící paní Palacká uvaří k obědu česnečku a quasi Palacký umře. Na pohřbu se hraje funébrmarš, tedy Kde domov můj, ovšem Drákula vyleze z rakve a škodí dál. Pak už je éra nová – „pantáta Rieger je teď fotr národa“, mihne se fízl Sabina, dojde na požár Národního divadla, na audienci u císaře – „byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“, zazní Libušino proroctví „v Praze prý nebudou jednou jen samí hajzli“… Palackého truchlivý konec je loutková opera, to znamená, že pěvci vodí loutky, jakési štítové podoby postav. Drákula škodí, Kašpárek od plic moralizuje a režisér Tomáš Studený dává národnostnímu mrskutu vtip, propracovaný až po hnutí malíčkem. Drákula, barytonista Roman Hoza, utkví v paměti, z upíří operní skládačky pak skoro nic, i když má prorocký happy end. Palackého truchlivý konec/ Mluvící dobytek v provedení Ensemble Opera Diversa se dostal do užšího výběru na Cenu kritiků za nejlepší inscenaci.
Brno, Ensemble Opera Diversa – Horrorropery. Pavel Drábek, Ondřej Kyas: Mluvící dobytek, premiéra 25. 1. 2005, Brno. Miloš Štědroň: Palackého truchlivý konec, premiéra 27. 1. 2013. Dirigentka Gabriela Tardonová, režie Tomáš Studený. Divadlo Kolovrat 27. 1. 2013.

Divadlo za bránou
NOS (Netradiční operní studio) HAMU Praha uvedlo Divadlo za bránou Bohuslava Martinů. Představení, na němž se spolupodílejí Komorní orchestr Quattro a Ženský pěvecký sbor Bubureza, angažuje všechny obory umělecké výuky HAMU, včetně hudebního managementu, využívá i spolupráce se studenty DAMU. Režisérem, mimografem a choreografem projektu je Radim Vizváry, dirigentkou Valentina Shuklina. Soustředili se především na pantomimické ztvárnění martinuovského leporela a „lidový spektákl“, jak říkal Martinů, rozhýbali do série vynalézavých taškařic, mladistvě chaotických. Zpívá se na mikroporty, což při komorním obsazení orchestru pěvce docela degraduje. Hlavní postavy mají pantomimického dvojníka: Kolombína (Dana Šťastná), pantomima (Irena Kristeková), Katuška (Dominika Kopecká, Anna Kukuczková), Pierot (Otakar Souček, Martin Talaga), Harlekýn (Štěpán Eliáš, Václav Procházka). Projev mimů měl jasně navrch, ne vždy jen výkonem, občas i délkou scénky, tak trochu proti duchu skladatelova požadavku – „hra a celek musí dělat dojem improvizace.“ Ivo Michl (Ponocný) a Zdeňka Erlebachová (Bába) vytvořili hezké malé role, nejvíce zaujal Jan Petráček (Starosta) a též jeho dvojník, zralá pantomima Iriny Andreevy. Je pochopitelný inscenační elán vměstnat do Martinů melanže z národních písní, commedie dell´arte, slova i baletu co nejvíc herecké ikonografie dneška, zvláště, když forma díla je volná a rej pohybu a barvitých kostýmů v úsporné scéně (Jozef Hugo Čačko) lákavý. Nicméně chybí úměra, v naveliko rozmáchlé produkci dostal Martinů humor, jeho nostalgicky křehká, cenná evokace české folklorní poetiky, docela na frak.
Praha, HAMU – NOS, Bohuslav Martinů: Divadlo za bránou. Dirigentka Valentina Shuklina, režie Radim Vizváry, scénografie Jozef Hugo Čačko. Nová scéna Národního divadla Praha 28. 1. 2013, premiéra Praha 26. 6. 2012.

Nahoru | Obsah