Hudební Rozhledy

Sicilské nešpory poprvé v Brně

Karla Hofmannová | 10/21 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Adriana Kohútková

Opera Giuseppa Verdiho Sicilské nešpory je inscenovaná jen zřídka. V Brně ji slyšelo německé publikum v roce 1933 a na scéně českého divadla se objevuje poprvé. V kontextu České republiky bylo uvedeno od konce války jen pět inscenací, zatímco nedávno je hrála Staatsoper Wien. Proč tomu tak je? Co brání managementu operních divadel tuto Verdiho velkou operu uvádět?
Libreto je dílem Eugèna Scribea a Charlese Duveyriera. Prošlo mnoha úpravami a změnami, děj se stěhoval z Nizozemí přes Portugalsko až po Sicílii. Po pravdě, mohl by se odehrávat kdekoli, odpor proti okupantům je nadčasový. Proto mluví libreto srozumitelně a burcuje publikum. A rok 1855, kdy byla premiéra, nebyl tak daleko od roku 1830, kdy podnítila povstání v Bruselu Němá z Portici, či od roku 1848, který byl kritický pro celou Evropu. Text ve smyslu „… váš osud je ve vašich rukou, … rouhá se Bohu, komu chybí kuráž…“ byl dost odvážný. A konec, kdy Sicilané na velikonoční poledne při zvuku zvonů pobijí všechny neozbrojené francouzské okupanty, ten nemohli v Paříži skousnout. Proto existují dvě verze, jedna francouzská ve stylu grand opéra a druhá italská, s baletní vložkou umírněnou, která je inscenována i v Brně. Problémy s libretem jsou tedy příčinou jeho těžkopádnosti.

Hudba se poněkud odlišuje od ostatních Verdiho oper, přestože v ní můžeme najít hudební materiál všech oper předchozích i následujících, kdy zejména sbory, které tu mají velký prostor, velmi evokují Trubadúra či Nabucca (např. finále 3. obrazu). Ve sborových scénách i ansámblech využívá autor odsazovaného, sekaného rytmu v pianech, čímž navozuje napětí a tajemnou atmosféru spiknutí. Opera téměř postrádá typické vtíravé verdiovské melodie, árie jsou obtížné rozsahem a velkými intervalovými skoky a kontrastními částmi, které nastupují attacca. Neobvyklé jsou náročné ansámbly, mnohdy spolu se sborem, ale i a cappella. Hudba jde především po dramatičnosti, v lyrických pasážích je poněkud unylá, zejména v baletních částech. Jako osvěžení působí použití lidových tanečních rytmů, tarantely a siciliany.
Dirigent Jaroslav Kyzlink využívá barevnosti a údernosti partitury a vytváří silné hudební obrazy. Daří se mu plasticky využít instrumentaci k efektnímu účinku. Inteligentně provází zpěváky a dává jim prostor pro zpracování dynamických detailů. Orchestr hraje svěže, přesně a intonačně a technicky bezchybně. Sbor pod vedením Josefa Pančíka zde opět dostal velkou příležitost. Těžké sborové scény nesou děj a dramatické napětí, mají tu velké davové i sólové herecké akce, které se rychle střídají. Přesto sbor zůstal kompaktní ve zvuku a přirozený ve výrazu.
Balet grand opéra vyžaduje, proto i italská verze trvá přes pět hodin. Tu se brněnským inscenátorům podařilo škrty a vypuštěním některých baletních scén „stáhnout“ na něco přes tři hodiny, ale i to je pro dnešního diváka příliš (zejména sleduje-li hodinky a hlídá poslední spoj), přestože hudba děj nese a v inscenaci je na co se dívat. Baletní scéna je v ponurém a vypjatém příběhu osvěžením pro psychiku a vnáší do tvrdé a surové opery něhu. V půvabné choreografii Hany Litterové se úspěšně uplatnili posluchači brněnské taneční konzervatoře.
Režie se chopil slovenský režisér působící v Krakově Laco Adamik. Vyšel z klasického tradičního pojetí, kdy nechává zpěvákům prostor pro pěvecké ekvilibristiky a nenutí je do akcí. Vznikají plochy živých obrazů, které jsou „stojáky“ a je jich tam až příliš. Chtělo by to nějaké oživení, škoda, že letící promítaní ptáci na horizontu či sněhobílá krajková loď, odvážející ukradené nevěsty, působí tak kýčovitě… Akci vnesl na jeviště až závěrečný sbor, který se vyřítil z náhle otevřené celé hloubky jeviště, málokdy využívané. Masakr na jevišti byl pro úsporné osvětlení příliš chaotický, a tak po představení probíhaly diskuse, kdo byl vlastně z protagonistů zavražděn a kdo ne…
Scénu připravil slovenský scénograf Jozef Ciller. Zvolil těžké, klasické kulisy a k tomu promítané pozadí. Tmavý prostor je spoře osvětlován namodralým světlem, sólisté jsou sledováni bodovými reflektory. Opakuje se totéž i po přestávce a psychika diváka reaguje negativně, neboť oči jsou již unavené. Naštěstí poslední obraz, svatba hlavních aktérů Eleny a Arrida, je pod modrým nebem. Dobře působí rozvrstvené praktikábly po podlaze jeviště, kde se mohou aktéři přirozeně pohybovat a vyrovnávat bez ztráty kytičky vzájemný výškový potenciál. Kostýmy Petera Čaneckého přímo navazují na scénu, jsou renesanční a těžké, vše v černé, jen sporadicky je tu a tam prozáří bílá, jako jsou šaty nevěst, baletu či oděv lékaře.
V hlavní a vlastně jediné ženské roli, vévodkyně Eleny, sestry teprve šestnáctiletého popraveného vévody Conradina, se na premiéře představila Adriana Kohútková (alternuje Luise Hudson). Posunula se ve výraze do polohy dramatického sopránu, který se pohybuje především ve středních a spodních polohách, na které je kladen zvukový důraz při akcentování Eleniny pomstychtivé vášně. Přesto se dostává i do poloh koloraturních, které jsou přehlídkou zvukové, barevné i dynamické vyrovnanosti jejího hlasu. Vyrovnala se s náročným úkolem s obdivuhodnou bravurou a samozřejmostí, střední i spodní poloha byly nádherně znělé, stejně jako plné a zářivé výšky. Obohatila touto rolí své stále se rozšiřující hlasové kvality.
V roli Arriga, mladého Siciliána, se představil Michal Lehotský (alternuje Rafael Álvarez). Part role je posazen poměrně vysoko, přesto se ho zhostil nosným a vyrovnaným hlasem, zvučným příjemným témbrem a otevřenými výškami. Sympatický byl i jeho chlapecký exteriér a sebevědomé herecké pojetí role. Postavu Guida di Monforta, guvernéra a Arrigova otce, hrál velmi dobře španělský barytonista Luis Cansino, který se v České republice představil poprvé (dalšími představiteli role jsou Vladimír Chmelo a Jakub Kettner). Barevný a plný hlas ho předurčuje k dramatickým postavám a Cansino s ním umí dobře technicky zacházet. Kvarteto sólistů doplnil velmi kvalitním výkonem Jiří Sulženko v roli lékaře a vůdce povstání, Giovanniho da Procida (alternující je Martin Gurbal’). Sulženko pracoval s hlasem velmi rozvážně a měl pečlivě vystavěné kantilénové fráze a dynamické finesy. Vytvořil přirozenou a sympatickou postavu, přestože je poznamenána touhou po pomstě. Z menších rolí zaslouží pochválit za poctivé výkony Jana Wallingerová v roli Ninetty, Ladislav Mlejnek jako Bethune či Jiří Klecker jako Vaudemont, jehož hlas stále ještě zraje a zakulacuje se.
Inscenace se vymyká běžnému verdiovskému repertoáru a je poznamenána jak autorovým hledáním nového výrazu, tak změnami, kterými musela v průběhu svého divadelního života projít. Ze strany brněnské opery se však jedná o významný dramaturgický počin, neboť oslovuje jak tradicionalistického diváka, tak přináší nový pohled na Verdiho a jeho opery. Dramaturgie tak zjevně hledá cestu, jak dostat brněnskou operu ze slepé uličky, do které se dostala, a zjevně se jí to daří. Alespoň to několik posledních premiér potvrzuje.

Brno, Janáčkovo divadlo – Giuseppe Verdi: Sicilské nešpory. Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Laco Adamik, scéna Jozef Ciller, kostýmy Peter Čanecký, sbormistr Josef Pančík. Premiéra 11. 1. 2013.

Nahoru | Obsah