Hudební Rozhledy

Čeští pěvci v zahraničí I

IV. Do současnosti

Jan Králík | 04/19 |Studie, komentáře

Eva Randová

Normalizační léta českým pěvcům mnoho operních příležitostí v zahraničí nedávala. Koncertních výjezdů bylo víc, ale příležitost k angažmá v opeře zůstala vzácná. Výjimkám pomáhala shovívavost úřadů, nucených k většímu výběru daní z honorářů. Překážky se proto tenčily a rezavějící železnou oponou začali pronikat ti, kdo byli nejlépe připraveni a nebáli se západního tempa.
Lyrický tenorista Zdeněk Švehla (*1924) stál před souběžnými nabídkami z pražského Národního divadla a vídeňské Volk­s­oper už roku 1957. Před emigrací dal ještě přednost domácí jistotě, ale jakmile to bylo možné, do Vídně se vracel (1969) a vydobyl si uznání také v Athénách a Dublinu.

Basista Jaroslav Horáček (1926–2011), od roku 1953 jeden z všestranných pilířů první české scény, nezaváhal, když dostal příležitost režírovat italské pěvce v milánském divadle Piccola Scala v Mozartově Titovi (1966). Památného jara 1968 vyučoval na pěveckých stážích v Bostonu v USA, kam byl záhy pozván zpívat Kecala a později režírovat celou Prodanou nevěstu. Mezitím vyučoval v Santiagu de Chile (1973). Podobně se etabloval v irském Dublinu, kde zpíval, a režíroval osm inscenací.
Tenorista Miroslav Frydlewicz (1934–2002) byl do zahraničí pozván nejprve Státní operou z Berlína, kde (od 1965) zpíval Jeníka a Pinkertona. Později dojížděl do Lipska excelovat dokonce jako Siegmund a Loge. Když byl do Prahy (od 1975) angažován z Banské Bystrice lyrický tenorista Vojtěch Kocián (*1937), měl už za sebou zkušenost z Klagenfurtu, Štýrského Hradce, Mariboru a Kaiserslauternu. Kontakt s někdejšími působišti rozvíjel i v době pražského angažmá a nově v Trevíru a Berlíně. Do Kaiserslauternu zajížděl v sezoně 1970–71 a do Erfurtu 1975–76 i tenorista Jan Janda (*1937). Všestranný tenorista Miroslav Švejda (*1939), angažovaný v Praze od roku 1970, byl zván k hostování do Sieny, Drážďan a Lublaně (a při jiných příležitostech zpíval ve Francii, Dánsku, Španělsku, Finsku, Rakousku, USA, Kanadě a Japonsku). Kultivovaný tenor buffo i lirico Alfred Hampel (*1939), využívaný v Praze i k nejmenším rolím, neušel pozornosti Theater der Stadt Brandenburg a hostoval v Erfurtu. V Ženevě zpíval Kudrjáše (1974), v Dublinu Vaška (1976), v Bad Hersfeldu Principála (1990), na Tchaj-wanu Gora (1999), v Lisabonu Rechtora (2000). Jak snadno se zapomíná...
Nedlouho před „pražským jarem“ (v říjnu 1967) se v Praze mihl v roli Kalafa tenorista Jindřich Čapek, uvedený jako „host Státní opery v Mnichově“. Další data o něm ale vzdorují pátrání, což naznačuje míru významu zřejmě nejen v jeho případě.
Na výjimečnou dráhu vstoupila díky talentu, I. ceně z Reggio Emilia a ovšem díky železné píli mezzosopranistka Eva Randová (*1936). Začala v Ostravě a v Praze, roku 1970 získala nabídku do Norimberka, ale pevnější úvazky uzavřela ve Stuttgartu, Mnichově a Bayreuthu (Gutrune a Waltraute 1973–75, Fricka 1976–77, Kundry 1981). Světovou dráhu jí otevřel na jaře 1975 záskok v Eboli za Christu Ludwigovou na Karajanově festivalu v Salcburku. Nabídky, výkony a úspěchy pak zářily neméně než výčet předních operních domů, které si ji podávaly: Hamburk, Berlín, Paříž, Curych, Vídeň, Verona, Athény, San Francisko... V Covent Garden v Londýně byla angažována na Ortrudu, Venuši, Marinu, Kostelničku a Kabanichu. V newyorské Metropolitní opeře zpívala Fricku ve Zlatu Rýna (1981), Venuši v Tannhäuserovi (1987) a Kabanichu (1999). Působení v zahraničí legalizovala, mohla se proto vracet. V Norimberku, ve Státní opeře ve Vídni a při hostování v Praze udivovala v Rusalce dvojrolí Cizí kněžny a Ježibaby. Stopa komorní pěvkyně Evy Randové zůstává mimořádná.
Altistka Libuše Márová (*1943), od roku 1966 na první scéně dokonalá pěvkyně a skvělá herečka, vystupovala po tři sezony 1969–72 v Norské opeře v Oslo, pro niž nastudovala Carmen v norštině, hostovala v berlínské Komické opeře (1970–77) také jako svůdná Dulcinea a s Nizozemskou operou v Amsterdamu (1975–79) se představila i v Praze v Händelově Orlandu. V témže nastudování účinkovala také koloraturní sopranistka Jana Jonášová (*1943), poctěná cenou Wiener Flötenuhr a považovaná za objev Salcburského festivalu 1977. Pro vynikající hlasové schopnosti byla zvána do Berlína, Bruselu, Drážďan, Edinburku, Madridu a Štrasburku... Málo se ví, že všestranná sopranistka Eva Děpoltová (*1945) zajížděla již ze svého bratislavského angažmá zpívat celou sérii Turandot do Detmoldu. V čase pražského angažmá (od 1979) hostovala od Garsu (Abigail) a Cagliari (Milada) po Teherán (Turandot) a Tchaj-wan (Desdemona).
Výčty by se u těchto pěvců – a u mnohých dalších – výrazně rozmnožily, pokud by se počítaly i zájezdy s operními soubory či s orchestry nebo s menšími uměleckými tělesy. Sledováním stálých úvazků by počet zřídl, ale význam vzrostl:
V Komické opeře v Berlíně přijal stálý úvazek barytonista Klement Slowioczek (*1945) z Ostravy. Jeho nástup byl typický: když už měl roku 1974 zpívat Figara, milé čs. úřady ho povolaly domů na vojnu. Přesto – anebo právě proto – pak dalších svých 40 rolí nastudoval jenom pro Berlín. Jeho Leporello, Kašpar, Alfio, Bartolo i Kecal, Bonifác a Vodník tak zůstali za hranicemi. S titulem komorní pěvec opakovaně hostoval v Rakousku a Japonsku.
Basbarytonista Jaroslav Štajnc, odchovanec Jaroslava Horáčka, se uvedl rovnou v cizině. Roku 1964 zpíval Vodníka ve vídeňské Volksoper a zakotvil v Německé opeře na Rýně, s níž – mimo jiné – hostoval ve Skotsku v Mojžíši a Áronovi. Do Ženevy byl pozván na Rychtáře v Její pastorkyni (1980), jako Kuno v Čarostřelci se představil v Bregenzi (1983) a Barceloně (1988), má živý zvukový záznam Hugenotů s Nicolaiem Geddou atd. Stopy jsou kusé, ale naznačují dráhu hodnou pozornosti.
Sopranistka Jana Smítková (*1942) zaujala v roli Káti tak, že mohla přejít z Českých Budějovic rovnou do Komické opery v Berlíně (1973), kde byla oceňována také za Čo-čo san, Evičku a Ellen a znamenala posilu pro Lipsko a Drážďany. Při znovuotevření Semperovy opery zpívala Agátu (1985). V Lipsku měla angažmá také sopranistka Jitka Kovaříková (*1938), a to pro italský a slovanský repertoár, a nejen v opeře. Třetí českou sopranistkou zdomácnělou v Lipsku v té době byla Věnceslava Hrubá-Freibergerová (*1945). Od roku 1972 zde zpívala Bystroušku, Gildu, Martu, Olympii, Violettu, Mlčenlivou ženu a Lucii z Lammermooru. V Palermu, Madridu, Aix a Lyonu hostovala jako Královna noci, v Ženevě zpívala Konstanci a představila se také v Anglii, Švýcarsku, Rakousku a Japonsku. Roku 1981 obdržela titul komorní pěvkyně.
Častým hostem v Drážďanech a v Mannheimu byla Zora Jehličková (*1950). Upozornila na sebe při soutěži v Ženevě 1977, ale první česká scéna znala její zvonivý soprán již z doby konzevatorních studií a z brzkého angažmá. Pravidelně byla zvána do Komické i Státní opery v Berlíně, do Hannoveru a Ludwigsburgu (Taťána, Servilia). Zpívala rovněž v Římě a v Miláně na pobočné scéně Scaly (1982–83 Mavra, Lauretta). Z barytonistů Richard Haan (*1949), plavecký přemožitel kanálu La Manche, dobře známý v Praze a v Brně, začal zahraniční operní působení v Turíně v Prodané nevěstě (1985). Následovala šňůra Valentinů v Jeruzalémě, Don Giovanni v Japonsku, Valentin v Edinburku s bratislavskou operou, série hostování v Lohengrinovi ve Venezuele a v Bludném Holanďanovi v USA (Virginia a Richmond). V Prodané nevěstě zpíval i ve Španělsku a v Monte Carlu (1999).
Ještě intenzivněji hostoval po světě barytonista Ivan Kusnjer (*1951), trvale spjatý od roku 1982 s Prahou. Účinkoval ve Státních operách v Berlíně a Vídni, v La Fenice v Benátkách, v Opefie comique, Théâtre Châtelet a Opeře Bastille v Paříži, v Madridu, Lisabonu, Bruselu a v dalších operních domech od Salcburku a Frankfurtu přes Göteborg a Reykjavík po Tel Aviv a Hongkong. Kmenové angažmá v pražském Národním divadle ale neopustil.
Výrazně se uplatnil také tenorista Leo Marian Vodička (*1950), angažovaný do Prahy rovněž v roce 1982. Od Státní opery ve Vídni získal tříletou smlouvu na Prince v Rusalce. S touto rolí a v dalším českém i slovanském repertoáru hostoval také v Římě, Londýně, Curychu, Paříži, Moskvě, Budapešti, Tokiu, Tchaj-peji a Sydney. Pro úlohu Dalibora byl angažován do Glasgow a Edinburku. Tenorista Jan Vacík (*1951) vůbec začínal se studiem zpěvu i s kariérou v zahraničí – v Itálii a v Německu. Zakotvil v Bavorské státní opeře v Mnichově (1988–93), ale zpíval také ve Státní opeře ve Vídni, ve Stuttgartu, Drážďanech, Římě, Parmě, Modeně, Lisabonu... V milánské Scale ztělesnil Florestana (1999). Pro zvláštní operní produkce byl angažován do Hongkongu a v Japonsku do Tokia a Nagoje.
Roku 1986 emigroval z Plzně tenorista Petr Strnad (*1955) do Kaiserslauternu a Kasselu. Při první příležitosti se ale vrátil do svobodné vlasti. V Plavně získal v letech 1985–90 důležitou zkušenost tenorista Zbyněk Brabec (*1956), který naopak zůstal na českých scénách také jako dramaturg a režisér.
Na skutečně světovou operní dráhu vstoupila z této generační skupiny pouze Gabriela Beňačková (*1947). Přesvědčila již vítězstvím v pěvecké soutěži v Karlových Varech a výkony při bezprostředním angažmá v Národním divadle v Praze. Pro zahraničí ji nejprve získal Mnichov, poté Státní opera ve Vídni (1974) a brzy další scény od Salcburku a Kolína přes Curych a Ženevu po Covent Garden v Londýně, kde zpívala Taťánu a Leonoru ve Fideliu. Vystoupila také v milánské Scale a koncertně ve Vatikánu. V USA ji získaly San Francisco i New York, kde v Metropolitní opeře zpívala postupně Káťu Kabanovou (1991), Leonoru ve Fideliu (1992), Mimi (1992), Jenůfu (1992), vůbec první Rusalku (1993) a Desdemonu (1999). V newyorské Carnegie Hall byla první americkou (koncertní) Libuší (1986). Je dvojnásobnou komorní pěvkyní – v Bavorsku a v Rakousku.
Svobodný čas po roce 1989 otevřel příležitosti všem. Podmínky se nesrovnatelně změnily a působení v zahraničí přestalo být znakem výjimečnosti. Pěvce nové doby proto sledují HR souběžným cyklem Aby se nezapomnělo z jiných úhlů pohledu. Náš cyklus se v příštích pokračováních vrátí podrobněji k velkým osobnostem historie.we are professional manufacturer on Four Seasons wedding dress,cheap cheap wedding dress online gowns,Discount discount wedding dresses,We major in producing Formal dresses,Wedding dresses gowns more than 10 years.

Nahoru | Obsah