Hudební Rozhledy

Čeští pěvci v zahraničí I

VIII. Karel Burian

Roman Hartl | 02/19 |Studie, komentáře

Karel Burian

Po jednom zvláště vydařeném představení přišel za Enrikem Carusem ředitel Metropolitní opery a rozplýval se: „Lépe než vy by to nezazpíval nikdo jiný, mistře“. Caruso rozpačitě pohlédl na ředitele a odvětil: „Cožpak Karel Burian už není mezi živými?“
Karel Burian, kterého „mnozí příznivci opery, nejen jeho přívrženci, považovali už za jeho života za jednoho z největších tenoristů všech dob“, jak konstatoval německý operní historik Einhard Luther, se narodil 12. 1. 1870 v Rousínově u Rakovníka. Už jako pětiletý hrál na zápraží rodné chalupy na tahací harmoniku a do teskných tónů hořekoval melancholický šlágr o penězích, které vládnou světu.

Burianovu budoucnost určilo šest školních a studentských let strávených v Rakovníku. Ve městě s bohatou hudební minulostí byl žákem dvou výrazných osobností zdejšího kulturního života, které svými ambicemi dalece přesahovaly obzor venkovského města – výtečného klavíristy a hudebního historika Karla Hůlky a Zikmunda Wintra, pozdějšího slavného historického beletristy a znamenitého zpěváka. Oba se stali jeho vzory. V hudbě i v cílevědomosti. Byl to právě Winter, kdo později, když se oba znovu sešli na akademickém gymnáziu v Praze, svého žáka vyzval, aby soustředěně rozvíjel své pěvecké nadání. „Ač jsem studoval výborně, mínil Winter, že jsem lepší muzikant než student,“ vzpomínal Burian ve svých pamětech.
Vybaven pěveckým školením u Mořice Wallersteina a uznalými ohlasy svých prvních veřejných vystoupení opustil Burian v roce 1891 studium práv a po neúspěšném pokusu prosadit se v pražském Národním divadle debutoval 28. září 1891 v prozatímním Národním divadle v Brně v úloze Jeníka v Prodané nevěstě. Po rozpuštění souboru brněnské scény na podzim následujícího roku odcestoval za vypůjčené peníze do pobaltského Revalu, kde v tamním rusko-německém divadle vzbudil svými výkony pozornost renomovaného divadelního agenta Sanftlebena. Ten Buriana doporučil do Lipska. Přestože Burianovo zkušební vystoupení v Lipsku na jaře 1893 sklidilo slušné ohlasy a kritici se shodovali, že mladý tenor disponuje neobyčejným nadáním a potřebuje pouze vyzrát, ředitel opery Max Staegeman vyrazil s Burianem dveře s pohrdavým doporučením, aby své štěstí hledal v operetě, kam jej předurčuje jeho drobná postava i „pravý, nefalšovaný, vídeňský operetní hlásek.“ Burian si Staegemannovo doporučení k srdci nevzal. Připojil se k česko-německému souboru České národní opery, se kterou v létě 1893 absolvoval historicky první uvedení opery Prodaná nevěsta v Berlíně (v druhořadém divadle Unter den Linden). Burian premiéře i první repríze pouze přihlížel, neboť z propagačních důvodů dostal v úloze Jeníka přednost německý pěvec Braun. Toto trpké zklamání si vynahradil rok nato, kdy jako host zpíval Jeníka při prvním uvedení Smetanova opusu v berlínské královské pruské dvorní opeře. „Partie tato panu Burianovi znamenitě svědčí. Pro ni a řadu podobných postav nepřejeme si žádného jiného reprezentanta,“ nešetřil berlínský tisk chválou a Burian z Berlína odjížděl se smlouvou o angažmá, které mělo začít v roce 1899, jakmile vyprší jeho kontrakt s operou v Kolíně nad Rýnem a osvojí si dostatečně široký repertoár. Publikum berlínské dvorní opery mezitím sledovalo Burianovy pokroky při pravidelném letním hostování.
Z dojednaných pěti let strávil Burian v Kolíně nad Rýnem jen dva. Po přípravném roce v provinčních Cáchách působil v metropoli nad Rýnem v letech 1894–96, načež, zřejmě po intervenci intendanta berlínské dvorní opery Hochberga, který bedlivě sledoval a usměrňoval Burianovo vyzrávání, přešel do Královské opery v Hannoveru a odtud v roce 1898 do Městského divadla v Hamburku, kde vystoupil během dvou sezon více než 260krát. Svůj repertoár tehdy rozšířil na téměř sedmdesát rolí, a především se tam doslova přes noc povznesl mezi heroické wagnerovské pěvce, pěveckou elitu německé opery. Dopomohla mu k tomu náhoda a jeho troufalost, když v průběhu představení převzal za náhle indisponovaného kolegu úlohu Tannhäusera, ačkoliv se vymykala jeho tehdejšímu hlasovému oboru (lyrický tenor) a předtím ji zpíval jen jednou, před pěti lety v Revalu. Svým překvapivě precizním a sebevědomým výkonem vzbudil senzaci.
V létě 1899 Burian poprvé hostoval v pražském Národním divadle. Jako Don José „podal výkon tak smělý, tolika jemnými nuancemi a věrnými záchvěvy se vyznačující a v samém závěru přímo úchvatný, že nepamatujeme se na vrstevníka, který by byl mocnější dojem vzbudil“. Uhranut pražským triumfem a poháněn sentimentálním vlastenectvím a touhou dát své schopnosti do služeb českého umění se Burian vyvázal ze smlouvy v Berlíně a upsal se Národnímu divadlu.
Burianovo pražské angažmá začalo v červenci 1900. Zatímco na jevišti triumfoval a už svým úvodním výkonem v úloze Dalibora potvrdil, že v něm Národní divadlo získalo exkluzivního pěvce („Krásná výslovnost, členitý přednes, vřelý cit a ohromná verva jsou přednosti našeho tenoristy, jimiž strhne k obdivu. V žalářní scéně byl úchvatným hrdinným ohněm i měkkostí svého lyrického výrazu. V takových výjevech jeho neveliká postava jako by vzrůstala žárem zpěvu.“), v zákulisí se musel potýkat se závistí kolegů, pomluvami i s nevraživostí ženské části publika, které se nedokázalo smířit s výměnou roztomilého polského tenoristy Florjanského za „nepatrného mužíčka“ Buriana. Když se Burian nakonec kvůli malicherné roztržce rozešel i se šéfem opery Karlem Kovařovicem, s nímž sdílel a naplňoval jeho velkorysé ideály Národního divadla jako moderní, ambiciózní operní scény, definitivně ztratil v Praze perspektivu. Požádal o rozvázání smlouvy, správa divadla však trvala na jejím dodržení. Vzájemná přetlačovaná skončila rozchodem ve zlém. Burian odcestoval do Budapešti, kde po několika vydařených předchozích pohostinských vystoupeních (například v červnu 1900 hlásal deník Budapesti Napló: „Burian je Lohengrin podle vkusu bayreuthských bohů!“) podepsal kontrakt s tamní královskou operou. Nato správa Národního divadla pohnala Buriana před soud o náhradu škody za porušení smlouvy.
Zatímco se pražský tisk popásal na detailech soudního sporu s Národním divadlem, Burian uchvátil Budapešť svým Tristanem v maďarské premiéře Tristana a Isoldy 28. listopadu 1901. Byl „Tristanem nejnoblesnějšího stylu, ryzí rytířskosti a vnitřního pohnutí. Mistrovské dílo předvedl ve velké scéně v lazaretu s jejími záchvaty horečky, třesavou touhou a zoufalstvím. Ukázal se jako wagnerovský pěvec prvního řádu.“
S takovou reputací nemohla budapešťská opera Buriana dlouho udržet. Šestnáctého června 1902 odcestoval nočním vlakem do Drážďan, kde se hned následující večer uvedl v Královské saské dvorní opeře jako Don José. Nadšení publika z nové akvizice stvrdil následující den respektovaný drážďanský kritik Ludwig Hartmann: „S Karlem Burianem vyhrála naše opera skutečné terno!“ Burian exceloval jak ve wagnerovském repertoáru („Jeho Loge je nejlepší, jakého jsem kdy viděl!“ „Všechny dosavadní Siegfriedy strčí do kapsy. Přestože je Čech, mohli by se němečtí pěvci od něj učit. Pro samotného Wagnera by byl tento ideální představitel Siegfrieda výhra.“), tak i ve francouzské a italské opeře.
Drážďany okouzlil svým Cavaradossim v německé premiéře Tosky nebo Rudolfem v Bohémě, který se stal jednou z jeho vůbec nejpopulárnějších rolí. Do roku 1911 narostl jeho obdivuhodný repertoár na hodně přes sto úloh české, ruské, německé, italské a francouzské opery, celou řadu z nich ovládal až ve třech jazycích. Burianově univerzálnosti složil poklonu i Enrico Caruso. Nechal se slyšet, že on, Caruso, dokáže jen něco, zato Burian všechno.
Z Drážďan Burian hostoval po celém Německu, ve Švýcarsku, v Holandsku, v Belgii, ve Vídni, v Budapešti, v Praze, od roku 1904 též v londýnské Covent Garden a od roku 1906 v Metropolitní opeře v New Yorku. Vybrané kritiky z té doby mluví samy za sebe – Londýn, 1904: „Burian jako Tannhäuser překonal všechny tenoristy, kteří v posledních letech v Londýně zpívali, a byli mezi nimi pěvci prvního řádu.“ Mnichov, 1905: „V Siegfriedu podal Burian výkon zasluhující neomezeného obdivu. Máme za to, že tento tenor je prvním v celém Německu.“ Budapešť, 1907: „Jeho úspěch jako Dona Josého a Tristana byl tak mohutný, že převýšil velmi Enrika Carusa, pracujícího s ohromnou reklamou.“
Korunou Burianových triumfů se stal superlativy ověnčený výkon v roli krále Heroda ve Straussově Salome. Neurastenického panovníka ztvárnil jak při světové premiéře opery 5. 12. 1905 v Drážďanech, tak při prvním uvedení v Metropolitní opeře (22. 1. 1907) a v Paříži (6. 5. 1907). Prestižní pařížské představení, kterému v čele shromážděné honorace přihlížel z čestné lóže francouzský prezident Armand Fallières, dirigoval sám Richard Strauss. Pro ústřední trojici ¬– Salomé, Heroda a proroka Jochanaana – povolal nejlepší možné obsazení – svou múzu Emu Destinnovou, Karla Buriana a mnichovského Fritze Feinhalse. Zdrženlivé francouzské publikum tentokrát dalo volný průchod svému nadšení. Ovace nebraly konce a znalci místních poměrů nevěřícně počítali návraty vyvolávaných protagonistů opery na scénu. Popáté, pošesté. Něco takového vůbec nebylo v Paříži zvykem. Jeden z nejslavnějších večerů českého pěveckého umění podtrhlo vyznamenání Destinnové a Buriana důstojnickou hodností Řádu akademických palem.
Po premiéře Salomé v Metropolitní opeře konstatoval kritik listu The Sun, že „Herodes pana Buriana je vedle Logeho pana Van Dycka jedna z nejniternějších, nejpropracovanějších, nejintelektuálnějších a nejucelenějších charakterových studíí, které kdy operní jeviště spatřilo“ a Metropolitní opera má za sebou „vůbec nejlepší představení“ ve své historii. Přesto byla Salomé hned po premiéře kvůli pohoršujícím scénám Salomina smyslného tance a jejího polibku na rty uťaté hlavy proroka Jochanaana stažena z repertoáru.
Buriana na vrcholu sil zažila Praha v květnu 1907 na Pražských májových hrách v Novém německém divadle, kde završil triumfální turné Evropou, které vešlo do historie jako Burianův máj. Od 29. 4. do 25. 5. 1907 absolvoval šestnáct vystoupení v několika německých městech, v Paříži, v Bruselu a nakonec v Praze, kde „zvláště svým Siegfriedem vyvolal v publiku bezpříkladnou extázi, jakou jsme zde nezažili od Carusova vystoupení“.
Během osmi let v Drážďanech (1902–1910) byl Burian vyznamenán zcela ojedinělou kolekcí osmi vysokých řádů za umění, které obdržel v německých vladařstvích, ve Francii, Španělsku a Rakousku-Uhersku, a třemi tituly Komorní pěvec, udělovanými v Německu za mimořádný přínos umění.
Kvůli poměru se svou vdanou fanynkou Elsou Dingesovou byl v roce 1911 Burian obviněn jejím mužem z cizoložství. Hájil se, že svědomí má čisté, neboť sám žije už několik let odloučeně od své ženy a Elsino manželství nefungovalo (rozená Mnichovanka se za drážďanského drogistu Dingese provdala jen proto, aby mohla být nablízku svému idolu – Burianovi). Burian se odmítl dostavit k soudu a byl v nepřítomnosti odsouzen k měsíčnímu vězení. O vydání zatykače na svou osobu se dozvěděl při hostování v New Yorku. Ze strachu z uvěznění už se nikdy do Německa nevrátil. Metropolitní opera s ním po vynesení rozsudku zrušila s odvoláním na americký zákon zakazující vstup do země odsouzeným zločincům další spolupráci, v přímém důsledku této aféry musel opustit i své nové stálé angažmá ve vídeňské dvorní opeře, na jedenáct let se mu uzavřelo i pražské Národní divadlo. Po Elsině tragické smrti v roce 1913 se Burian na několik let stáhl do ústraní. Ukončil své působení v londýnské Covent Garden, odmítl angažmá v Petrohradu, pravidelně vystupoval už jen v Budapešti, která se mu stala druhým domovem.
V roce 1920 bez úhony přestál poleptání ústní dutiny louhem, který za dodnes nevyjasněných okolností pozřel z lahve označené jako minerální voda. Ve stejné době u něj lékaři diagnostikovali cukrovku a několik dalších závažných onemocnění včetně choroby jater z přílišné konzumace alkoholu. Léčbu i radikální změnu vyčerpávajícího životního stylu včetně okamžitého ukončení pěvecké kariéry však Burian odmítl. Při koncertním turné po Slovensku v roce 1924 musel být nemocí vyhublý a zchřadlý Burian hospitalizován v bratislavské nemocnici kvůli krevní infekci, která do jeho organismu pronikla rankou při holení. Po překonání krize byl dopraven do Prahy a odtud na svůj venkovský statek v Senomatech u Rakovníka, kde 25. září 1924 zemřel na rozklad krve.
„Nejkrásnější hlas německé opery,“ jak Buriana otitulovaly německé noviny před jeho první cestou do Ameriky v roce 1906, se navždy odmlčel. Při pohřbu v olšanském krematoriu vyprovodila rakev do plamenů Česká filharmonie smutečním pochodem ze Soumraku bohů.

Nahoru | Obsah