Hudební Rozhledy

Čeští pěvci v zahraničí I

XII. Maria Jeritza

Jan Králík | 06/19 |Studie, komentáře

Maria Jeritza

Maria Jeritza (*6. 10. 1887, †10. 7. 1982) byla v pravém smyslu slova prima donna, podle níž se řídil repertoár i vkus světových scén. Narodila se jako páté dítě do početné brněnské rodiny klempíře Antonína Jedličky. Od dvanácti chodila do hudební školy a ve zpěvu ji soukromě vedl učitel Krejčí. Hlas a dar muzikality ale zásadně ovlivnil až profesor Auspitzer. Aby získala zkušenost na jevišti, vstoupila do sboru brněnské (německé) opery. Štíhlou blondýnku zde nebylo možno přeslechnout, zvláště když v ansámblu Aidy podržela místo hostující vídeňské sólistky sama vysoké c. V šestnácti tak způsobila první senzaci. V osmnácti – na prahu roku 1906 – k sobě strhla pozornost v Olomouci jako Elsa v Lohengrinu. Umělecké jméno tehdy znělo Mizzi Jeritza. Mládím, zjevem a svěžím hlasem vzbudila nadšení. Dva dny nato zpívala Markétku, přidala Alžbětu v Tannhäuseru a v září zaskočila v Cikánském baronovi: part Saffi nastudovala doslova přes noc. V pilném olomouckém angažmá vytvořila celkem čtrnáct postav včetně Agáty, Senty a Leonory v Trubadúru. Při benefici zpívala i Violettu, kterou na přání publika zvládla během pouhých čtyř dní, ale hned bylo zřejmé, že svůj obor opouštět neměla. V poučení z kritik ji utvrdil druhý omyl: příliš časná Aida. Zato se skvěle našla v Líze v Pikové dámě. Obdržela nabídku na angažmá do Dortmundu, ale osud ji čekal ve Vídni.

Ne zatím ve Dvorní opeře, kde se chýlila ke konci éra Gustava Mahlera, ale v Lidové opeře, vedené Rainerem Simonsem. Protože pro hlavní role měl oblíbenou Helenu Oberländerovou, Mizzi Jeritza zde nové role pouze jistila, ale ani v druhém obsazení nebylo možno přehlédnout její Elsu (19. 11. 1907). Nastudovala Pucciniho Manon a v reprízách zpívala Sentu za řízení Oskara Nedbala. Vedle dalších rolí v Trubači säckingenském, Zaze, Zvoncích cornevillských či Alessandru Stradellovi zaujala jako Micaëla v Carmen, Markétka ve Faustovi s Theodorem Schützem a Saffi v Cikánském baronu. Publikum si ji brzy zamilovalo.
Operetní pseudonym jí v operetě přinesl štěstí: pro Saffi byla angažována na léto 1910 do Lázní Ischlu, kde trávil prázdniny císař František Josef I., a tam nastal pohádkový zlom, mnohokrát popisovaný a rozvíjený fantazií zejména těch, kdo u události samé nebyli: modrooká zlatovláska měla jako Rosalinda v Netopýru (1. 8. 1910) čardášem okouzlit osmdesátiletého monarchu natolik, že údajně zvolal „Brava!“ a ptal se, proč ji nezná z Dvorní opery. Otázka byla pochopena jako nejvyšší rozkaz k nápravě.
Ředitel Lidové opery ji ale nepustil: zadal jí další role v novinkách Quo vadis a Kassandra. Volno dostala jen do Mnichova pro Krásnou Helenu v režii Maxe Reinhardta (30. 6. 1911). Skvěle vypadala, výborně zpívala a mluvila co nejméně. Ještě 5. 9. 1911 stihla v Mnichově další operetní premiéru – dvojroli Eurydiky a Venuše v Orfeovi v podsvětí. Rok nato hostovala v Novém německém divadle v Praze Sentu, Saffi a Alžbětu (6. a 7. 9. a 6. 10. 1912). Reinhardt s ní plánoval turné po Francii, Anglii a USA. Simons se ale dal slyšet, že prima donna jeho operního domu a umělkyně, která má vystoupit ve Dvorní opeře, nemá zapotřebí zahazovat se jako subreta. Tisk měl aféru a jméno Mizzi Jeritza další senzaci. Při hostování Reinhardtovy produkce ve Vídni nevystoupila, ale v Simonsově inscenaci Krásné Heleny ano. Své sousto tím dostal i soud. Nicméně Pražané viděli i její a Reinhardtovu Krásnou Helenu 7. 5. 1914 v Novém německém divadle. Dirigoval Alexander Zemlinsky.
Mezitím zpívala v Lidové opeře v Giordanově Sibiři, v Kienzlově Písni z hor, ve Straussově Ohně zmaru a v Perosiho Posledních dnech Pompejí, těžila z Reinhardtovy školy a hostovala jako Micaëla a Elsa v Hamburku, Elsa v Brně, kde zpívala i v Oberleithnerově opeře La Vallière, a s Elsou zajela také do Norimberku a Drážďan.
Do vídeňské Dvorní opery vstoupila 16. 3. 1912 rolí Chrysis v premiéře Afrodity Maxe Oberleithnera, rodem rovněž z Moravy. Opera nezapadla jen díky oslnivé pěvkyni, která ještě po celou sezonu plnila své závazky i v Lidové opeře. Richard Strauss ji navíc získal k pohostinské světové premiéře Ariadny na Naxu v Reinhardtově režii do Stuttgartu (25. 10. 1012). Ve Vídni zpívala v obou domech, někdy ve dvou dnech i tři představení. S Lidovou operou se rozloučila Aidou – ve slyšitelné indispozici – a Markétkou (20. 4. 1913). Pro Dvorní operu nastudovala hlavní role ve Schreckerově Princezně a kolovrátku, v Goldmarkově Domácím skřítkovi, ve Weingartnerově Kainovi a Ábelovi a zpívala i Bizetovu Džamilu. Skutečně velkou vídeňskou událostí byla ale až její Minnie v Děvčeti ze Zlatého západu (24. 10. 1913). V posledních zkouškách potrápil sólisty (ji a Piccavera) sám Puccini. Triumf oslavované pěvkyně zajistil devětadvacet představení.
Válka operu pochopitelně přidusila. Tosca s Jeritzou byla po jediném představení (2. 5. 1915) stažena, protože Puccini byl Ital a tím nepřítel. Kritika přesto nešetřila superlativy. Hostovat se však dalo už jen ve Štýrském Hradci, byť do válčící Evropy přišlo pro Mizzi (tak se stále psala) Jeritzu pozvání od ředitele Gattiho-Casazzy z Metropolitní opery z New Yorku. Podmínka zpívat ihned Aidu a Santuzzu italsky jí nečinila žádnou starost. Válečná pošta byla ale nespolehlivá, jednání se táhlo a její nároky rostly. Aida se nakonec z obzoru vytratila a zůstala jí pouze pro hostování v Mnichově. Ve Vídni ještě za války nastudovala a uvedla Schillingsovu Monu Lisu, Korngoldovu Violantu, v níž opět okouzlovala nejen díky úzké spolupráci se skladatelem, spolurodákem z Brna, a druhou verzi Straussovy Ariadny na Naxu (4. 10. 1916). Její studijní píle byla až neuvěřitelná. Vstoupila do Mistrů pěvců norimberských, do Židovky a Euryanthy, našla se v Massenetově Manon a pomohla ve Vídni prosadit Její pastorkyňu, jedinou českou operu ve svém repertoáru. Janáček byl šťasten: „Konečně jsem slyšel a viděl Jenůfu, jak má být!“ Její poslední premiérou ve Dvorní opeře před koncem války byla Straussova Salome (14. 10. 1918) ke skladatelovým šedesátinám. Také tuto herecky nesnadnou roli pojala po svém a také v ní dosáhla triumfu. Před koncem války byla jmenována poslední c. a k. komorní pěvkyní. Roku 1918 ještě dovedla k úspěchu v Budapešti Oberleithnerovu operu Železný spasitel a v novém čase ztělesnila Císařovnu ve světové premiéře Straussovy Ženy bez stínu (10. 10. 1919).
Cesta do Ameriky se uskutečnila po válce. Před odjezdem stačila ještě hostovat v Praze s Alžbětou a Toskou (27. 1. a 28. 1. 1920), Tosku zde zopakovala (23. a 24. 4. 1920) a přidala Carmen a Saffi (18. 6. a 19. 6. 1920). Tosku zpívala i v Berlíně a Stockholmu. Ve Vídni stihla vystoupit v premiérách Pucciniho Pláště a Korngoldova Mrtvého města (10. 1. 1921). Před cestou za oceán se loučila jako prima donna v roli prima donny: Toskou italsky s Mařákem. Vissi d´arte zpívala pololežíc na zemi. Noviny psaly jako v horečce. Do New Yorku se stěhovaly kostýmy, kožešiny, šperky a tisíce maličkostí.
V Metropolitní opeře debutovala 19. 11. 1921 pod jménem Maria Jeritza s obrovským ohlasem v americké premiéře Mrtvého města a v následující Tosce (s debutujícím Aurelianem Pertilem 1. 12. 1921) naprosto zastínila dojmy z domácí Geraldiny Farrarové. Nový mladistvý, průrazný, vtíravě krásný hlas, kontakt s publikem, vyzývavý zjev, obří reklama a očekávání nové divy vyústily v dokonalé opojení. Třetí rolí v Met byla Santuzza (rovněž s Pertilem, 10. 10. 1921). Následovala Sieglinda (16. 12. 1921). Cavaradossim v její druhé Tosce byl Gigli. Nemohli se vystát. Do konce roku zpívala ještě Elsu v Lohengrinovi ve Filadelfii (27. 12. 1921). Na další sezonu byl do Met pozván i její vídeňský režisér Wilhelm von Wymetal, aby připravil Růžového kavalíra s Jeritzou v titulní kalhotkové roli Oktaviána (17. 11. 1922). Snad ještě větší ohlas měla další její osobní premiéra – Thaïs (14. 12. 1922) – a reprízovaná Alžběta v Tannhäuseru (1. 2. 1923).
Do Vídně se vracela v ovacích jako prima donna assoluta i jako Alžběta, Tosca, Carmen a Oktavián s intuitivní jevištní jistotou a zářivým kouzlem osobnosti. Jako první pěvkyně vůbec byla roku 1923 jmenována čestnou členkou Státní opery. Její hvězda oblažovala obě strany oceánu. V New Yorku uvedla Fedoru (8. 12. 1923) a koncem roku od 6. 12. 1924 v americké premiéře šestkrát Její pastorkyňu (zpívalo se německy, Lacu Öhman, Števu Laubenthal, Kostelničku Matzenauerová), řídil Artur Bodansky. Její Jenůfa byla považována za dokonalou, byť dílo zatím nestrhlo.
V jediném roce 1925 se dotkla i londýnské opery Covent Garden v Tosce, Fedoře, Thaïs a v Madoniných špercích, v nichž vystoupila i na scéně Met. Senzací její páté newyorské sezony byla americká premiéra Pucciniho Turandot (16. 11. 1926), dokončené Frankem Alfanem. Kalafa zpíval Lauri-Volpi, v roli Timura debutoval Ludikar, režíroval Wymetal, řídil Serafin. Lehce nasazované průrazné vysoké tóny přiváděly publikum do extáze. Ve Vídni vstoupila neméně slavně do repríz. Úchvatný zenit trval a jiskřil mezi New Yorkem a Vídní až do poloviny 30. let, než přišli fašisté.
Její Tosca, Alžběta a Carmen příležitostně zazářily v Kodani, Octavian navíc v Paříži, Turandot a Salome v Budapešti, za mořem Tosca, Turandot, Salome, Elsa v Chicagu, Salome, Santuzza a její jediná Nedda v San Francisku atd. V Met představila také svou Violantu (5. 11. 1927) a Carmen (13. 1. 1928). Pro Vídeň (11. 6. 1928) i Met (6. 11. 1928) nastudovala Straussovu Egyptskou Helenu. V Met si prosadila Minnii (2. 11. 1929) a Sentu (1. 11. 1930). S Prahou se rozloučila Toskou (24. 5. 1932). Pro Vídeň jí Korngold upravil operetu Noc v Benátkách Johanna Strausse. Na vrcholu dráhy ještě vystoupila v Met v Suppého Boccacciu a Donně Juanitě (2. 1. 1932). Lehár pro ni napsal zpěvy do filmu Velkovévodkyně Alexandra (1933), ale v Giudittě už ji ve Vídni zastoupila mladší Jarmila Novotná.
Po 80 jevištních rolích se nevyhýbala ani Hollywoodu. Čtyřikrát se provdala. Do Met se vrátila naposled 22. 2. 1951 v roli Rosalindy v Netopýru. Ve Vídni podobně ojediněle vystoupila naposled v Tosce 14. 9. 1953. Dožila v klidu v Orange v New Jersey do věku 94 let.

Nahoru | Obsah