Hudební Rozhledy

Šanson na českých pódiích

Milan Jíra | 05/19 |

Szidi Tobias

Platí-li quasidefinice, kterou jsme použili jako motto celého článku, pak se na českých pódiích – zejména na těch „klubových“ – můžeme setkat se skutečnou spoustou šansonů. Ona ovšem ta charakteristika není úplná, patří k ní ještě dovětek:… šanson je stylový svou nestylovostí, tj. bere si (řečeno s Molierem) své dobré tam, kde je nalézá – v tzv. „vážné hudbě“ v jazzu, folklóru, městské odrhovačce – ovšem v závislosti na obsahu, jemuž přizpůsobuje i svou formu; od prosté strofické písně až po rozšířené a volné útvary, používaje občas i prvků melodramu. Stává se tedy nepřehledným natolik, že se posluchač či divák může právem ptát:„Promiňte, ale to že je všechno šanson? Vždyť to zní jako rocková balada, jako lidová píseň, jako jazz!“ Odpověď zní:„Ano, je – pokud je to vo něčom.“
A abych to zkomplikoval ještě víc: zaznělo tu slovo „divák“ – slovo, spojené samozřejmě s divadlem. A jsme u dalšího pokusu o definici, tentokrát z úst Ljuby Hermanové: „Šanson je drama v kostce.“ Něco na tom je, vždyť kolik herců tak sugestivně interpretuje právě šansony! Má tedy (nebo spíše bohužel měla) Ljuba Hermanová kus pravdy. Ovšem kus – ne celou, protože jsou i šansony lyrické, epické, groteskní, politické a nevím jaké.

Nebo:„Šanson je pomalá smutná píseň, pokud možno o lásce“. To není definice, to je obecné povědomí. Ale jsou opět šansony veselé, rychlé a o všem možném; i když Edith Piaf pravila, že o něčem jiném než o lásce by se šansony neměly psát a zpívat. Sama to párkrát porušila, např. když nádherně natočila proslulou francouzskou revoluční píseň Ça ira.
Šanson je žánr syntetický – vyžaduje jednotu slova, hudby, gesta, postoje … a samozřejmě textu. Ten je osou dění a musí být jednoznačný. Báseň, která vás zaujme, ale které zcela nerozumíte po prvním přečtení, můžete přečíst dvakrát, třikrát … třeba stokrát. Šanson byste měli pochopit rozumem i citem hned. Pokud jde o hudbu, o její polystylovosti už byla řeč. Ale měla by umocňovat text, zdůraznit ho, učinit srozumitelnějším – ne ho zatemňovat samoúčelnými efekty a komplikovat zbytečnými „umělostmi“. Slouží textu a tím i obsahu a je to služba nad jiné čestná.
Interpret (tedy „šansoniér“, chcete-li) musí být slyšet, musí mu být rozumět a musí být věrohodný. Nemá partnera (nejvýš imaginárního), jeho reálným partnerem je divák. Jde sám za sebe a to i v případě, že zpívá jakoby za nějakou postavu. Měl by být prostý, srozumitelný a vynalézavý. Proto měl pravdu Rudolf Pellar, když říkal svým studentům na Pražské konzervatoři:„Když na jevišti nevíš, co dělat, nedělej nic. Stůj a zpívej. A když uděláš gesto, ať je vidět a ať má smysl.“
Ale v pozadí našeho šansonového rozjímání byl a je zcela konkrétní počin. V prostorách, památných působením slavného Osvobozeného divadla, tedy v pražském divadle ABC, proběhl ve dnech 28. 6.–2. 7. za značného zájmu publika Mezinárodní festival šansonu, sestávající ze čtyř koncertů a několika workshopů. Mimochodem, to místo konání je velmi případné, protože jestli něco byly z valné většiny šansony, tak to byly právě písničky Jaroslava Ježka na texty V + W. Na festivalu vystoupilo celkem 14 interpretů, z toho 2 Češi (Světlana Nálepková a Jiří Dědeček), Slovenka Szidi Tobias a Slovák, žijící v České republice, Igor Šebo – umělecký ředitel festivalu a jeho „podněcovatel“ či jak to říci. Ostatní byli z Maďarska, Polska, Francie, Dánska a Chorvatska. Festival to byl, jak už řečeno, mezinárodní, na rozdíl od jiného šansonového festivalu, který se konal vloni v říjnu, a který byl čistě český a autorský. Podnět k němu dal tenkrát Jakub Zahradník. Vystoupili na něm např. Rudolf Pellar, Ester Kočičková, Jan Burian, Tereza Duchová, Václav Koubek a další.
Když jsem byl vyzván, abych něco napsal o šansonu v souvislosti s oním festivalem, vymínil jsem si, že nebudu adresně kritický – sám totiž v té „branži“ po léta pracuji a asi bych nebyl objektivní. Ostatně v rámci svých časových možností jsem shlédl a vyposlechl pouze 2 koncerty a musím říci, že byly zajímavé a poučné, navíc se považuji za ideálního diváka v tom smyslu, že když někam jdu, tak c h c i, aby se mi to líbilo. Ty koncerty, které jsem v ABC prožil, jakoby potvrdily to, co si o různorodosti šansonového žánru myslím. Viděl a slyšel jsem „klasický“ francouzský šanson, ať už zpívaný v originále nebo jiném jazyce, folkování s kytarou, starobylý a místy až přebohatě „vymakaný“ folklór, zajímavý a bezprostředně podaný typ rockového šansonu, slyšel jsem malý, ale barevný hlas i pozounové „vytrubování“ dlouhých vokálů, plných poněkud dřevní tragiky doprovázené sošnými gesty, zažil jsem trochu sterilní napodobování velké Edith i pokus o osobité pojetí jejího odkazu, párkrát jsem zaznamenal i společný rys řady tradičněji zaměřených šansoniérů, tj. zdůrazňování velkých kontrastů dynamických i tempových atd., atd. Ale především jsem byl svědkem velkého záj­mu o tento žánr, potěšilo mě téměř plné hlediště a nepředstírané sympatie k tomu, co bylo na jevišti k vidění i k slyšení. Publikum bylo vynikající. „Šlo“ s interprety, fandilo jim a vytvořilo prostředí pochopení, spřízněnosti a povzbuzení.
Leč – má-li mít titulek tohoto povídání, úvahy či čeho smysl, musíme zachovat plurál v něm obsažený. Ne tedy o jednom českém (byť festivalovém) pódiu budiž řeč, ale přinejmenším o několika, i když si autor nečiní ani zdaleka nárok na vyčerpávající přehled.
Chci se teď vrátit k tomu poněkud provokujícímu mottu z úvodu statě. Vlastně spíše k jeho průvodci. Jaroslav Jakoubek už nežije, ale patřil k největším osobnostem českého šansonu jako skladatel i básnivý textař. Zbyla po něm pamětní deska na domě č. 68 v Mánesově ulici na Vinohradech a hlavně spousta vynikajících šansonů, které znějí vlastně už jen v pořadech skupiny „Šanson – věc veřejná“ jednou za měsíc v sále Konzervatoře Jana Deyla na Maltézském náměstí nebo v Chodovské vodní tvrzi. A přece kdysi Jakoubek psal i pro Karla Gotta (Píseň pro Martinu) či pro Waldemara Matušku a Martu Kubišovou (D’Artagnan).
A závěrem pozvání. Všem, kdo ztrácejí náladu, sledujíce superstarové blbnutí masově-spotřební kultury, bych doporučil: zajděte do Balbínovy poetické hospůdky. Uslyšíte tam (a samozřejmě nejen tam) dnes již oprávněně slavnou Radůzu, navštivte Salmovskou literární kavárnu a poslechněte si tam českou Barbaru – Janu Rychterovou, v pořadu „Šanson – věc veřejná“, o němž jsme se již zmínili, se můžete setkat s doyenem českého šansonu Rudolfem Pellarem či s vycházející muzikálovou hvězdou Terezou Duchkovou, která vám otevře oči i srdce bez barevného dýmu a laserových efektů. Najděte si Hutku, Veita a další členy bývalého písničkářského sdružení Šafrán – dnes už nemusí suplovat politiku, přestali být dráždidlem, jehož vnímání bylo pokládáno za jakési rozhřešení za tichou kolaboraci s totalitou. Zůstal jim jen jejich kumšt – či nekumšt, jak komu libo. Vyhledávejte ty zapadlé sálky a hospody, protože i to je šanson. Kdysi vzal svůj počátek v putyčkách a „koncertních kavárnách“ Paříže, naši „národní zpěváčkové“ zpívali po hospodách za pár krejcarů – taky počátek českého šansonu. Nehledejte tam romantiku podsvětí, není tam. Je tam jen atmosféra spříznění, důvěry a upřímnosti – jako chvílemi v hledišti ABC i v hledištích všech těch festivalů a festiválků, co jich jen po Česku je. A jednou, dvakrát do roka můžete zajít do Divadla na Vinohradech, abyste se setkali s Hanou Hegerovou či Martou Kubišovou (pokud za ní nezajdete do Ungeltu). V televizi a dnes bohužel i v rozhlase se s těmi jmény (až na posledně jmenované dámy) setkáte jen sporadicky – tam na „tohle“ není prostor – špatně se to váže s reklamou.

Nahoru | Obsah