Hudební Rozhledy

Čeští pěvci v zahraničí II

III. Vilém Přibyl

Jan Králík | 03/20 |Studie, komentáře

Vilém Přibyl v roli Dona Josého v Carmen

Nic nemohl předpokládat. Každý krok vpřed musel podložit velikou pílí. Když si uvědomil míru svého talentu, obětoval mu všecko.
Vilém Přibyl se narodil 10. dubna 1925 v Náchodě v nejskrovnějších představitelných poměrech. Život ho vedl do Hradce Králové a na Vyšší průmyslovou školu do Prahy k technickému povolání. Ale záliba ve zpěvu při kytaře a pěvecké školení u Marie Jakoubkové ho postavily také na scénu amatérské opery. Výjimečný tenor umožnil souboru uvádět v řadě míst ve východních Čechách Prodanou nevěstu, Rusalku, Carmen, Komedianty i Haydnovo Stvoření. V žertu říkával, že kdyby si měl zvolit umělecké jméno, znělo by Lukáš Novoměstský, protože jeho první, ještě amatérskou rolí byl 27. října 1952 v Novém Městě nad Metují Lukáš v Hubičce.
Profesionálním pěvcem se stal mnohem později než jiní, až po řadě hostování v pětatřiceti letech. Během krátkého angažmá v Ústí nad Labem nastudoval tenorové role ve Zkrocení zlé ženy, Zuzaně Vojířové, Evě, titulního Dobrého vojáka Švejka a – Dalibora. Začal podávat výkony tak výrazné, že neušel pozornosti opery Státního divadla v Brně, která právě z Ústí získala Naděždu Kniplovou. K podepsání smlouvy s Vilémem Přibylem stačil v Brně jeho Jeník a Dalibor.

V roce 1961 se Vilém Přibyl rozhodl využít angažmá v brněnské opeře k plné profesionalizaci své dráhy studiem na JAMU. Zvládl vše: teoretické i praktické předměty a zpěv u Jarmily Vavrdové-Tomašovové. Absolventský koncert v listopadu 1966 korunoval Janáčkovým Zápisníkem zmizelého. Kariéra tenoristy s fenomenálními výškami předběhla vysokoškolský diplom. Když se na rok 1964 připravoval zájezd opery pražského ND do Edinburku, ředitel správní rady Královské opery Lord Harewood, bratranec britské královny, vybral k hostování inscenaci Dalibora. Ale s podmínkou, že s Benem Blachutem bude alternovat brněnský tenorista Vilém Přibyl. „Překvapení“ bylo slabé slovo – pro obě strany. Vilém Přibyl pak v Edinburku prokázal opeře pražského ND nepřehlédnutelnou službu.
Triumf prvního zahraničního vystoupení s předním českým souborem a pochvalné kritiky spustily lavinu zájmu. Posiloval ji i Přibylův předchozí zahraniční úspěch na Holland Festivalu v Amsterdamu, Haagu, Utrechtu a Rotterdamu v roli Oresta v Gluckově Ifigenii v Tauridě. Dirigoval Alberto Erede.
Hlasový dar, bezpečná technika dechu a resonance, muzikalita, smysl pro dokonalost přípravy a přirozené citové herectví byly pěvci devizami, které rozvíjel každou další příležitostí. Tou nejvýznamnější bylo pozvání do Královské opery v Londýně ke ztvárnění Florestana ve Fideliu společně s Régine Crespinovou a Josefem Greindlem. Dirigoval Norman del Mar. Přibylovými dalšími Leonorami byly Ingrid Bjonerová, Anja Silja, Ludmila Dvořáková a Gwyneth Jonesová. Jako Florestan měl brzy plný kalendář i pro hostování od Hamburku a Norimberku přes Amsterdam a Lucemburk po Parmu a Atény – a znovu v Německu i při Beethovenově jubileu v Bonnu. Londýnská Královská opera Covent Garden k sobě připoutala Viléma Přibyla na celou sérii dalších sezon. Dirigent Hans Swarovsky angažoval českého pěvce do scénických provedení Mahlerovy Písně o zemi. Sir Georg Solti jej pozval k provedení titulního partu ve Stravinského kantátě Oidipus rex. Uvažovalo se i o Daliborovi, ale český pěvec odmítl zpívat Dalibora anglicky. Příliš dobře věděl, jak náročný je přesvědčivý zpěv v rodném jazyce nebo v němčině, kterou ovládal, ale především jak úzce je česká opera svázána s češtinou. Nechtěl proto zpívat Dalibora ani německy ve Wiesbadenu a odmítl zpívat německy Lacu ve Vídni. Pro Londýn souhlasil s Erikem ve Wagnerově Bludném Holanďanu. Jeho Sentou byla Gwyneth Jonesová, dirigoval sir Georg Solti. Erika zpíval téměř výhradně v cizině – také za řízení Lorina Maazela v Západním Berlíně a v kanadském Vancouveru. Ačkoli Přibylova kariéra už obsáhla celou Evropu a v Asii i Ankaru a Novosibirsk, pěvce samého neoslnila. Původní technické vzdělání ho ochraňovalo před svody bohémského světa. Své možnosti posuzoval věcně. Nevstupoval do rolí, v nichž by ze sebe nemohl vydat upřímný výkon. Nastudoval a po jediném vystoupení tak odložil Manrika a Pinkertona. Po dlouhém přemlouvání připravil pro deset představení v Královské opeře italsky Turidda v Sedláku kavalírovi. Po svém, ne jako veristickou exhibici, ale jako životnou postavu. Jeho cíl byl jiný: „My Češi bychom neměli šilhat po cizích způsobech zpěvu, dokud si neosvojíme ten vlastní. Čeština je krásná řeč. Jasná, nosná, srozumitelná.“ Sám šel v kráse a kultivovanosti českého zpěvu příkladem.

Přes početná hostování zůstávala jeho domovem Janáčkova opera v Brně. V úhrnu vytvořil téměř šedesát operních postav od Radama a Dona Josého přes Maxe a Jontka po Jarka a Kozinu. Zpíval Lžidimitrije i Dimitrije, Lacu i Števu, Jeníka i Vaška. V koncertním oboru obsáhl Carissimiho i Vejvanovského, Berlioze i Rachmaninova, Suchoně i Pauera. V Brně pociťoval největší uvolnění a největší vděčnost publika, které ho milovalo. Zde povyšoval všední dny na svátky. V ideální hlasové dvojici se až do roku 1968 potkával s Hanou Janků. Oba vstoupili na mezinárodní jeviště přímo z Brna, podobně jako před nimi Leo Slezák a Maria Jeritzová. Vilém Přibyl ale svou službu brněnské scéně nijak neomezil. Přes intenzivní působení v zahraničí dál připravoval, uváděl a reprízoval nové role – v premiérách českých oper Atlantida, Jed z Elsinoru a Růže pro Johanku a v tvorbě dvacátého století v operách Vojcek, Kateřina Izmajlovová, Nos, Mrtvé duše, Krvavá svatba a Odsouzení Lukullovo.
Domovské scéně obětoval i nemalé příležitosti. Velmi si přál zpívat Waltra Stolzinga, a když se domluvené pozvání do Bayreuthu neuskutečnilo pro náhlý skon Wielanda Wagnera, uvítal pozvání předzpívat Herbertu von Karajanovi. Jenže to přišlo právě na dobu, kdy v Brně vrcholilo nastudování Pikové dámy. Vilém Přibyl dodržel slovo dané domovské scéně a Karajanovi odřekl.
Těžiště Přibylovy činnosti v Brně ovšem spočívalo v interpretaci odkazu Leoše Janáčka. Nejen v Její pastorkyni, ale i v dílech běžně neuváděných, jako Počátek románu a Mše Es dur. Zpíval i různé role v opeře Z mrtvého domu, častěji Borise v Kátě Kabanové, kantátu Otče náš a velmi často tenorový part v Glagolské mši – nejen v Brně, Praze a Bratislavě, ale také v Salcburku, Berlíně, Hamburku, Benátkách, Haagu, Vratislavi, Edinburku, Amsterdamu a Lipsku.
Stěžejní rolí Přibylova janáčkovského repertoáru byl Laca v Její pastorkyni. Psychologický rozbor této postavy ve vztahu ke Kostelničce byl jeho absolventskou prací na Janáčkově akademii. Laca stál také u Přibylova vstupu do těsnější spolupráce s pražským Národním divadlem. Na Pražském jaru 1965 byla jeho Jenůfkou hvězda vídeňské Státní opery Sena Jurinacová. Dirigoval Bohumil Gregor.
Pražská vystoupení začala nenápadně. Ve Smetanově divadle hostoval jako Don José v Carmen a v Národním divadle v úloze Jíry v Braniborech v Čechách. S brněnským operním souborem hostoval na Pražském jaru 1963 ve Vojně a míru a v Ohnivém andělu. Služba soudobé opeře pokračovala v červnu 1964 ve Smetanově divadle, kde brněnský soubor představil Řecké pašije, v nichž byl prvním českým Manoliem.
Po společném úspěchu s pražským ND v Edinburku nastala užší spolupráce také při zájezdech do Lausanne, Barcelony, Berlína a Madridu výhradně v českém repertoáru. Pro zájezdy přestal být psán jako host. A velmi si vážil toho, kdy v říjnu 1970 zmizel přídomek hosta i z programů řady jeho účinkování ve „zlaté kapličce“.

Vysoké kvality Přibylova pražského Prince, Dalibora, Laci, Ctirada, Lukáše a Manolia – a také zahraniční ohlasy – umožnily konečně vstup i do studií Supraphonu kompletní nahrávkou Dalibora a do katalogu společnosti EMI v prvním stereofonním kompletu Její pastorkyně. Po čase se uskutečnila série čtyř dalších vzorových záznamů Janáčkových oper: Osud, Z mrtvého domu, Výlety páně Broučkovy a podruhé Její pastorkyňa. V Praze zpíval i ve svém druhém kompletu Dalibora a znovu v kompletu Řeckých pašijí. Supraphonem byl přizván k novým nahrávkám Jakobína a Šárky. Ve svém třetím studiovém kompletu Dalibora, tentokrát s Miladou Evy Děpoltové za řízení dr. Václava Smetáčka, mohl poprvé uplatnit jistotu svého vysokého „c“ v závěru velkého dvojzpěvu.
Světové scény, všechna domácí operní divadla, 135 Daliborů, z toho 18 v zahraničí, gramofonová i rozhlasová studia ale ještě zdaleka nepředstavovaly všechnu Přibylovu činnost. Ze svých darů, z životní energie rozdával všemi směry. Začal vyučovat a přednášet na JAMU, vystupoval v komorních písňových koncertech i anonymně na chrámových kůrech. V hlubokém souznění se skláněl před Dvořákovými Biblickými písněmi, jejichž chápání a výkladu věnoval další rozborovou studii. V Dvořákově Stabat Mater zpíval v Granadě, v Bonnu, Düsseldorfu, Avignonu, Torinu, Luganu, Bernu, Lausanne a v dalekém Tokiu. Pro další zájezdy – do Darmstadtu a Amsterdamu – nastudoval tenorový part v Dvořákově Requiem.
Na výzvu z Edinburku připravil tenorový part Mahlerovy Osmé symfonie a považoval za dar osudu, že mu bylo dáno zpívat v tomto díle také za řízení Rafaela Kubelíka na Wiener Festwochen 1967. Pro návrat do Darmstadtu a pro Frankfurt nastudoval Mahlerovu Píseň žalobnou. Nejčastější Přibylovou mahlerovskou kreací byla Píseň o zemi. Poprvé ji provedl v Göteborgu 1966, poté mimo jiné s dirigenty Swarowskym a Haitinkem v Londýně, s Kleckim v Berlíně, s Mehtou v Los Angeles, s Deckerem v Montrealu, s Riegrem v Neapoli, s Košlerem v Tokiu – a s Neumannem na Pražském jaru 1971. Přibylova koncertní žeň čítá téměř dvě stě velkých vystoupení s předními světovými orchestry a dirigenty včetně Muncha, Rožděstvenského, Matačiće, Kondrašina a Mackerrase: 49krát Óda na radost, 34krát Píseň o zemi, 17krát Glagolská mše, 11krát Stabat Mater. Při stovkách dalších večerů zpíval s klavírem. Jen v Hradci Králové nejméně 80krát a v Brně téměř 250krát. Dostalo se mu i nejvyšších poct – od osobního přijetí britskou královnou po titul národního umělce. Bez jakékoli politické podpory. Spíše naopak. Mezi nejvyšší osobní pocty Vilém Přibyl počítal příležitost zpívat v Beethovenově Ódě na radost s Českou filharmonií řízenou Václavem Neumannem v Hirošimě: „Aby se už žádné Hirošimy neopakovaly.“

Na pochodu, v zenitu sil – srazil Viléma Přibyla z jeho pěvecké dráhy zásah osudu. Vypětí výkonů, fyzické námahy a stálé změny působišť v různých časových pásmech oslabily tělo tak, že se neubránilo náhlému výronu krve do mozku. Umělecká dráha nepodobná jiné se přervala v nejbolestnější chvíli, na prahu Roku české hudby 1984. Poslední úlohou byl Jeník v Prodané nevěstě při hostování 16. března 1984 v Záhřebu. 1717. operní vystoupení, 136. Jeník v Prodané nevěstě, 11. v zahraničí. Vůbec nejčastější role. Péčí lékařů bylo možno zachránit život a návrat k rodině, ale už ne na scénu.
Po rehabilitaci, vedené nezlomenou vůlí, se obrátil k tomu, na co do té doby nezbýval čas. Sepsal vše, co nastudoval, čemu se naučil a co dovedl k dokonalosti v pěvecké technice. Připravil vlastní výklad tenorových postav v českých operách. Pro knižní vydání zpřístupnil výběr zápisků ze zahraničí. Všechno, čeho za svého oslnivého letu nabyl ve zkušenostech, rozdal.

Životní dráha českého pěvce Viléma Přibyla se uzavřela 21. července 1990 v pouhých pětašedesáti letech. Plnou třetinu života věnoval Janáčkově opeře v Brně, po téměř dvě desetiletí byl stálým hostem Královské opery v Londýně a stejně dlouho i sólistou opery Národního divadla v Praze.

Nahoru | Obsah