Hudební Rozhledy

Silvia Hroncová

O opeře Národního divadla a Státní opery z pozice ředitelky

Hana Jarolímková | 04/19 |Rozhovory

Silvia Hroncová

Od 1. 1. 2012 byla Ministerstvem kultury České republiky dodnes z ne zcela jasných důvodů ukončena činnost samostatné Státní opery Praha, která se během dvacetileté etapy (od 1. 4. 1992) prezentovala nejen řadou uměleckých úspěchů, ale také velice příznivými ekonomickými výsledky – a to i v evropském kontextu zcela mimořádnou soběstačností z více než padesáti procent. Významnou součástí Národního divadla se tak vedle Stavovského divadla a Nové scény stala od 1. 1. 2012 rovněž Státní opera. Do jejího čela stejně jako do čela Opery Národního divadla jmenoval nový ředitel Jan Burian (od sezony 2013/2014) teatroložku a divadelní manažerku Silvii Hroncovou.

  • Funkce ředitelky Opery Národního divadla a Státní opery není jenom jedním z nejvýznamnějších postů v oblasti kultury v Čechách, ale také jedním z postů nejzodpovědnějších, a to nejen po umělecké stránce, ale zároveň z hlediska finančního krytí. Jak veškeré tyto faktory vnímáte?
    Každé divadlo má svá specifika, tradici a to je třeba brát v úvahu a sladit umělecké nároky s finanční realitou. Samozřejmě cítím velkou odpovědnost, vždyť česká operní tradice patří k nejvýraznějším v celoevropském kontextu. Jak Národní divadlo, tak dnešní Státní opera i Stavovské divadlo mají ve vztahu k opeře jako žánru nezastupitelné místo a představují závazek k zodpovědným rozhodnutím. Všichni víme, že opera je nákladný žánr a z hlediska finančního krytí, zejména v období doznívající finanční krize, je realizace ambiciózního dramaturgického plánu s dobrým sólistickým obsazením a dobrým inscenačním týmem výzvou pro každý operní dům. A cílem našeho týmu je samozřejmě přinášet na všechna jeviště Národního divadla nejvyšší uměleckou kvalitu. Z italských operních scén dostáváme zprávy o nepříznivé finanční situaci. V létě jsme pak s napětím sledovali kroky ředitele Metropolitní opery Petera Gelba směřující k dlouhodobé finanční stabilitě. Pro nás v Praze je příznivé, že jsme ještě minulou sezonu provedli nevyhnutelný finanční, mzdový a personální audit a že vývoj tržeb ze vstupenek je v meziročním srovnání příznivý. Abychom mohli pokračovat ve stabilizaci podmínek pro uměleckou činnost, považujeme za důležitý další krok, a tím je plánovaná změna statusu Národního divadla na veřejnoprávní instituci přinášející mj. efektivnější nakládání s finančními prostředky.
  • Dramaturgicky je příští sezona opravdu velkorysá, nabízíte celkem deset premiér a dva alternativní projekty na Nové scéně. Můžete našim čtenářům výběr jednotlivých titulů zdůvodnit a ty nejzajímavější, nebo lépe řečeno na scénách ND nejméně hrané či dokonce uvedené poprvé, čtenářům přiblížit?
    Naší ambicí bylo sestavit žánrově pestrou sezonu a zvýšili jsme i počet premiér. Podívám-li se na právě započatou sezonu perspektivou teatrologa, musím zmínit deset skvělých režisérů. Asi se shodneme, že Jiří Heřman (Pád Arkuna) a Vladimír Morávek (Kouzelná flétna) patří k české špičce a ostatní čeští tvůrci představí na scéně Národního divadla, Státní opery a Nové scény své debuty. V Česku poprvé pracuje renomovaný polský režisér Mariusz Treliński, který v roce, kdy si připomínáme 150. výročí narození Richarda Strausse, přijal nabídku na inscenování skladatelovy celosvětově nejhranější opery Salome. Jsme nakonec jediným divadlem, které se ke Straussovu výročí v Česku připojilo. Projekt je výjimečný jednak koprodukcí s velmi progresivní scénou, jíž Národní opera Velkého divadla ve Varšavě bezesporu je, ale také mezinárodním obsazením v čele se sopranistkou Gun-Brit Barkmin v titulní roli. Pražská veřejnost si ji pamatuje ze dvou nedávných inscenací v Národním divadle – Janáčkovy Věci Makropulos a Brittenovy Gloriany. V realizačním týmu je mj. Trelińského dvorní scénograf Boris Kudlička a světelná designérka Felice Ross spolupracující hodně i s dalším esem evropské operní režie Krzysztofem Warlikowskim.
    Krátce před premiérou Salome budeme v Národním divadle poprvé svědky uvedení Pádu Arkuna v hudebním nastudování Johna Fioreho a v režii Jiřího Heřmana. Tento mimořádný počin je výrazným vkladem do programu Roku české hudby. Vladimír Morávek se ujal naší jediné premiéry ve Stavovském divadle – Kouzelná flétna bude v němčině a nejspíš z ní budete mít pocit, že jste se ocitla přímo ve Formanově filmu Amadeus. K debutům: do Národního divadla přichází Linda Keprtová (Boris Godunov). K opeře se dostane miláček pražského činoherního publika Daniel Špinar (Z mrtvého domu). Ve Státní opeře bude debutovat Ivan Krejčí (Mefistofeles), pod jehož uměleckým vedením získala ostravská Komorní scéna Aréna ocenění Divadlo roku 2013 v Cenách Alfréda Radoka. Těšíme se na Matěje Formana a jeho spolupracovníky, kteří připraví Jeníčka a Mařenku. Svou dramaturgickou zručnost a i interpretační radikálnost přinese Martin Čičvák (Macbeth). Chceme rovněž pokračovat v uvádění komorních titulů z Divadla Kolowrat, které přeneseme na Novou scénu. Slávka Daubnerová se ujala Šostakovičových jednoaktovek – Orango a Antiformalistický jarmark. Viktorie Čermáková připravuje inscenaci opery Rudá Marie soudobého autora Jana Kučery.
  • Jak jste již zmínila, kromě českých režisérů jste zaangažovala i jednoho z nejvýznamnějších polských umělců, Mariusze Trelińského, s nímž spolupracuje již asi patnáct let scénograf Boris Kudlička. Jak se vám to v tak krátké době podařilo, znáte se osobně?
    Máte pravdu, naše profesionální spolupráce přerostla v přátelství. Mariusz a Boris připravili na podzim 2008 pro Slovenské národní divadlo inscenaci Gluckovy opery Orfeus a Eurydika. Byla to nejlepší inscenace a nejlepší scénografie sezony podle získaného ocenění Dosky, což je obdoba Cen Alfréda Radoka. Pozoruhodné jsou i další Mariuszovy inscenace: Madama Butterfly, Turandot, Manon Lescaut, Boris Godunov, Král Rodger. Treliński pracoval ve Frankfurtu nad Mohanem, Washingtonu, Tel Avivu, Petrohradě. Je uměleckým šéfem Národní opery Velkého divadla ve Varšavě s mimořádným uměleckým kreditem. Je mágem, který jde do hloubky hudebního díla a hledá v něm témata, která oslovují diváka jeho vlastním jazykem. Je perfekcionista, má vysoké nároky na sebe i své okolí, od dirigenta vyžaduje špičkové hudební nastudování, od sólisty koncentrovanou práci a herecký výkon. Borise zná pražská kulturní veřejnost zejména jako komisaře Pražského quadriennale 2011. Oba čeká teď v lednu 2015 debut v Metropolitní opeře s Jolantou a Modrovousovým hradem v hlavní roli s Annou Netrebko pod taktovkou Valerije Gergijeva.
  • Které další zajímavé zahraniční režisérské osobnosti přivezete, můžete prozradit alespoň některá jména?
    Hlad po režisérských osobnostech nezaženeme jedním Trelińským. Osobitý pohled na způsob vyprávění nesčetněkrát viděných a slyšených příběhů je stále rezonující v řadě operních domů. Divadlo jako událost vyžadující divákovu otevřenost a zapojení schopnosti přijmout metaforu víc než doslovnost mě na dobré režii fascinuje. Režiséři, kteří mají co říct a mohou Praze věnovat šest týdnů zkoušek, mají kalendáře volné až od sezony 2018/2019. Množí se dotazy po Robertu Carsenovi, Kasperu Holtenovi, Keithu Warnerovi... Chceme se pustit i do koprodukčních projektů, a to s těmi nejprestižnějšími domy: londýnskou Covent Garden či bruselskou La Monnaie.
  • Koncem června ze své funkce hudebního ředitele Opery ND (hudebním ředitelem SO je Martin Leginus) odstoupil Robert Jindra, který kromě jiného uvedl mezi důvody svého rozhodnutí dlouhodobé neshody s uměleckým ředitelem Opery ND a SO Petrem Kofroněm, nesouhlas s výběrem inscenačních týmů, způsobem přípravy dramaturgického plánu či s celkovou vizí budoucího uměleckého směřování Opery ND a SO. Za zcela zásadní důvod však prohlásil skutečnost, že dosud není transparentně veřejně pojmenována avizovaná transformace Opery ND a SO. Jak byste se k tomu vyjádřila?
    S Robertem Jindrou v této sezoně počítáme. Kromě repertoárových představení hudebně nastuduje pro Národní divadlo na jaře příštího roku důležitou premiéru Janáčkovy opery Z mrtvého domu. Je čestné nepokračovat v projektu, kterému přestal věřit. Co se týče transformace Národního divadla, ta byla veřejně prezentována, konzultována s garanční radou, experty Opera Europa v čele s jejím ředitelem Nicholasem Paynem, bývalým šéfem Covent Garden. V průběhu spolupráce s Robertem Jindrou jsem žádné jeho výhrady k této veřejně prezentované transformaci nezaznamenala.
  • Máte již představu, kdo pana Jindru nahradí? Znamená pro vás tato situace velkou komplikaci?
    Orchestr Národního divadla pochopitelně potřebuje svého šéfdirigenta, dočasně zastává funkci hudebního ředitele Petr Kofroň.
  • Ryze český titul, Fibichovu operu Pád Arkuna, nastudoval John Fiore. Oslovili jste ho, nebo sám o toto dílo projevil zájem?
    John Fiore miluje Národní divadlo a jsme nadšeni, že chce v Praze pracovat. Zdeněk Fibich je navíc skladatelem, který, hluboce ovlivněn Richardem Wagnerem, s hudebním vkusem Johna Fioreho vyloženě souzní. Režisér Jiří Heřman vyslovil název titulu Pád Arkuna a hned jak pan dirigent vybral partituru z regálu a zahrál na pianu, pro Fibichovu hudbu se nadchl. Bohužel jsem na osudné schůzce v archivu Národního divadla nebyla, ale pan dirigent prý dokonce zazpíval party všech sólistů z třetího jednání. Snad ještě bude příležitost... Nadšení z Fibichovy hudby srší i z videonahrávek, které pan dirigent připravil pro naše webové stránky. Nenechte si je ujít.
  • Dalším zahraničním dirigentem sezony bude Heiko Mathias Förster, který se ujal Straussovy Salome. I s tímto dirigentem už má naše první scéna – konkrétně Státní opera – své zkušenosti. Nastudoval zde již Verdiho Otella, Massenetova Dona Quichotta a operu C. M. von Webera a Gustava Mahlera Tři Pintové. Hrál tento fakt roli v jeho výběru pro Salome?
    Orchestr Státní opery má s Heiko Mathiasem Försterem ty nejlepší zkušenosti a Richard Strauss patří mezi skladatele, kteří mu nejvíce konvenují. Jeho záběr je však daleko širší, o čemž svědčí např. i nedávné úspěšné provedení Dvořákova Alfreda v rámci Dvořákovy Prahy. Pana dirigenta zajímá kromě hudební přípravy také inscenační pojetí a svou roli chápe komplexně. Nyní se chystá trávit v Česku více času a jeho zájem pracovat s českými orchestry, a zejména pak ostravskou Janáčkovou filharmonií je důkazem, že spolupráce s českými hudebníky mu způsobuje profesionální potěšení. Jistě k tomu přispěla také Státní opera.
  • K mimořádným objevům na české operní scéně vůbec patřil letos švédský tenorista Daniel Frank v roli Tannhäusera. Uslyšíme ho v Praze v příští sezoně i v jiných rolích?
    Jeho Tannhäuser byl opravdu mimořádný. V dubnu příštího roku ho opět uslyšíme jako Tannhäusera a máme zájem na dalším angažování. Chceme mu nabídnout nějaký zajímavý titul.
  • Pokud se nemýlím, Boitův Mefistofeles bude pro Štefana Kocána jeho osobním debutem v této roli. Jak se vám ho podařilo přesvědčit, aby ji pro Prahu nastudoval?
    Jsem potěšena, že se Štefan Kocán ujal po roli Vodníka v Dvořákově Rusalce a Filipa II. v Donu Carlosovi také nastudování titulní role v Boitově Mefistofelovi. Podle jeho vlastních slov je Mefistofeles jeho vysněnou postavou. Chceme si ho udržet zajímavými příležitostmi i do budoucna. Mefistofeles je velkou rolí pro basový obor a nemáme nejmenší pochybnost, že tato volba bude pro Štefana Kocána velkým úspěchem.
  • A na kterého ze sólistů byste chtěla ještě naše čtenáře upozornit?
    Je jich celá řada: na Gun-Brit Barkmin jako Salome, Evu Urbanovou a Szilviu Rálik v rolích Radany ve Fibichově Pádu Arkuna, Simonu Houda Šaturovou nejenom jako Konstanci z Únosu ze serailu a Gildu z Rigoletta, ale tuto sezonu v Národním divadle i jako Violettu a ve Stavovském divadle jako Donnu Annu. Jana Sibera má před sebou Příhody lišky Bystroušky a bude jistě vynikající. Dana Burešová se již v říjnu představí jako Libuše. V září jsme viděli hned několik velmi úspěšných vstupů resp. návratů do reprízových inscenací: Jana Šrejma Kačírková (Konstance), Alžběta Poláčková (Rusalka), Yukiko Šrejmová Kinjo (Gilda), Kateřina Jalovcová (Azucena), Jana Kurucová (Carmen), Christina Vasileva (Leonora), Eva Hornyáková (Violetta), Miloš Horák (Bartolo). Jsme moc rádi, že u nás budou hostovat Štefan Margita (Filka Morozov), Dalibor Jenis (Jago a nově i Giorgio Germont), Yusif Eyvazov (Faust a Calaf), Michail Kazakov (Boris Godunov), Daniel Brenna (Tannhäuser) či Peter Mikuláš (Mefistofeles) a těší nás rozvíjející se spolupráce se Svatoplukem Semem, Alešem Brisceinem a řadou dalších.
  • Myslím, že zásadní témata, týkající se příští sezony, jsme již vcelku vyčerpaly, tak bych se teď ráda zaměřila ještě na některé provozní otázky, týkající se naší první operní scény. Zajímalo by mě například, o kolik se zvedly náklady na provoz Státní opery Praha po sloučení s Národním divadlem a jak se s tím rozpočet ND vypořádal?
    Po sloučení Národního divadla a Státní opery se původní provozní náklady nezvýšily. Naopak, domnívám se, že jsme výrazně ovlivnili a zefektivnili jejich tok. Větší pozornost věnujeme zejména kvalitnímu obsazení a vyššímu počtu premiér. Trápí mě ale jiná otázka v souvislosti s financemi. Rádi bychom docílili napravení nízkých mezd umělců, zejména kolektivních těles. Zatím máme v současných mzdových limitech svázané ruce. Změnu k lepšímu očekáváme od zmiňovaného přechodu na status veřejnoprávní instituce, tak jak to formuluje ředitel Národního divadla Jan Burian ve své koncepci transformace.
  • Nešlo přehlédnout, že v právě ukončené sezoně operní soubor Státní opery hrál výrazně méně představení, než v sezonách minulých. Jsou všichni zaměstnanci stejně vytížení, jako tomu bylo v minulých letech? Nebo plánujete v souvislosti se snižováním počtu představení, a možná i plánovanou rekonstrukcí, počet zaměstnanců bývalé SOP ještě snížit? Není tajemstvím, že řadě sólistů Opery ND smlouvy prodlouženy již nebyly…
    Stále držíme vysoký počet operních představení – téměř čtyři sta v průběhu sezony. Praha je tak bezesporu operní metropolí srovnatelnou s Berlínem či Vídní. Ovšem premiér bylo ve Státní opeře v předchozí sezoně opravdu méně, protože jsme chtěli vytvořit prostor pro přípravu současné, extrémně náročné sezony 2014/15. Samozřejmě efektivitu vytíženosti kolektivních těles sledujeme. Pro vaši představu, vedle hudebního nastudování čtyř nových operních premiér čekají Orchestr Státní opery také dvě nové baletní premiéry. Neprodlužování sólistických smluv je všude citlivým tématem. Umělecké vedení opery má plně v kompetenci podle repertoáru co nejefektivněji obsazovat premiérová a reprízovaná představení sólisty souboru a hosty. Pokud sólistovi nebyla přidělena žádná role, pak mu nemůže být nabídnuta další smlouva.
  • V tisku se o zmíněné rekonstrukci Státní opery často píše. Víte již, kdy ji konkrétně zahájíte?
    Podle posledních plánů je to červenec 2016.
  • Jak konkrétně bude probíhat v té době provoz souboru? Asi není možné působit celé dvě sezony v zahraničí na zájezdech. Bude soubor SOP hrát i v jiných prostorách v Praze, např. v Paláci kultury apod.? Pokud ano, jak ND pokryje náklady s tím související? Pronájem budov, úpravu kulis apod. A jak se rozpočet ND po dobu rekonstrukce budovy SOP vypořádá s tak výrazným poklesem v tržbách, který se v souvislosti s rekonstrukcí dá zcela jistě očekávat?
    Nutno zdůraznit, že rekonstrukce Státní opery je nevyhnutelná. Zastaralá je elektroinstalace, vzduchotechnika, elektricko-hydraulické stoly na jevišti. Rekonstrukce je nejaktuálnějším tématem v jednání s ministerstvem kultury. Diváky nechceme o operu připravit a intenzivně hledáme pro inscenace Státní opery náhradní prostory. Využijeme také některé z nabídek na hostování v zahraničí.
  • A jak dlouho bude vlastně rekonstrukce probíhat?
    Podle posledních plánů by to měly být minimálně dva roky.

    Silvia Hroncová, kulturní manažerka, teatroložka, členka řady profesních organizací na Slovensku a v Česku. V letech 1983–1988 studovala mezifakultní obor divadelní věda – estetika na Divadelní fakultě Vysoké školy múzických umění a Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. V roce 1996 iniciovala založení celonárodní divadelní ceny Dosky (Divadelní ocenění sezony), která se organizuje dodnes. V letech 1999–2006 byla ředitelkou Divadelního ústavu v Bratislavě. Spolupracovala s Divadelními ústavy v Evropě a koordinovala evropské fondy Kultura 2000 – Kulturní kontaktní bod, v Divadelním ústavu iniciovala vznik mnoha projektů jako festival Nova Drama, projekt podpory současné divadelní hry Drama, vznik komorní divadelní scény Štúdio 12. Byla členkou řady poradních organizací, jako jsou Rada pro zahraniční instituty při MZV SR, Vědecká rada Vysoké školy múzických umění, Správní rada Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě. V letech 1996–2005 byla šéfredaktorkou divadelního časopisu Divadlo v medzičase, při vstupu SR do EU spolutvořila pro Radu Evropy Strategii kulturní politiky za oblast divadla.
    V letech 2006–2009 byla generální ředitelkou Slovenského národního divadla (SND). V roce 2007 otevřela novou budovu Slovenského národního divadla, která se stavěla více než dvacet let. Odpovídala za její dokončení, kolaudaci, strategii a logistiku spuštění provozu, za přechod uměleckých souborů z Divadla P. O. Hviezdoslava, Malé scény do nové budovy a za novou podobu provozu tří uměleckých souborů. Repertoár divadla se obohatil o tvorbu slovenských, českých a dalších evropských divadelních osobností a o významné mezinárodní koprodukce jako např. s Národní operou Velkého divadla ve Varšavě. Odpovídala za přípravu světového setkání IETM – International Network for Contemporary Performing Arts na půdě SND.
    V letech 2009–2013 byla výkonnou ředitelkou mediální společnosti Film Europe. Iniciovala vznik několika současných slovenských oper (Ľ. Čekovská: Dorian Gray, M. Piaček – P. Kerekes: 66 sezón, S. Solovic – V. Klimáček: Haydn večeří s Mozartem). Je členkou Představenstva Asociace Divadelní Nitra, sdružení Via Cultura – Institutu pro kulturní politiku na Slovensku a Redakční rady časopisu Svět a divadlo.
    V roce 2013 se stala ředitelkou Opery Národního divadla a Státní opery, kde je odpovědná za řízení a naplnění koncepce transformace týkající se obou oper.
    Více na www.narodni-divadlo.cz.

    Nahoru | Obsah