Hudební Rozhledy

Psycho s živou hudbou FOK

Vladimír Říha | 12/17 |Horizont

Smetanově síni tentokrát při koncertě dominovalo filmové plátno – na snímku s hlavní hrdinkou Hitchcockova filmu Psycho, Janet Leighovou.

Tradice projekcí filmů s živou hudbou hranou orchestry během promítání není u nás zatím tak živá jako na Západě, kde patří k běžným událostem a plní sály. Když pomineme MFF v Karlových Varech, který uvedl několik takových projektů většinou ale s menším obsazením (výjimkou bylo Letní kino s Karlovarským symfonickým orchestrem, což ale byla doplňková akce předloňského ročníku), tak takových akcí bylo zatím pomálu.
Až v sezoně 2014/15 se Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK, jenž má právě svou historií k filmu nejblíže, k filmové hudbě přihlásil – a to hned dvěma koncerty, zatím však bez promítání. K prvnímu představení této zatím chybějící inovace došlo teprve 19. 2. 2015, kdy se vyprodaná Smetanova síň stala svědkem projekce klasického amerického hororu Alfreda Hitchcocka Psycho s živým doprovodem právě orchestru FOK.

Nebyla to ale akce FOK, nýbrž za tímto účelem vzniklé společnosti Hitchcock Live tvořené soukromníky s obdivem k filmu a filmové hudbě, současnému velkému fenoménu v Praze i jinde. V hlavním městě byl tento fenomén dosud omezen na festival Prague Proms s Českým národním symfonickým orchestrem a na tři koncerty velkého mága filmové hudby od 70. let až k současnosti Itala Ennia Morriconeho. Společnost či sdružení Hitchcock Live, jak vysvítá z názvu, je zatím omezena na filmy klasika hororů a napínavých snímků Alfreda Hitchcocka (1899–1980), v USA působícího Angličana. Na zahájení nemohli vybrat nic lepšího než „klasiku klasik“, snímek Psycho z roku 1960 s hudbou nejčastějšího spolupracovníka režiséra – amerického skladatele Bernarda Herr­manna. Ten od roku 1954 (Potíže s Harrym) až do 1964 (Marnie) psal hudbu ke všem jeho snímkům. Předtím psal i pro Orsona Wellese a i potom pro další americké velikány.
Temný horor Psycho se stal mezi podobnými snímky legendou a vedle jeho děje s postavou pološíleného majitele motelu Normana Batese v dokonalém podání Anthony Perkinse k vyvolání atmosféry hrůzy, která vstupuje do normálního každodenního života několika postav maloměsta USA té doby, přispěla právě Herrmannova hudba. Organizátoři projekce umístili plátno na pódium nad orchestr, který, tvořen pouze smyčci, hrál ve ztemnělém sále dirigován přímo v souhře s dějem na plátně Janem Kučerou, který se již také stává odborníkem na filmovou hudbu: nebyla to totiž první akce spojená s filmem, kde působil.
Kvalita projekce byla výborná, dialogový a ruchový pás byl oddělen od hudebního tak dokonale, že nevznikla žádná hluchá místa. A spojení živé hudby od úvodních titulků mistra animace Saula Basse s plátnem a děním na něm bylo úchvatné. Herrmann není na rozdíl od Morriconeho mistrem melodických témat, soustřeďuje se spíše na krátké hlukové motivy, vystihující naléhavost, zlověstnost, hrůzu ať přímou (pověstná scéna vraždy ve sprše se smyčcovým glissandem) či nepřímou (spojení smyčců a obrazu pohybu stěračů v autě hlavní hrdinky hrané Janet Leighovou, blížící se k místu své smrti). Večer přinesl obrovský zážitek zcela v duchu Herrmannova citátu, který o smyslu filmové hudby již v roce 1945 napsal: „Hudba je pojítko mezi plátnem a diváky, které překlenuje vzdálenost, jež je dělí, a stmeluje všechno do jediného zážitku.“ Tak tomu bylo i ve Smetanově síni a můžeme se jen těšit na další pokračování projektu Hitchcock Live s dalším titulem z dílny obou mistrů, Hitchcocka i Herrmanna.

Nahoru | Obsah