Hudební Rozhledy

Editorial 06/15

Hana Jarolímková | 12/18 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
v měsíci červnu se sešla hned dvě hudební výročí, která, což se zase nestává tak často, se organicky, byť neplánovaně, propojila s významnou hudební událostí, pořádanou v květnu v Budapešti. Ve stejný den – 17. června – ač každý v jiném roce se narodili dva význační hudební skladatelé: francouzský tvůrce Charles Gounod (17. 6. 1818–18. 9. 1883), jehož tvorba spadá do 19. století, a ruský skladatel Igor Fjodorovič Stravinskij (17. 6. 1882–6. 4. 1973), patřící mezi nejproslulejší autory vážné hudby století dvacátého. A právě jejich dvě opery, Gounodův Faust z roku 1859 a téměř o sto let později napsaný Stravinského Život prostopášníka (1951), byly uvedeny 16. a 17. května v rámci operního festivalu Faust 225, který v Budapešti uspořádala Maďarská státní opera u příležitosti 225 let od zrodu stejnojmenného dramatu, na němž pracoval geniální německý básník, spisovatel a učenec Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) plných šedesát let a jež se stalo předlohou řady hudebních děl, z nichž ona výše zmíněná patří k těm k nejznámějším.

A abychom neopomněli také jeden ze zajímavých momentů vzájemných česko-maďarských kulturních vztahů, tak si jen připomeňme, že na galerii soch významných postav evropských hudebníků, tvořící součást vysoko po­lo- žené terasy honosné Maďarské státní opery, navržené významným maďarským architektem 19. století Miklósem Iblem, najdeme ve společnosti Richarda Wagnera, Ludwiga van Beethovena, Wolfganga Amadea Mozarta a řady dalších skladatelů i našeho Bedřicha Smetanu (1824–1884)...
Je nesporně zajímavou skutečností, jak bipolární vztah dobra a zla (v tomto případě reprezentovaného Mefistofelem) vzrušuje – a to nejen umělce – po celá staletí. Stačí snad jen letmo připomenout pražskou městskou pověst Faustův dům, kterou najdeme v literárním zpracování Aloise Jiráska (1851–1930) ve Starých pověstech českých. Druhá česká stopa se týká prvně jmenovaného komponisty. Ten se narodil jako syn talentovaného malíře, který však zemřel, když byly malému Charlesovi teprve čtyři roky. Jeho matka, vynikající klavíristka, však velmi brzy rozpoznala chlapcův výjimečný talent a svěřila ho do rukou skladateli českého původu Antonínu Rejchovi (1770–1836), mezi jehož další žáky patřili např. Hector Berlioz či Ferenc Liszt.

Z Gounodova pojetí tématu vyplývá, že to byl člověk silně duchovně založený a to natolik, že dokonce začal studovat teologii a chtěl se stát knězem, v té době se podepisoval také jako Abbé Gounod. Nakonec – naštěstí pro evropskou hudební kulturu – však od tohoto úmyslu odstoupil a začal se plně věnovat hudbě. Nicméně se zdá, že právě toto jeho zaujetí pro nábožensko-filozofické otázky jej přivedlo, mimo jiné, právě k volbě faustovského tématu.
„Já hudbu neskládám, já ji vynalézám“, napsal kdysi autor druhého uváděného díla, již jmenovaný Igor Stravinskij, žák Nikolaje Rimského Korsakova, celoživotní přítel Claudea Debussyho a přítel a spolupracovník v Paříži působícího Sergeje Ďagileva. Jeho pojetí Mefistofela je logicky jiné, ale nastoluje stejnou otázku: „Kam až je člověk ochoten zajít, aby dosáhl svého prospěchu?“ Na ni si ale už každý musí odpovědět sám. Nakonec obě díla, která jsem měla možnost v Budapešti zhlédnout a o nichž se podrobnější zhodnocení dočtete v některém z následujících čísel, k tomu dávají dostatek prostoru i inspirujících impulzů.

Nahoru | Obsah