Hudební Rozhledy

Vynikající Pražákovo kvarteto a Jaromír Klepáč

Julius Hůlek | 12/18 |Festivaly, koncerty

Koncert uzavírající jubilejní 120. sezonu Českého spolku pro komorní hudbu (15. 4.) patřil Pražákovu kvartetu, které tentokrát vystoupilo v pozměněné sestavě, kdy primária Pavla Hůlu výjimečně nahradil Leoš Čepický. Jinak ostatními hráči byli jako obvykle – Vlastimil Holek (2. housle), Josef Klusoň (viola) a Michal Kaňka (violoncello). Počátky souboru sahají k roku 1972, tedy ještě do doby studia na Pražské konzervatoři, a změnami obsazení kvarteto mezitím prošlo už několikrát. Tak jako před osmi lety i v právě završené sezoně byli Pražákovci rezidenčním souborem ČSKH, sezonu otevřeli a také uzavřeli.

Dramaturgie slavnostního koncertu byla jednak stylově v podstatě konvenční, jednak přece jen poněkud neobvyklá – vedle navýsost originálního Mozarta uvedla jediné kvartetní dílo Maurice Ravela a jako dobře míněné překvapení představila u nás naprosto neznámého francouzského autora fin de siècle Gabriela Duponta.
Koncert otevřel Smyčcový kvartet C dur „Disonantní“ (KV 465) Wolfganga Amadea Mozarta. Dílo má v dějinách kvartetního žánru významné, v určitém ohledu možná přelomové postavení, ovšem s odstupem let se jistý radikalismus, zejména harmonický, přece jen zmírnil. Provedení v základním plánu sledovalo s příkladnou pečlivostí a intonační i rytmickou čistotou ideál charakteristické mozartovské elegance. Avšak zároveň, kde to jen trochu bylo možné, iniciativně přidalo výrazový vzruch jako působivou výslednici pozorného sledování možností dynamické linie. Řekl bych, že tuto decentní expresivitu definovala pečlivě promyšlená, ale také spontánně cítěná akcentace.
Smyčcový kvartet F dur mladého Maurice Ravela náleží ke skutečným klenotům novodobé kvartetní literatury, ačkoliv jeho premiéra v roce 1904 vzbudila u akademické obce spíše pohoršení. Také toto dílo, dokonce ve zvýšené míře, názorně demonstrovalo originalitu Pražákovců v jeho uchopení a ztvárnění. Samostatnost hlasů už úvodem první věty byla vyvážena kompaktní souhrou v rytmicky přesných zářezech, a to i v agogicky modifikovaných partiích. V této souvislosti zaujala práce v tempech v pomalejších úsecích spolu s transparentně zvýrazněnými myšlenkami, též díky angažovanému přístupu primária. Provedení druhé a třetí věty skutečně bylo hodno srovnání s charakteristickou náladou impresionistických obrazů. Zmíníme úchvatné kouzlo proměn výrazově-témbrových (mj. pizzicata) a související kontrastní nálady, příznačné chvění v závěru druhé věty a lehký opar na začátku třetí, kde imponovalo individuální zvládnutí a iniciativa (příležitostný vzruch i křehkost) jednotlivých partů spolu s kázní souhry. Zákonitý vrchol se dostavil ve čtvrté větě – děj hudebního toku byl naplněn překvapivými zvraty a vnitřně proměnlivé faktuře vévodila strhující virtuozita provedení. A přitom by se zároveň chtělo říci: maximální efekt bez afektu, což ovšem platilo nejen pro Ravelův kvartet, ale i pro celý koncert.

Druhá polovina koncertu náležela jediné skladbě – třívěté Poème pro klavír a smyčcové kvarteto pozdního romantika a de facto zapomenutého francouzského autora tvořícího ve stínu současných impresionistů Gabriela Duponta (1878–1914). U klavíru se k Pražákovu kvartetu připojil zkušený sólista, komorní hráč a pedagog Jaromír Klepáč. Dílo uvedla melodicky výrazně koncipovaná faktura kvartetního pléna prokrvená postupně se prosazujícím klavírem. Jasná členitost i zvukomalba se odvíjejí v řádu pozdního romantismu. Nositelem děje tu je kvarteto, ale úloha klavíru má vyvážený podíl, navenek i v dynamice, a tak tomu bylo i v interpretaci. Druhá věta je velmi volná, táhlá, opět přehledně členěná a opět, avšak už s patrnější iniciativou do celkové struktury vrůstajícího klavíru, leckdy dokonce v úloze nositele výraznějších myšlenek. Třetí a poslední, rovněž přehledně stavěnou větou i úloha klavíru roste a posléze vrcholí, přičemž procítěný podíl kvarteta tu sehrál tmelící úlohu. Jestliže došlo k působivé a vyvážené spolupráci, pak lze jen zdůraznit a pochválit podíl klavíristy J. Klepáče vzhledem k technickým nárokům a jedním dechem dodat, že právě díky jemu se klavír stal přesvědčivým „vyprávěčem“ co do smysluplnosti dějové linie přece jen poněkud „upovídaného“ a stylově dost eklektického díla. Zdůrazníme-li pak slavnostní ráz a význam celého koncertu, nesmíme zapomenout na výborně splněnou úlohu, nepřehlédnutelnou a neutuchající invenci zastupujícího primária Leoše Čepického – „záskoku“ jako by nebylo...

Nahoru | Obsah