Hudební Rozhledy

Figarova svatba jako terapie – v blázinci

Karla Hofmannová | 12/18 |Zahraničí

Divadlo na Vídeňce připravilo pro tuto sezonu projekt, ve kterém představuje postupně tři inscenace, jejichž základem je libreto, napsané podle legendárního francouzského spisovatele, dramatika a básníka Pierra Beaumarchaise. Rossiniho Lazebníka sevillského, uvedeného v únoru, nyní následuje Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta.
Inscenovat notoricky známou operu není jistě jednoduché, tím méně vymyslet originální přístup. Rakouský režisér Felix Breisach sáhl po řešení, které ho může usvědčovat z původní bezradnosti, nicméně výsledek na jevišti docela funguje. Základem je v podstatě „divadlo na divadle“.

Divadlo, které se hraje v psychiatrickém sanatoriu, jako součást terapie, je podpořeno na jevišti centrální krychlí představující lékařův pokoj, divadelní scénu i sklad kostýmů. Kolem ní jsou všude nemocniční lůžka, i v patře. V popředí je jen pracovní stůl vedoucího lékaře, jímž není nikdo jiný než hrabě Almaviva. Jeho žena nepatří k pacientům, má možnost se volně pohybovat i odcházet, stejně jako Figaro, který je tu zřejmě správcem. Ostatní jsou v nemocničních úborech a županech, včetně Zuzanky. Na svá vystoupení a árie si oblékají náznakové rokokové kostýmy, šité spíš jako župany. Je to pojetí podivné, trvá dlouho, než divák režijní koncepci vstřebá. Pomáhá mu práce se světlem, které vytváří intimní atmosféru v případě árií. Stronzo kolegů a jejich živý obraz v namodralém světle při áriích Cherubína a Zuzanky funguje skvěle.
Otazníky kolem režijního záměru jsou vybalancovány vynikajícím hudebním provedením. Francouzský dirigent Marc Minkowski (nositel francouzského národního Řádu za zásluhy) se svým barokním orchestrem Les Musiciens du Louvre Grenoble dal Mozartově partituře originální a přesvědčivý zvuk s měkkým témbrem. Svižná tempa a širokodeché fráze, precizně vypracovaná dynamika árií, to vše nahrávalo sólistům k vynikajícím výkonům. Z nich vynikala norská mezzosopranistka Ingeborg Gillebo v roli Cherubína, kterému dala mladistvou dychtivost jak herecky, tak zejména v pěveckém podání. Svěží soprán maďarské mladé pěvkyně Emöke Baráth svítil v roli Zuzanky, která vzala diváky za srdce zejména v druhé árii (Proč váháš, lásko má….). Hraběnka v podání německé sopranistky Anett Fritsch byla emancipovaná, rozhodná a hlasově nosná, postrádala poněkud emoční niternost. Zcela se ze zorného pole diváka ztrácela Barbarina, její představitelka, izraelská sopranistka Gan-Ya Ben-Gur Akselrod, jako by se styděla prosadit, přestože její hlas příjemně zvonil. Marcellina v podání Američanky Heleny Schneiderman je rázná a sympatická, hlas je kulatý a barevný. Z pánského obsazení vyniká především Figaro v podání italského basbarytonisty Alexe Esposita. Mladý pěvec je vybaven mužným, znělým hlasem a výrazným hereckým potenciálem. Je vůdčí osobností inscenace a výborným protihráčem hraběte Almavivy. Jeho Figaro byl debutem v Divadle na Vídeňce. Almavivu ztvárnil francouzský barytonista Stéphane Degout jako pragmatického manipulátora, bez citu a empatie, čehož ve své árii lituje a posléze získává publikum. V roli Bartola se představil maďarský barytonista Peter Kálmán a roli dona Basilia zpíval jihoafrický tenorista Sunnyboy Dladla.
Hudební složka této inscenace je bezesporu na vynikající úrovni a je její zásluhou, že diváci jsou nadšeni. Díky Mozartově hudbě a jejímu skvělému provedení odpouštějí diváci režisérovi výlet do blázince a přijímají ho. Nakonec, i náš život se mnohdy jeví jako blázinec, tak proč ne. V každém případě návštěva tohoto nastudování Figarovy svatby je opulentním hudebním zážitkem.

Wien, Theater an der Wien – Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba. Dirigent Marc Minkowski, režie Felix Breisach, scéna Jens Kilian, kostýmy Doris Maria Aigner, světla Alessandro Carletti. Les Musiciens du Louvre Grenoble, Arnold Schoenberg Chor. Premiéra 11. 4. 2015, psáno z 2. reprízy 15. 4. 2015.

Nahoru | Obsah