Hudební Rozhledy

Nejvýznamnější zahraniční festivaly – Aix-en-Provence

Ivan Ruml | 12/18 |Studie, komentáře

Aix-en-Provence, založené 123 před naším letopočtem římským konzulem Sextiem Calvinem, je jihofrancouzské město asi 30 kilometrů vzdálené od Marseilles. Kraji kolem tohoto původně lázeňského letoviska s léčivými prameny se říká les pays aixois. Je neodmyslitelně spjato s impresionistickým štětcem Paula Cézanna a majestátní horou La Sainte-Victoire, která se často objevuje na malířových obrazech. Narodil se tu v roce 1892 představitel Pařížské šestky Darius Milhaud a náš Bohuslav Martinů zde pobýval, když utíkal za druhé světové války z Francie před německými okupanty. Poslední léta svého života zde strávil současník Jany z Arku a Karla VII. dobrý král René z Anjou (le bon roi René), jehož socha uzavírá proslulou aixskou třídu lemovanou platany Le Cours Mirabeau.

Tomuto patronovi města vzdal poctu ve své svitě pro dechový kvintet La cheminée du roi René (Krb krále Reného) zmíněný rodák Milhaud. Králova socha korunující fontánu s teplou minerální vodou drží v rukách muškátový hrozen, speciální vinnou odrůdu, kterou sem panovník na konci 15. století dovezl. Na třídě Mirabeau se nachází také slavná kavárna Les Deux Garçons, kterou kromě Cézanna navštěvovali spisovatelé Emil Zola a Ernest Hemingway. Je to vlastně provensálská Champs-Élysées. V Aix kvetla hudba od 13. do 18. století především v katedrále svatého Salvátora a v dvorských kruzích. Město bylo příliš malé na to, aby mohlo podporovat vlastní operní společnost, a tudíž bylo závislé na produkcích v Marseilles, Avignonu a Nice. Navštěvovaly ho však kočovné společnosti, zejména Gautierova z Marseilles, o čemž máme zprávy z let 1695–1696. V 18. století město postavilo vlastní operní divadlo tzv. Městské, kde provozovala pravidelně zpěvohry Společnost Mme de Saint-Huberty. Každoroční operní festival, který je dnes snad nejslavnější ve Francii, byl založen až v roce 1948 André Bigonnetem a Gabrielem Dussurgetem. Koná se každoročně v červenci až do počátku srpna.
Hledání vhodného festivalového prostoru
Dussurget byl uměleckým ředitelem přes 20 let a Hans Rosbaud působil jako šéfdirigent prvních deset. Operní festival se brzy stal francouzským ekvivalentem anglického Glyndenbournu a rakouského Salcburku. Většina představení se odehrávala v divadle speciálně vybudovaném na dvoře Arcibiskupského paláce. Tuto scénu navrhl v roce 1949 architekt Casandre a byla upravována v letech 1974 a 1984, naposledy koncem devadesátých let. Hlediště má kapacitu 1640 sedadel. Protože plány na nové divadlo byly dlouho odkládány, některá představení se odehrávala v jiných lokalitách, například na náměstí Čtyř delfínů, na nádvoří Gendarmerie (četnická stanice) a dokonce v malém, zřídka využívaném starém městském divadle, dále mimo město v přírodních kulisách Les Baux-de-Provence, kde se hrála Gounodova Mireille v r. 1954, v zámeckém parku Château de Tholonet (Carmen 1957) a ve starořímské aréně v Arles, kde zpívala Montserrat Caballé v r. 1975 Rossiniho Alžbětu, královnu anglickou a o rok později zde vystoupila Leonie Rysanek v Cherubiniho opeře Medea.
Žádný z těchto stánků Thálie však nebyl dlouhou dobu dostačující pro festivalové potřeby. Teprve nedávno byla v Aix postavena budova národního choreografického centra Ballet Preljocaj na Mozartově avenue a Grand Théâtre de Provence na avenue Max Juvénal, kde se například hrál velkolepě inscenovaný Šostakovičův Nos před třemi lety ve spolupráci s newyorskou Metropolitní operou.
Mozartovské začátky
Od začátku, kdy byl festival zahájen Mozartovou operou Così fan tutte, jeho hlavní repertoárové pilíře tvořily Figarova svatba a Don Giovanni. K nim se ještě od r. 1958 přidala Kouzelná flétna. Repertoár se postupně rozšiřoval a zahrnul díla Haydnova, například první inscenace ve Francii komické zpěvohry Il mondo della luna (Svět na měsíci) v r. 1959, dále opery Monteverdiho, Glucka, Cimarosy, Grétryho, Rossiniho, Händela, André Campry (narodil se v Aix 1660), Rameaua (první inscenace Boreovců, Les Boréades, 1982) a dokonce Richarda Strausse (Ariadna na Naxu s Jessye Norman, 1963) a Verdiho (Falstaff, 1964; Luisa Miller, 1974; Traviata, 1976). Z modernější hudebně dramatické tvorby se inscenovala díla Menottiho, Brittenova, Sauguetova, Poulenkova, Milhaudova a Stravinského. Byly zadávány rovněž tvůrčí zakázky, a tak vznikly Lavinia Henriho Barrauda (1961), Béatrix Jacquesa Charpentiera (1971) a Červený a černý (Le rouge et le noir) Clauda Preye (1989).
Dussurgetův dramaturgický smysl vyhledávat nové talenty byl neomylný. Proto se stalo, že v Aix vystoupili ještě jako neznámí zpěváci Berganza, Massard, Berbié, Simoneau a Wunderlich. V roce 1973 vystřídal v uměleckém vedení Dussurgeta Bernard Lefort, který vsadil už na zavedené hvězdy – Caballé, Horne, Bumbry, Rysanek, Carreras, k nim se přidali s netradičními inscenacemi režiséři – Lavelli Auvray a Nikolaus Lehnhoff.
Cesta koprodukcí a společného financování
Od roku 1981 vedl operní festival v Aix Louis Erlo, který byl rovněž režisérem Lyonské opery. Zavedl systém pěti nových inscenací a připojil k nim koprodukci s Lyonskou operou, z nichž velkou pozornost vzbudila Prokofjevova Láska ke třem pomerančům v roce 1989. V témže ročníku zaznamenala obrovský úspěch Purcellova semi-opera Královna víl (The Fairy-Queen) podle Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské v režii Adriana Nobla pod taktovkou Williama Christieho. Zde se otevřela cesta ke hře na dobové instrumenty. Z Erlovy iniciativy bylo rekonstruováno Arcibiskupské divadlo v polovině osmdesátých let 20. století. Smlouva byla podepsána s architektem Bernardem Guillaumotem, který standardizoval divadelní prostor a vylepšil jevištní technologii, což povzbudilo růst možných koprodukcí. Na konci Erlova vedení a po jeho odchodu v roce 1996 se dostal festival do finančních potíží.
V roce 1998 nastoupil Stéphane Lissner, který na počátku svého mandátu opět renovoval Arcibiskupské divadlo. Jeho umělecké vedení festivalu bylo zahájeno inscenací Mozartova Dona Giovanniho v režii Petera Brooka. Lissnerovo řízení lze charakterizovat setkáním světů divadla, tance a opery. Vznikaly inscenace vrcholných umělců, jako byli Pina Bausch, Trisha Brown, Anne-Teresa de Keersmaeker, Patrice Chéreau a Stéphane Braunschweig. Festival se stal centrem intenzivního objevování. Byla objednávána nová hudebně dramatická díla od nejrůznějších autorů. Jmenujme za všechny Festin (Hostina) Yana Maresze, Balkón Petera Eötvöse podle novely Jeana Geneta, Hanjo od japonského skladatele Toshia Hosokawy vycházející z principů starobylého divadla No a Julie Philippa Boesmanse založená na Strindbergově hře Slečna Julie v roce 2005. Navíc s pfiíchodem nového tisíciletí bylo otevfieno Théâtre du Jeu de Paume (Divadlo míčovny), které svým komorním rozsahem vytváří příhodné milieu pro uvádění nových oper.
Stéphane Lissner založil také Evropskou akademii hudby (Académie européenne de musique), která obrátila festival směrem k pedagogickým iniciativám a podpoře talentovaných mladých umělců, ať jsou to instrumentalisté, zpěváci, režiséři, dirigenti nebo skladatelé, a umožnila tak jejich zviditelnění prostřednictvím řady koncertů, konferencí a mistrovských kurzů.
Festivalová současnost
Od roku 2007 vede Festival d´Art lyrique d´Aix-en-Provence Bernard Foccroulle po patnáctiletém ředitelování Théâtre de la Monnaie v Bruselu. Festival už dobře znal, protože s ním podnikl několik koprodukcí, například zmiňovanou premiéru opery Philippa Boesmanse Julie v roce 2005. Jako varhaník a skladatel je Foccroulle přirozeně přitahován jak barokním repertoárem, tak i soudobou hudbou. Je přesvědčen, že opera svou interdisciplinární povahou je výchozím bodem pro uměleckou tvorbu budoucnosti. Má představu, že opera se stane živým setkáním pro všechny, kteří se na ní podílejí, včetně diváků. Pod jeho vedením začal být festival činorodým prostorem pro výměnu názorů a přemýšlení, kde se návštěvníci všech generačních vrstev a z různého sociálního i pracovního prostředí shromažďují. Foccroulle se snaží, aby každá operní produkce dosáhla dokonalého uměleckého výsledku, takže zve k pobytu v Aix umělce z různých koutů celého světa.
Bernard Foccroulle pracuje delší dobu také na tom, aby integroval umění a uměleckou praxi do běžné pedagogické činnosti. Každé dítě má mít možnost objevit nejkrásnější okamžiky umělecké historie. Hudba a opera musí proto přehodnotit kontakt se základním, středoškolským a vysokoškolským systémem vzdělávání. Každou sezonu pořádá během festivalu volně přístupné události, konference, výstavy a vzdělávací přednášky ve vztahu k operním představením a koncertům. Navíc Evropská akademie hudby dále rozvíjí své aktivity tím, že operní produkce se během dalšího roku vyvážejí mimo Aix na umělecká turné.
V roce 2012 jsem měl možnost osobně s Foccroullem hovořit a připomenu jednu jeho zásadní myšlenku:
„Slovo dialog je pro nás naprosto klíčovým výrazem. Dialog je vlastně srdcem opery. Je to dialog mezi hudbou a textem, mezi hudbou a divadlem, mezi dirigentem a režisérem, je to dialog mezi všemi složkami, které tvoří operu. Tento dialog musíme neustále obnovovat a aktivně se k němu vracet. Dnes se objevuje nová forma dialogu. Podle mého názoru je velice důležité, aby operní festival nebyl uzavřený ve své minulosti, ale aby také přihlížel k novým uměleckým formám, které se rodí i tady ve městě, přijal i lidové prvky různých národů, vnímal současnou arabskou hudební kulturu a snažil se vybudovat novou tvořivou formu dialogu. Když přemýšlím o geografické poloze Aix-en-Provence, jsme přesně v centru Středozemí, které se nazývá Mediterranée. Šedesát let vytváříme kontakt mezi severem a západem Evropy, ale nikoliv s jihem. A dnešní velkou výzvou bude rozvíjet vztahy s evropskými zeměmi kolem Středozemního moře a navíc se severní Afrikou i Asií. Myslím, že je to vklad velice důležitý, protože přináší dialog míru, dialog k lepšímu poznání a vzájemné úctě různých kultur“, řekl před třemi lety Foccroul.
Letošní inscenace Alciny v hvězdném obsazení
A co nabídne aixský festival v roce 2015? Především šest pozoruhodných operních inscenací. S velkou pozorností se očekává produkce Händelovy Alciny v Grand Théâtres de Provence ve spolupráci s Velkým divadlem v Moskvě. Pod taktovkou Andrey Marcona, v režii Katie Mitchellové a scénografky Chloe Lamfordové se v titulní roli představí Patricia Petibon. Rytíře Ruggiera, jehož bude proslulá kouzelnice svádět, zpívá kontratenor Philippe Jaroussky, jeho zapomenutou lásku, věrnou Bradamante, Katarina Bradič a Morganu Anna Prohaska. Kolekci sedmi představení otevře 26. června úvodní koncertní open-air přímo na Cours Mirabeau se zmíněnými protagonisty.
Arcibiskupské divadlo uvede Mozartův singspiel Únos ze serailu s Jane Archibaldovou jako Konstancí, Blondu ztvární Rachele Gilmorová a Belmota bude zpíval Daniel Behle. V režii kontroverzního Martina Kušeje a na scéně Annette Murschetzové je bude pronásledovat Osmin Alberta Pesendorfera.
Operu 20. století bude na tomto jevišti pod širým nebem reprezentovat Sen noci svatojánské Benjamina Brittena v režii Roberta Carsena. Za řízení dirigenta Kazushiho Ono a v pohádkové scénografii Michaela Levina budou mj. účinkovat francouzská sopranistka Sandrine Piau jako Titanie a americký kontratenorista Lawrence Zazzo jako Oberon.
V koprodukci s madridským Teatro Real se objeví dvojtitul proslulého amerického režiséra Petra Sellarse, který kombinuje Čajkovského Jolantu a Stravinského Perséphonu. Slepou princeznu bude pod vedením Theodora Currentrise zpívat Jekatěrina Sčerbačenko, zamilovaného Vaudémonta polský tenorista Arnold Rutkowski.
Ve Stravinského zhudebnění dramatické básně André Gida o třech dějstvích bude excelovat americký tenorista Paul Groves společně s francouzskou herečkou Dominique Blancovou, která ztvární titulní postavu.
Za pozornost jistě stojí premiéra Svatby kanadské autorky srbského původu Any Sokolovič, která je i autorkou libreta. Dirigentka Dáirine Ni Mheadrová provede v Aix tuto operu, zobrazující předsvatební noc nevěsty, v Théâtre du Jeu de Paume (Divadlo míčovny). Přizvala si k režii Teda Huffmana a Zacka Winokura. Projekt vzniká za podpory Evropské akademie hudby.
Sir Simon Rattle bude v Grand Théâtre de Provence řídit Londýnské symfoniky při provedení britské novinky Jonathana Dova The Monster from Maze (Příšera z labyrintu), která zpracovává antickou látku o Théseovi a krétské obludě Mínotaurovi.

Nahoru | Obsah