Hudební Rozhledy

Obrázky z historie loutny – Akademik ze mlejna – Jiří Vojtěch Kalivoda

Miloslav Študent | 12/18 |Svět hudebních nástrojů

Poté jsem jel přes Linec do Prahy, kde jsem se zdržel téměř tři roky. Z tamního hudebního života je třeba po právu vyzdvihnout Pana Antoniho z Adlersfeldu, v jehož domě jsem měl tu čest se celou tu dobu s velkým potěšením zdržovat. Tamtéž jsem měl to štěstí trávit jen hudbou mnoho hodin týdně, ba dokonce celé dny s nyní již zesnulým hrabětem Losym, a ještě častěji slýchat barona Hartiga při hře na cembalo.
Německý skladatel a kapelník Gottfried Heinrich Stölzel (1690–1749) ve své autobiografii vydané r. 1740 ve své autobiografii vydané r. 1740

Stölzelova vzpomínka je zcela unikátní. S německým skladatelem se v ní ocitají jeden z nejslavnějších loutnistů kolem r. 1700 Jan Antonín Losy, původní majitel tzv. Weissova londýnského rukopisu a snad sám též loutnista Johann Christian Anthoni z Adlersfeldu, a věhlasný, byť tak trochu tajný cembalista baron Hartig. Všichni mají kromě hudební vášně jako společného jmenovatele pražskou Hudební akademii, jejíž koncertů se účastnili. A jedním ze spoluzakladatelů této výjimečné hudební instituce byl Jiří Vojtěch Kalivoda, v němž máme před sebou nejen výjimečného loutnistu a skladatele, ale i zajímavý případ sociokulturního vzestupu.
Dosud bylo o Kalivodovi známo pouze to, co vyplývalo z tabulatur s jeho skladbami, ze zakládacích listin pražské Hudební Akademie a Waldsteinských účetních záznamů. Ve světle nejnovějších zjištění můžeme konstatovat, že náš loutnista je s velkou pravděpodobností tímtéž Jiřím Vojtěchem Kalivodou, jenž se narodil do rodiny českého mlynáře Šimona a Kateřiny Kalivodových. Pokřtěn byl jako Jiřík dne 27. 4. 1668 v kostele Všech svatých v České Kamenici (dnes Kamenice nad Lipou). Kamenické matriky jsou, bohužel, dochovány až od roku 1793, takže musíme vycházet z opisu křestního listu, který byl Kalivodovi vystaven kamenickým farářem v devadesátých letech 17. století a který byl nezbytný např. při podávání žádosti o městská práva v Praze. Jeho otec Šimon Kalivoda je tam titulován jako Slovutný muž, což bylo označení užívané často pro osoby měšťanského stavu či funkce. Jako měšťan sice výslovně uveden není, na rozdíl od dvou kmotrů – kamenických měšťanů, ale tomuto stavu odpovídá i další dochovaný dokument.
V roce 1680 Kalivoda nastoupil do prvního ročníku jezuitského gymnázia v Jindřichově Hradci a v katalogu koleje je uveden jako Georgius Kaliwoda Boëmus Czernovicensis Civis Ann: 12, což lze číst jako: Jiří Kalivoda, Čech měšťanského stavu, z Černovického panství, věk dvanáct let. Studium zakončil r. 1685 ve třídě rétoriky. Lze předpokládat, že byl nadaným a pilným studentem, na každou ze šesti fází studia (parva schola, principistae, grammatica, syntax, poetica, rhetorica) mu stačil jeden rok. Z 35 studentů 1. ročníku jich navštěvovalo závěrečnou třídu rétoriky jen 17.
Pro Kalivodovo vzdělání a další směřování daleko od mlýnského kola (snad snazší cestou než v případě skladatele Josefa Myslivečka) mělo asi toto studium zásadní význam. Vzdělání v hudbě, zpěvu a hře na hudební nástroje včetně loutny, bylo běžnou součástí jezuitského studijního programu, stejně jako účinkování v často zpívaných školských hrách – actiones theatrales. Z tohoto podhoubí vyrostla v českém prostředí řada hudebních skladatelů. Kromě absolventa pražské koleje Jana Antonína Losyho (1651–1721) jmenujme alespoň jindřichohradeckého absolventa Adama Michnu z Otradovic (1600–1676), který však první ročník opakoval a studium ukončil poetikou. To, jak pro něj byl pobyt u jezuitů důležitý, vyjádřil ostatně Kalivoda i volbou jmen svých synů, inspirovanou zakladateli jezuitského řádu sv. Ignácem z Loyoly (1491–1556) a sv. Františkem Xaverským (1506–1552).
Zda a jak Kalivoda ve studiích pokračoval, není známo. Další, např. univerzitní studium však mohlo být tím, čemu se snad věnoval před tím, než požádal vrchnost o propuštění z poddanství. Pokud Kalivoda hodlal završit svá studia např. hry na loutnu v zahraničí, nelze vyloučit, že právě to bylo důvodem žádosti o propuštění. Té bylo vyhověno dne 19. 5. 1693, kdy Wentzl Wilhelm Antoni von Tallemberg vystavil výhostní list, jímž propustil Kalivodu z poddanství z černovického panství. O deset let později dostává Kalivoda od purkmistra a rady města Česká Kamenice zachovací list, potvrzující jeho původ a bezúhonnost.
S výhostním a zachovacím listem žádal Kalivoda radní Nového města Pražského o městská práva, která mu byla přiznána 25. 5. 1705. Od té doby je Kalivoda měšťanem na Novém městě pražském, kde bydlel v domě U Švantlů na Ječné ulici 547/7 ve čtvrti sv. Štěpána. Zřejmě někdy v té době se Kalivoda neznámo kde oženil. V letech 1706–1720 totiž přivedli s manželkou Barborou na svět celkem 7 dětí, z toho dva chlapce: byli to Josef Bertram Ignaz (* 06. 2. 1706), Barbora Eva (* 25. 3. 1708), Anna Dorota (* 05. 2. 1710), Eva Kateřina * 30. 10. 1712), František Xaverius (* 02. 10. 1714), Kateřina Maximiliana (* 15. 11. 1718) a Apolonia Veronika Voršila (* 09. 2. 1720). Tyto matriční zápisy přinášejí ještě další pozoruhodnou informaci – v letech 1714 a 1720 je v nich Kalivoda uveden s titulem „urozený pán“.

Ve stejné čtvrti bydlel v domě Na Hurtě loutnista Aureus Dix (1669–1719), na rozdíl od Kalivody však měšťanem patrně nebyl. V sousední čtvrti sv. Jindřicha se narodil a bydlel hrabě Jan Antonín Losy z Losinthalu, taktéž loutnista a novoměstský měšťan. Jako novoměstský měšťan je též uváděn Antoni Eckstein (1657–1720). Dalším komponujícím loutnistou-měšťanem a dokonce i radním Menšího města pražského byl obchodník a bankéř Giovanni Pietro Pedroni z Tereuenfelsu (1622–1708).
Co Kalivoda v Praze dělal a jak živil svou početnou rodinu? Doloženy jsou pouze dvě aktivity – hudební a organizační. V té první oblasti působil jako učitel hry na loutnu, hudební skladatel (dochovány jsou skladby pro loutnu a jedna árie s německým textem) a jistě i jako loutnista, byť o jeho hráčském angažmá, či jednotlivých vystoupeních prameny mlčí.
Jako učitel hry na loutnu byl Kalivoda mezi lety 1715 až 1723 zaměstnán u Waldsteinů. Jeho žačkou byla Maria Anna Theresia z Waldsteina (1707–1762), pozdější manželka knížete Fürstenberka. Dle plateb ji učil vždy v době jejího pražského pobytu. Poměrně vysoký měsíční honorář (4 zl. 30 kr.) může svědčit o Kalivodově dobré loutnistické pověsti. Z doby před 1715 se účetní záznamy nedochovaly, není tedy vyloučeno, že tam působil i dříve. Účetní údaje pro rok 1724 jsou neúplné a pro další roky chybí úplně. Maria Anna se v roce 1723 vdala a pokud se dále své zálibě pod Kalivodovým vedením věnovala, lekce by byly placeny z pokladny Fürstenberské. Dlouhodobost a oceněnost angažmá u Waldsteinů napovídá tomu, že byl Kalivoda učitelem vysokých kvalit. O jeho dalších angažmá a žácích zatím doklady chybí.
I kdyby bylo spoluzaložení Hudební Akademie (Musicalische Academie) v Praze r. 1713 jediným Kalivodovým hudebně organizačním činem, stačilo by to na trvalé místo v dějinách hudby a jejího provozování. Šlo totiž o první pražskou instituci s pravidelným veřejným koncertním provozem. Jako jeden z iniciátorů této aktivity podepsal Kalivoda spolu s dalšími třemi měšťany žádost o svolení adresovanou radním Nového města. Záštitu nad touto ryze měšťanskou aktivitou převzal baron Hartig (pravděpodobně Johann Hubert, 1671–1741), významná osobnost pražského hudebního života. Díky tomu se tedy každý týden ve čtvrtek kromě svátků v sále domu U železných dveří (Staré Město, Jilská 436/18) konal vokálně instrumentální koncert, trvající cca tři hodiny a přístupný veřejnosti za jednorázové vstupné (1 zl.) nebo roční abonmá (8 zl.). Dle Stölzelova popisu „zazněla na začátku Ouverture, po ní koncerty, mezi nimi pak střídavě zpívané skladby nebo instrumentální sóla. Konec byl tvořen nějakou skvělou Sinfonií.“ Takto fungovala Hudební Akademie nejméně do r. 1717, nejdéle však asi do r. 1720, kdy dům U železných dveří prodělal přestavbu.
Ačkoliv dnes nemáme o činnosti akademie kromě Stölzelova svědectví a zřizovacích listin se stanovami téměř žádné zprávy, těšila se jistě ve své době značné pozornosti jak posluchačů, tak interpretů, když Stölzel prohlašuje, že „cizí a projíždějící hudebníci měli zde tu nejlepší příležitost se nejen nechat slyšet, ale dokonce se stát známými“. Zvláštní význam akademie pro pražský hudební život tkví především v tom, že vzhledem k celoročnímu provozu uvedla za dobu své předpokládané existence téměř 250 koncertů nesporně vysoké umělecké úrovně dostupných nejširší veřejnosti.
Není vyloučeno, že Kalivoda Akademii nejen spoluzakládal, ale podílel se i na jejím provozu (hudebně, organizačně atd.). Nalezení dokumentů přinášejících informace o jednotlivých koncertech Akademie by pak současně mohlo osvětlit i zatím bílá místa na mapě Kalivodova hudebního života.
Z jeho díla se dosud dochovala jedna suita nadepsaná Petit Partie del´Année 1720 al´honneur L: C: I: de M: par G. A. Kalivoda, věnovaná zatím neidentifikované osobě (Air, Menuet, Gavotte, Sarabande, Gigue), píseň nadepsaná Air de Kalivoda (Was kann dan mehr beschwerlich sein) a osm dalších tanečních skladeb. Všechny jsou zapsány v rukopise českého původu uloženého dnes v argentinské národní knihovně (RA-BAn Ms. 236.R). Stejnou rukou je napsán i sborník v soukromé sbírce M. Schneidera (D-FSchneider Ms. 33), na konci jehož první skladby jsou stejnou rukou napsány iniciály GAK – tedy Georg Adalbert Kalivoda. Ačkoliv u dalších sedmatřiceti skladeb podobný podpis není, lze se domnívat, že alespoň některé z nich Kalivoda i složil. Všechny se vyznačují výraznou melodickou i harmonickou invencí, a sazbou, využívající beze zbytku výrazové možnosti jedenáctisborové loutny. Jak styl skladeb, tak i jejich zápis nese patrné známky francouzského vlivu.
Po roce 1723 se Kalivodovy stopy ztrácejí. Ve svatoštěpánských a dalších novoměstských matrikách záznam o jeho úmrtí ani kohokoliv z jeho rodiny není. Nelze tedy vyloučit, že se i s rodinou přestěhoval. Ať už to bylo kdekoliv, opustil Kalivoda tento svět pravděpodobně před rokem 1739, kdy jeho dcera Barbora podala radě Starého města žádost o obstavení majetku jejího druhého manžela Tadeáše Šuda ze Semanína (asi milovníka hazardních her). Je v ní totiž zmiňován její majetek (1200 zl.) po prvním manželovi a po rodičích, jako by již byli všichni po smrti.
Poslední léta Kalivodova života jsou sice zahalena tajemstvím, ale i to málo, co víme, nám dovoluje spatřovat v Jiřím Vojtěchu Kalivodovi nadanou a cílevědomou osobnost, která se z mlynářského synka postupně vypracovala ve významného hudebníka, prominentního učitele hry na loutnu a z pozice novo-městského měšťana i inovativního organizátora pražského hudebního života.
Text vznikl v souvislosti s řešením projektu Thesaurus Testudinis Bohemiae, GA ČR, reg. č. P409/12/2517

Doplňující literatura:Eisinger, Guido: Sogenanntes Kalivoda Lautenbuch – Biblioteca Nacional Argentina AR-BA Ms236R. Tree Edition, 2011.
Kapsa, Václav; Mádl, Claire: Weiss, the Hartigs and the Prague Music Academy: Research into the „profound silence“ Left by a „pope of music“. In: Journal of the Lute Society of America, Band XXXIII, 2000, s. 47–86.
Nettl, Paul: Zur Geschichte des Konzertwesens in Prag. In: Zeitschrift für Musikwissenschaft, Jahrgang 5, Heft 3, 1922, S. 157–164.
Volek, Tomislav: Hudba u Fürstenbergů a Waldsteinů. In: Miscellanea Musicologica, Ročník VI, Praha 1958, s. 119–135.

Nahoru | Obsah