Hudební Rozhledy

Dnešní pohled na Verdiho?

Lenka Šaldová | 12/17 |

Z inscenace Rigoletto

Dvě nejnovější domácí inscenace Verdiho oper – liberecký Trubadúr a ústecký Rigoletto – mají leccos společného: v obou případech šlo inscenátorům o jevištní koncepci nějak se vymykající tradici, v obou případech při tom ale podle mého názoru spíše jen nakročili směrem k modernímu opernímu divadlu – což ostatně patrně vyhovuje konzervativnímu vedení obou divadel a operních souborů.
Významnou roli při hledání současného jevištního tvaru jak v Ústí nad Labem, tak v Liberci sehrál především slovenský scénograf Ján Zavarský: prázdnou podlahu jednoduše člení (v Trubadúrovi pár schůdky, v Rigolettovi pozvolným schodištěm až k horizontu) a prostor dále vymezuje velkými, barevně nasvěcovanými plochami. Někdy dějiště jasněji vyznačí malbou: Gilda je jako princezna ukryta za plátnem s keři šípkových růží, jeptišky v Trubadúrovi zpívají před obří podobiznou Ježíše Krista na kříži.

Německý režisér (a v současné době šéf opery ve Zwickau/Plauen) Rainer Wenke spolu s výtvarníkem kostýmů Tomášem Kyptou navlékli v Ústí nad Labem Rigoletta do nového, dnešního kabátu: Sparafucile je tak například současný frajírek (pasák) v červené košili a kožené bundičce, na očích černé brýle. Barevné, sešívané sáčko Rigoletta odkazuje nejspíše k cirkusu: titulní hrdina není hrbatým chudákem, ale profesionálním klaunem. Po práci si sáčko sbalí do baťůžku, který měl na zádech připevněn coby hrb. Režisér podle svých slov usiloval nabídnout aktuální divadlo, nicméně k vyjádření dnešní drsné skutečnosti má inscenace daleko, režisér spíše jen lehce naznačuje možné paralely. Herecké akce a postoje vycházejí z ustáleného operního slovníku a s výjimkou posledního symbolického, tak trochu již neskutečného obrazu (Rigoletto drží v náručí mrtvou Gildu, jejíž hlas zní pouze z reproduktoru) se řešení jednotlivých situací zase tak výrazně neodlišuje od tradičního pojetí. Režisér je navíc místy až polopaticky názorný (na jeviště přivádí Monteroneho znásilněnou dceru apod.). Strhující momenty inscenace jsou tak spojeny především s charismatickou osobností Nikolaje Někrasova – jeho Rigoletto se zalyká bolestí a přímo srší nenávistí. Někrasovův racionálně vystavěný pěvecký projev působí velmi emotivně – škoda, že technicky precizní Jarmila Baxová není trochu výraznější Gildou a že Vévodu značně nekultivovaně zpívá (či spíše řve) Nikolaj Višnjakov.

Svým neherectvím a nemuzikálností Višnjakov negativně vyčníval i v libereckém Trubadúrovi (na repríze 17. listopadu byl navíc zjevně indisponován). Zato zde zářily Christina Vasileva v roli Leonory a Kateřina Jalovcová v roli Azuceny: múzickým projevem, podmanivou barvou hlasu, jemně odstíněným, emotivním projevem. S jejich pomocí vystavěla režisérka Karla Štaubertová také nejpoetičtější momenty inscenace: křehká, andělská Leonora v bílém jako by mávala křídly. Znavená, nalomená Azucena se bezmocně opírá o obří meč. Jinak jsem bohužel v liberecké inscenaci poezii povětšinou postrádala – jakkoli se režisérka pokoušela o symbolickou stylizaci jevištního dění a interprety nenechala pravděpodobnostně vyhrávat situace – souboj tak za sólisty např. zastali figuranti, sbor jen pantomimicky, s prázdnýma rukama naznačoval pracovní úsilí atd. Symbolické akce jako přenášení obřích mečů nebo cikánské kouzlení s látkou působily poněkud chtěně, kromě toho se celá koncepce rozkládala ve chvíli, kdy se interpreti uchylovali k povšechným operním pózám (což bylo bohužel dosti často).
Přes všechny výhrady si obou inscenací vcelku cením – v domácím kontextu, kde příliš často místo režie nastupuje pouhé mechanické aranžmá, přišli inscenátoři v Liberci i v Ústí nad Labem přeci jen se snahou o nekonvenční divadlo. A cením si obou inscenací za zmíněné jevištní pěvecko-herecké kreace (připojuji ještě chválu klidného, precizního pěveckého projevu Pavla Vančury v Trubadúrovi a Ladislava Mlejnka a Věry Páchové v Rigolettovi) a za celkové hudební nastudování: Norbert Baxa v Ústí nad Labem i František Babický v Liberci přišli s dynamicky pestrým, pulzujícím pojetím. Oba orchestry pod jejich vedením hrály velmi dobře – a v Liberci se v nejlepším světle předvedl také (zvláště mužský) sbor.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Giuseppe Verdi: Trubadúr. Dirigent František Babický, režie Karla Štaubertová, scéna Ján Zavarský, kostýmy Kateřina Bláhová, sbormistr Martin Veselý. Premiéra 11. 11. 2005, psáno z reprízy 17. 11. 2005.
Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem – Giuseppe Verdi: Rigoletto. Dirigent Norbert Baxa, režie Rainer Wenke, scéna Ján Zavarský, kostýmy Tomáš Kypta, choreografie Vladimír Nečas, sbormistr Pavel Baxa. Premiéra 26. 11. 2005.

Nahoru | Obsah