Hudební Rozhledy

Její pastorkyňa oslavila padesátiny Janáčkova divadla

Karla Hofmannová | 10/21 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Její pastorkyně (NDB)

Janáčkovo divadlo se otevíralo 2. října roku 1965, tedy právě před padesáti léty, Liškou Bystrouškou. A na tohle datum připravilo vedení divadla první premiéru sezony, tentokrát Janáčkovu Její pastorkyňu. Jak se líbila Jenůfa v novém nastudování ředitele divadla Martina Glasera, tentokrát v roli režiséra a pod taktovkou šéfdirigenta Marka Ivanoviče? Inu, jak komu. Mladý režisér hledá vždy nové cesty, jak inscenaci vyložit z jiného úhlu a v jiných souvislostech, což ocenili lidé, kteří nechtějí být svazováni zaužívaným klišé. Naopak ti, kteří chtějí mít jistotu osvědčených výkladů, byli zklamáni.

Co nově padlo do oka i do duše, bylo první jednání v jabloňovém sadu. Nádherný košatý strom v centru jeviště, baldachýn z bohatých větví kolem a země posetá množstvím spadaných jablek. Oproti zaužívaným bramborám, které na jevišti vždy Jenůfa se stařenkou loupou, to byla velmi osvěžující a půvabná inovace. Paralela k jablúčkovým líčkám lahodila oku i sluchu. Zarazila trochu paralela tří postav, které měly fungovat zřejmě jako alter ego sólistů, ale divák výrazněji zaznamenal jen tři bíle oblečené těhotné Jenůfky, ostatní postavy byly spíše nadbytečné, pokud vůbec vnímatelné. Problém měl režisér se sborem, který sice choreograf Mário Radačovský rozpohyboval, ale jinak ho nedokázal využít. Ani muzikanti, „hladoví zajíci“, se nekonali. Škoda, rekrutská scéna je příležitost pro podívanou, tentokrát promarněná. Sbor sám o sobě však dostál po pěvecké stránce své stálé dobré pověsti a Josef Pančík jako sbormistr opět nezklamal.
Řešení scény druhého jednání zarazilo. Baldachýn ze stromů se změnil na šedé pozadí, převládla funkcionalistická strohost, studený interiér, nízké kóje namísto jizby, která je postavená na scéně vedle sebe identicky čtyřikrát a je průchozí. V momentě, kdy Jenůfa hledá Števušku, rozjede se pás kójí na točně, a je jich náhle spousta, všechny stejně studené a bezvýchodné. K tomu bílé a modré světlo, které vytváří iluzi, že postavy jednají za sklem. Jsou při každém výstupu izolovány, každá v jiné kóji, uzavřená do svého ega. Jen při modlitbě se dostává Jenůfa do jiné dimenze a vystupuje z kóje ven. Obdivuhodná je právě zde práce se světlem Martina Špetlíka, která dotváří atmosféru i psychické rozpoložení postav.

Poslednímu jednání dominuje středová obdélníková konstrukce, pod kterou je svatební stůl a židle. Dění probíhá kolem konstrukce, která v závěru s Kostelničkou a rychtářem sjede do propadla. Zůstává prázdné, černé jeviště, jen Jenůfa a Laco. „Odešli, jdi také…“ , jen světla a černé pozadí. A do nového života jim náhle začne z provaziště pršet. A divák tuší, že jim neprší štěstí, ale že jdou do sloty.
Režie prozrazuje činoherního režiséra a pěvce vede ke vztahovému herectví a k domýšlení situací a reakcí. Jejích výkony tím nabývají na přesvědčivosti a logičnosti, zcela ve znamení verismu a Janáčkova úsilí o pravdivé provedení příběhu. K tomu výborně zpívají a dokonce mají i dobrou výslovnost.
Marko Ivanovič hudební provedení nedramatizuje, nechává prostor především pro zpěváky, pro které je orchestr jistotou a oporou, hudba je součástí inscenace a nechává vyznít dění na scéně. Hybnější tempa inscenaci prospěla, našel se prostor i pro kantilénu a piana, Kostelniččino „… ještě jsem tu já, vy ničeho nevíte“ v niterném pianu zafungovalo mnohem úderněji, než ve forte. V prvním jednání byla škrtnuta její árie, přestože v úpravě verze z roku 1908 sira Charlese Mackerrase se do opery vrátila.

Premiérové obsazení představilo v roli Jenůfy Pavlu Vykopalovou. Podala ji s profesionální jistotou a šťavnatostí a nosností svého objemného a svítivého sopránu, schopností jímavého piana i vroucností modlitby. Krásná moravská děva „krev a mlíko“ prochází propracovaným hereckým vývojem postavy, kterou provádí přes depresi a zoufalství až k zestárnutí a ke zmoudření. Maďarka Szilvia Rálik jako Kostelnička především překvapila výbornou českou výslovností. Zvládla dramatickou roli obdivuhodně jak herecky, tak především pěvecky. Vedle přísného, úderného podání je schopná pian, která v sobě mají napětí a náboj, jenž odhaluje její vnitřní boj. „Co chvíĺa…“ v této chvíli mrazilo, stejně jako v „... odpusť mi jenom ty“, kdy v hlase bylo všechno, rezignace, prosba, zoufalství. Tomáš Juhás v roli Števy nemá příliš hereckých příležitostí, odpovídá naturelu postavy přitažlivým exteriérem i pevným jasným tenorem, postupně se dostal od nezralého náfuky k deprivované trosce. Pravdivý výkon podal Jaroslav Březina v roli Laci, z odstrkovaného potměšilého bolestína se vypracoval k sebereflexi a k přijetí odpovědnosti. Zaujal přirozeností a nosností hlasu zejména ve druhém jednání v duetu s Kostelničkou a v závěru dojímal schopností dát do projevu něhu i vroucnost. Výborná byla Jitka Zerhauová jako stařenka Buryovka, přirozená a selsky zemitá, s jasnou výslovností. Proč se z chlapce Jana stala dívka Jana, není nikde deklarováno, přiznejme to snaze o přesvědčivost a pravdivost, což Martina Králíková splnila dokonale. Stárek v podání Ivana Kusnjera byl přirozený a dobře zazpívaný. Duo Rychtář – Ladislav Mlejnek a Rychtářka – Jana Hrochová do plánu o veristickém pojetí opery poněkud nezapadli, jednak přehnanými rudými kostýmy, zcela mimo realitu i inscenaci, i přehnaným způsobem vystupování. Nicméně s pěveckými party se srovnali na výbornou, stejně jako jejich dcera Karolka v podání Evy Štěrbové a v roli Pastuchyně Jitka Klečanská. Nová inscenace Její pastorkyně má v sobě mnoho protikladů, od půvabného prvního jednání přes studené a odcizené prostředí jednání druhého se dostala do jakéhosi surrealistického závěru. Toto vyústění se zdá být neopodstatněné, ztratil se tak verismus a pravdivost a to zejména díky poněkud fantaskním kostýmům Markéty Sládečkové a minimalistické scéně Pavla Boráka. Chybí tu katarze, a to především v divákově duši, který po jablúčkovém opojení byl vržen do syrové reality a pak do rozostřeného závěru. Přesto jde o inscenaci výjimečně vyrovnanou a inspirativní.

Brno, Národní divadlo – Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Hudební nastudování a dirigent Marko Ivanovič, režie Martin Glaser, scéna Pavel Borák, světelný design Martin Špetlík, kostýmy Markéta Sládečková, sbormistr Josef Pančík. Premiéra 2. 10. 2015 v Janáčkově divadle.

Nahoru | Obsah