Hudební Rozhledy

K jubileu Jiřího Bělohlávka

Petar Zapletal | 02/19 |

Jiří Bělohlávek

Životní osudy dirigentů nezačínají nutně vždy rovnou uchopením taktovky: Václav Talich začal jako houslista, Václav Neumann jako violista, Václav Smetáček byl v časech Talichových hobojistou v České filharmonii a poté pracoval v rozhlase, Vladimir Ashkenazy byl nejprve světově proslulým pianistou, Vladimír Válek hrál původně na pozoun a na violu...
Letošní jubilant Jiří Bělohlávek (nar. 24. února 1946) šel za svým životním cílem přímočařeji: studoval sice na pražské konzervatoři hru na violoncello, ale od roku 1967 byl žákem dirigentů Bohumíra Lišky, Roberta Brocka a Aloise Klímy. Už v roce 1970 suverénně vyhrál domácí soutěž a stal se dirigentem-asistentem v České filharmonii; když rok poté dospěl až do finále Karajanovy soutěže v Berlíně, bylo zjevné, že v něm na českou hudební scénu vstoupil mimořádně nadaný mladý umělec.

Další vývoj to důrazně potvrdil: po pěti letech působení ve Státní filharmonii Brno (1972–1977) byl Bělohlávek po odchodu Ladislava Slováka jmenován šéfdirigentem Pražských symfoniků (FOK). Časností svého vstupu do šéfovské funkce málem překonal Rafaela Kubelíka, jemuž bylo pouhých osmadvacet let, když v roce 1942 po Talichově přechodu do Národního divadla na šest let stanul v čele České filharmonie; Václavu Neumannovi, který měl převzít šéfovskou taktovku po Kubelíkovi, bylo v roce 1949 o rok víc... Na rozdíl od tehdejšího člena Smetanova kvarteta Neumanna měl však Bělohlávek za sebou už poměrně obsáhlou zkušenost: za studií vedl dívčí orchestr (Orchestra Puellarum Pragensis) a Československý orchestr mladých filharmoniků, a brněnská léta po boku Jiřího Waldhanse ho na náročnou roli nástupce Smetáčkova velmi dobře připravila. V Symfonickém orchestru FOK vytvořil druhou kontinuální éru: Smetáček vládl tělesu plných třicet let (1942–1972), Bělohlávek třináct roků (1977–1990). To se pak už nepodařilo nikomu z Bělohlávkových nástupců... Dostatečný časový prostor byl ovšem jednou z podmínek k tomu, aby se Jiří Bělohlávek zapsal do historie Pražských symfoniků jako mimořádný tvůrčí zjev. Ostatní už záleželo jen na něm. Projevil se jako šéf, jenž těleso vede pevnou rukou: „Být dominantní je určitě jedou z charakteristik dirigenta. Ta profese vyžaduje kromě talentu a odborných schopností i základní lidskou přesvědčivost. Dirigent musí umět svoji představu s hudebníky uskutečnit, přimět je k ní, dokázat ji prostě z hráčů vyloudit...“, řekl o tom v jednom z četných rozhovorů (s Alenou Plavcovou). V jiném interwiew prohlásil o otázce autority: „…Řekněme, že jsem se k ní dobral, protože samozřejmě jako novic a mladý třicetiletý šéf pražských symfoniků jsem měl spíš tendenci toho přísného a nekompromisního vůdce…“. „… Jsou typy dirigentů, kteří sázejí na tvrdý postoj a jaksi generálskou přísnost. Jsou lidé, kteří naopak tuhle sílu v sobě nemají a někdy se dokonce snaží být jaksi až servilní vůči orchestru, neustále chválí, všechno je báječné, a i to samozřejmě také může přinést určitý výsledek. Já si myslím, že ta pravda je někde v té zlaté střední cestě, kdy dirigent má dostatek pevnosti, aby uměl svou představu sdělit a vyžadovat ji, ale zároveň má i dostatek empatie, aby uměl reagovat na citlivou situaci, která může nastat…“ (s Václavem Moravcem v Interview BBC). Hráči FOK ovšem vědí, že Bělohlávkova autorita byla už od počátku přirozená: vyplývala z dokonalé znalosti řemesla, z minuciézní pozornosti k detailům, ze smyslu pro barevnost orchestrálního zvuku – prostě z perfektní profesionality. Těleso, jež bylo po interregnu let 1972–1977 poněkud destabilizováno, Bělohlávek překvapivě brzy ukáznil; přivedl do orchestru výborné mladé instrumentalisty a v náročném repertoáru (mj. Mahlerovy Symfonie č. 1, 2, 3, 8 a fragment symfonie desáté, Píseň o zemi, dále díla Ostrčilova, Stravinského, Bartókova, Šostakovičova, Janáčkova, Martinů atd.) dovedl těleso k výkonům, jimiž mohlo směle konkurovat České filharmonii.
S filharmoniky se Bělohlávek poznal už v roce 1973; až do roku 1990 byl tu častým a velmi vítaným hostem. Když skončila éra Václava Neumanna, bylo Bělohlávkovo povolání do čela našeho prvního orchestru (jmenován byl 1. 10. 1990) všeobecně pokládáno za zcela samozřejmé, logické řešení. I členové orchestru se v hlasování spontánně vyslovili pro jeho jmenování šéfem. Přesto neměla tahle symbióza dlouhého trvání, ačkoli o kvalitě Bělohlávkových dirigentských kreací nebylo pochyb: jak slavnostní koncert v sídle OSN v New Yorku (24. 10. 1990), tak další výkony doma i za hranicemi měly vysokou uměleckou úroveň a potvrzovaly hodnocení, jichž se Bělohlávkovi dostávalo už předtím, v průběhu osmdesátých let.
Jeho čitelné, spontánní dirigentské gesto i schopnost propracovat znějící partituru do poslední podrobnosti, ale zejména pak umění spojit racionální, intelektuálně náročný přístup k hraným skladbám s bohatou představivostí, naléhavou citovostí projevu a muzikantskou spontaneitou beze zbytku vyvracely občas se objevující názor, že v Bělohlávkově projevu převažuje rozumová úvaha nad bezprostředností.
Navzdory tomu se Bělohlávek k 1. únoru 1992 funkce šéfa filharmonie vzdal. Příčiny mohly být různé – a do všech podrobností je znají jen ti, kteří byli bezprostředními aktéry tohoto „rozvodu“. Jistou roli tu snad mohla hrát nespokojenost členů orchestru s vysokými pracovními nároky nového šéfa; jiným se možná zdálo, že pod Bělohlávkovým vedením bude Česká filharmonie zvána méně často do zahraničí, než kdyby v jejím čele stál cizinec. Buď jak buď, orchestr tak přišel o výraznou uměleckou osobnost. V celém dalším vývoji potom Bělohlávek potvrdil, že jeho nevšední talent se úspěšně prosazuje i bez prestižního postu v České filharmonii: v roce 1994 přijal nabídku z Armády České republiky a ustavil nový komorní orchestr, do něhož získal přední mladé instrumentalisty z řad absolventů konzervatoří a vysokých uměleckých škol a dosáhl s ním skvělých úspěchů. Ty pokračovaly i poté, co se armáda tělesa zbavila a orchestr se osamostatnil jako Pražská komorní filharmonie. Vysoký umělecký standard si PKF zachovala i v nesnadných provozních a ekonomických podmínkách v devadesátých letech; současně vzrůstala Bělohlávkova umělecká prestiž v zahraničí. Velký rozsah pozvání k jiným orchestrům vedl nakonec až k tomu, že Jiří Bělohlávek postoupil mnohé dirigentské příležitosti v PKF svým žákům, které vychoval na AMU (od roku 1995 je tu profesorem dirigentské katedry), a vyhradil největší část svého času renomovaným symfonickým orchestrům (samozřejmě včetně České filharmonie) doma i v cizině, nahrávání zvukových snímků a posléze i časté spolupráci s operními divadly; provedl mj. Smetanovo Tajemství a Stravinského Rake´s Progress (obojí Komická opera v Berlíně – 1979), Řecké pašije Bohuslava Martinů (Národní divadlo v Praze – 1984), Hry o Marii Bohuslava Martinů (Janáčkova opera v Brně – 1990), Janáčkovu Její pastorkyňu (Seattle ve Spojených státech – 1985 a Národní divadlo v Praze – 1997), Mozartovu operu Così fan tutte a Dvořákovu Rusalku (obojí Národní divadlo v Praze – 1998), Bizetovu Carmen (ND – 1999), Smetanovu Čertovu stěnu (ND – 2001), Janáčkův Osud (ND 2002), Wagnerovu operu Tristan a Isolda (Glyndenbourne – 2003) atd. 25. prosince 2004 absolvoval Jiří Bělohlávek svůj debut v Metropolitní opeře v New Yorku, kde s mimořádným úspěchem provedl Janáčkovu operu Káťa Kabanová. „Skvělá pověst, která Met provází, skutečně neklame. Byl jsem tam asi pět týdnů, a za tu dobu Metropolitní opera vyprodukovala pět premiér, jednu novou a čtyři obnovené. Něco takového je možné jen díky perfektní organizaci...“
Na čas přijal Bělohlávek i funkci šéfa Slovenské filharmonie v Bratislavě. Po letech intenzivní spolupráce (1995–2000) se od počátku sezony 2006–2007 stává šéfdirigentem Symfonického orchestru BBC.
Jen strohý výčet jím provedených skladeb, nahrávek a oper by zabral řadu stran Hudebních rozhledů. Připomenu alespoň nahrávky Her o Marii Bohuslava Martinů (1982), kompletní snímek orchestrálního díla Johannesa Brahmse (1990), děl Otakara Ostrčila (Symfonietta a Symfonie A dur – obojí 1984), Sukovy Pohádky op. 16 (1979) a Fantastického scherza (1980) i Kabeláčových Proměn, op. 58 (1989). Bělohlávkova nahrávka Smetanovy Mé vlasti byla v roce 1995 oceněna Zlatou deskou Supraphonu, dva kompaktní disky pro firmu Chandos mu získaly prestižní pařížskou cenu Diapason d’Or, další Zlatou desku mu přiznal Supraphon za nahrávky děl Bohuslava Martinů (1999); za nastudování Janáčkovy opery Její pastorkyňa a za přínos k inscenaci v Glyndenbourne získal zvláštní cenu Barclay’s Theatre Award v Londýně. V letech 2002–2003 nahrál s Českou filharmonií komplet symfonií Bohuslava Martinů; komplet byl v roce 2005 nominován na americkou cenu Grammy. V roce 2001 udělil prezident České republiky Jiřímu Bělohlávkovi státní vyznamenání – medaili Za zásluhy I. stupně.
V dějinách české hudební kultury není mnoho umělců, kteří se tak výrazně prosadili do povědomí světové veřejnosti. Po několika desetiletích dirigentské kariéry je dnes Jiří Bělohlávek na jejím vrcholu. Zbývá mu jen popřát, aby se mu i nadále dařilo přidávat k již dosaženým hodnotám další úspěchy.

Nahoru | Obsah