Hudební Rozhledy

Jana Boušková

Petr Veber | 04/19 |

Harfistka Jana Boušková

Harfistku Janu Bouškovou, už pár roků patřící mezi třicátníky, Hudební rozhledy v jejím uměleckém zrání představily již několikrát. Naposledy však před dlouhými osmi lety, během nichž nejen dál rozvíjela svou mezinárodně uznávanou dráhu, ale také dala život dvěma dětem, vydala se vedle sólistické dráhy i na dráhu pedagogickou a začala hrát v České filharmonii.
Maminka Libuše Váchalová hraje na harfu, otec Jiří Boušek na flétnu, manžel Jiří Kubita na housle a hudebníků je v širší rodině ještě několik... Svou kariéru Jana počítá od Světového harfového kongresu ve Vídni v roce 1987 a v Paříži o tři roky později, přes studium na Indiana University u Susann McDonaldové, úspěchy v soutěžích v Bloomingtonu v USA a v Izraeli, až po laureátské tituly z mezinárodního festivalu Juventus, ze soutěže komorní hudby ve Francii a první cenu ze soutěže v Římě. Jedním z vrcholů pak bylo umělecké vedení Světového harfového kongresu v Praze v roce 1999. Na svém kontě už má tato umělkyně i dvě desítky CD.

  • Rok už hrajete v České filharmonii, Jano. Jaký byl?
    Poznala jsem nové dirigenty, interprety, získala jsem další novou praxi... Je to příjemná práce, která mě těší a obohacuje.
  • Oproti dřívějšímu pocitu nezávislé sólistky jste však také víc svázána povinnostmi. Vyvažuje to získanou větší existenční jistotu?
    Harfa je i v orchestru vlastně sólový nástroj. Tím pádem je ve světě naprosto běžné, že sólistky jsou prvními hráčkami velkých orchestrů. Ostatně harfa není uplatňována tak často jako jiné nástroje, takže nějaké volno je – a sólovou dráhu lze vykonávat dál. Práce v orchestru je přínosná. Ano, některé povinnosti jsou nyní víc dané, nemohu s nimi hýbat jako dříve s těmi svými pouze vlastními. V tom samozřejmě v mém životě nastala velká změna. Ale kompenzuje ji skutečnost, že je mi práce velkou radostí.
  • Jako sólistka hrajete častěji v komorních sestavách nebo sama. Nebo se mýlím?
    Je to hodně vyvážené. Častěji hraji sice jako sólistka s orchestry, ale komorní hudba či sólové recitály zabírají neméně velký počet koncertů.
  • Jaké tedy je, dívat se nyní na dirigenta z jiné strany?
    Samozřejmě trochu jiné. Sólista určuje, jak bude skladba vypadat. Pokud je však členem tělesa, tak už není svým vlastním pánem. Když je schopen si uvědomit, že se musí přizpůsobovat, že nemůže vyčnívat, tak to ale není problém. Já se ráda učím, takže mi orchestr dává nový pohled na hudbu, na skladby. Měla jsem zkušenost se hrou v orchestru už předtím. Nyní je to ovšem i jedno z mých zaměstnání.
  • Setkala jste se už s něčím úplně novým, neznámým? Třeba poprvé s proslulým sólem?
    Za ten rok jsem si vlastně ještě žádné takové sólo, jako je třeba ve Vyšehradu, nezahrála. Ale těším se na Berliozovu Fantastickou symfonii v příští sezoně. Mou vlast jsme ještě nehráli, jen Vltavu. Také přijde. Těší mě ale i takové skladby, kde harfa sice jen podkresluje, ale je důležitá: v Sukově Pohádce, kterou jsme hráli dost často, na podzim i v Japonsku. Jelikož jsem ale přesvědčena o tom, že harfa má v orchestru vždy velmi důležitou pozici, každý part připravuji s velkou zodpovědností bez ohledu na to, je-li tam nějaké sólo, či ne.
  • Jaká jsou ta nejpověstnější sóla?
    Ve Fantastické, v Ravelově skladbě Tzigan v kadenci s houslemi, v Louskáčku, v Donu Juanovi... Je jich hodně známých, náročných a důležitých...
  • A je nějaké z nich pro harfisty takříkajíc vražedné?
    To asi ne... Většinou se běžně dávají ke konkursům.
  • Byl uplynulý rok důležitý ještě něčím – vedle vašeho vstupu do filharmonie?
    Dostala jsem nabídku učit na konzervatoři – tedy na vysoké škole – v Bruselu. V podstatě ze dne na den jsem byla přijata jako profesorka, jezdím tam od října. Z pracovního úvazku odešla dřívější pedagožka Susanna Mildonian, která byla jednou z nejvýznamnějších harfistek své doby. O to víc jsem byla poctěna. Jako profesorka harfy jsem tam nyní jediná. Velmi mě také těší zájem žáků o studium. Při mém nástupu tam byli původně pouze čtyři a během jednoho měsíce narostl počet o další tři. Momentálně jich mám tedy sedm – z Francie, Nizozemska, Polska a samozřejmě z Belgie.
  • Učíte nadále i v Praze?
    Ano. Mám dva žáky v šestém ročníku a momentálně žádné nové. A jsem i externím učitelem pro zahraniční studenty na AMU. Mám tam teď jednu dívku z Holandska, příští pololetí by měla přijet ještě jedna Mexičanka a studentka ze Srbska.
  • Budete muset volit mezi Prahou a Bruselem?
    Může to nastat, ale zatím tomu tak není. Bruselská konzervatoř je pro mě ovšem pochopitelně velice prestižní místo, které se nedalo odmítnout. Jezdím tam minimálně dvakrát do měsíce.
  • Jakým způsobem se střídáte ve filharmonii?
    Záleží na přání dirigenta, na dohodě... Ne ve všech programech je harfa, ne vždy jsou potřeba obě dvě. Ve velkém obsazení je to ale kvůli zvuku lepší. Letos je rok Mozarta, takže harfa není tak obsazována.
  • Jak často s filharmonií vlastně hrajete?
    Tento rok jsem hrála tak dvakrát, třikrát do měsíce. Následující sezona bude náročnější. Sólových koncertů mám tak šedesát až sedmdesát za rok. Když je ale plán koncertů známý dopředu, mohu vše koordinovat. Dá se to skloubit. Je také ale pravda, že energie člověka je omezená. Když vezmete, že mám ještě dvě malé děti, šestileté a dvouleté...
  • Bez závazků by vše bylo jednodušší, že.
    To sice ano, ale děti jsou velká radost, která se ničím nedá nahradit, a má rodina mě velmi toleruje a pomáhá mi.
  • Měla jste už s filharmonií nějaké dlouhé zájezdy?
    Jediné bylo Japonsko na podzim, byly to dva týdny. A jeden krátký do Německa. Letos na podzim budou nějaké delší, ale nebude to tak závažný rozdíl. Já i sama přece často cestuji na své vlastní koncerty. Minimálně čtyřicet jich mám ročně v cizině. Po Evropě i Japonsku, jen jsem teď rok neměla Ameriku.
  • V roce 1999 jste jako umělecká ředitelka kralovala v Praze Světovému harfovému kongresu. Jaký mělo tehdejší setkání dopad a ohlas?
    Je to už historie. Neshledala jsem se s nikým, kdo by nevzpomínal v dobrém. Nedostatky se zapomínají, i já se na to dívám jen pozitivně. Byla to náročná práce, ale přinesla své ovoce. Já jsem z toho osobně nic nezískala, o to mi ani nešlo, chtěla jsem, aby se poznalo, že harfa není zdaleka jen orchestrální nástroj, že jsou i různé druhy harfy a že se na ni dají hrát i různé styly. To určité ovoce přineslo, takže kdo měl zájem, mohl poznat něco nového. Myslela jsem si ovšem, že se harfa u nás třeba dostane do většího povědomí. Především mě těší, že další kongresy si vzaly z toho pražského příklad. Stal se v některých věcech přímo vzorem. Mohu snad i sebevědomě říci, že pražský kongres byl přelom. Brožura je nyní vždy podle toho mustru, jak jsem ji já vymyslela, i dramaturgie celého týdne a koncertů... To mě těší. I když to vím jen já a komise.
  • Jak často se setkání koná?
    Od té doby je to každé tři roky. Kongres byl v Ženevě a loni v Dublinu. Příští bude v Nizozemsku v roce 2008.
  • Jste opět zaangažována organizačně?
    Vůbec ne, ani se nesnažím. Nejsem ani v předsednictvu, jen jsem před několika lety převzala po mé kolegyni Dagmar Platilové pozici korespondentky harfové organizace World Harp Congress. Mám na starost předávat informace o aktivitách v oboru u nás v republice.
  • Jste z toho titulu šéfkou národní organizace?
    U nás žádná nevznikla. Žádný spolek, který by dbal na to, jak harfový svět vypadá. U nás, myslím, nejsou ještě takové kořeny, abychom mohli asociaci založit, není tu připravena půda.
  • Říkala jste, že na konzervatoři nejsou noví studenti vašeho oboru?
    Nějací ano, moje maminka má asi čtyři nebo pět. Ale není jich hodně a velké talenty jsou vidět zřídka. Nechci moc zevšeobecňovat, ale většina dětí dnes myslí trochu jinak a nemá takovou zanícenost do práce. Dříve jsme měli vidinu, že prací v muzice se dostaneme do zahraničí. Teď je vše otevřeno, tato touha už tam není. Ale myslím, že právě letošní dvě absolventky mají před sebou určitě jistou budoucnost.
  • Konzultujete vy sama s někým, učíte se?
    Člověk se musí pořád učit, dokud nejsme povoláni někým jiným odejít. Ráda konzultuji hlavně s muzikanty z jiných oborů, s dirigenty, ostatními interprety... Když mě vyzval houslista Maxim Vengerov ke spolupráci, bylo to tak přínosné...! Učil? Neučil? Spolupráce s takovým velkým interpretem je úžasná. A nejen s ním. Takových nezapomenutelných spoluprací je mnohem víc. Sharon Kam, Christian Tetzlaff, Yuri Bashmet, Emmanuel Pahud a další. Člověk se přizpůsobuje a vzájemně si předává hudbou informace. Navazuje se tak jistá společná řeč a ta potom právě vytvoří atmosféru nezapomenutelných zážitků. I když sama vyučuji, tak mě to také učí. Dívám se na skladbu, kterou studují moji žáci, jinýma očima, než když ji hraji sama. Učím se tedy stále z veškerého dění kolem!
  • Takže úzce odborně harfově nekonzultujete? Třeba s maminkou Libuší Váchalovou?
    Mamince jsem nesmírně vděčna za vše, co mi předala a co mohu já zase předávat dál svým studentům. Bez tak výborného kantora bych moc daleko nedošla. V určité době je však dobré postavit se na vlastní nohy a probudit také vlastní osobní cítění a pohled na svou práci. Já jsem takový typ, že hrozně ráda na vyřešení věcí přicházím sama. I v případě návodů k novým přístrojům. V každém případě, každá harfistka je jiná, má jiný přístup k hraní, jiný tón, jiné jeho tvoření, jinou techniku... Je přínosné vidět druhého interpreta. Vždy je třeba velmi obohacující spolupráce mého dua s harfistkou Berlínských filharmoniků Marií-Pierre Langlamet.
  • Na co se teď těšíte?
    V nejbližší době na spolupráci s různými interprety. S Patrickem Galoisem, s Maximem Vengerovem, s Tabeou Zimmermann, na festivalu v Německu s Christianem Tetzlaffem, Janne Thomsen... Těším se také na účinkování s dirigentem Ronaldem Zollmanem, který si mě vybral jako sólistku na koncert v Šanghaji, kde jsem ještě nebyla. Zajímavá, i když velmi zodpovědná, bude jistě i účast v porotě mezinárodní harfové soutěže v Izraeli. V neposlední řadě se těším na koncerty, kde představím českému publiku v premiéře mnoho nových skladeb, které byly během minulých dvou let pro mě napsány domácími i zahraničními skladateli.
  • Jak dlouho je ve filharmonii Barbara Pazourová, vaše kolegyně, druhá harfistka?
    Kolem dvaceti let. Před námi tyto posty zastávali paní profesorka Kodadová a profesor Patras.
  • Předáváte si tradice? Nastává nějaký posun?
    Je potřeba brát v potaz obojí. Respektuji určité tradice, které tu byly, ale kdyby člověk jen respektoval tradice, tak by se nedostal dál. Takže se osobně snažím, abychom byly stále lepší a lepší. Respektuji některé věci, která ráda přijmu a ráda se poučím, ale pokud vím, že by se něco dalo udělat lépe, tak si nemyslím, že by se mělo zůstávat sto let ve starém stylu.
  • Co máte konkrétně na mysli? Tvorbu tónu?
    To je věcí každého, jak to dělá. Ale dám dva jiné příklady. Za přínos považuji, že se například některé věci v partech hrály v enharmonické záměně. Znělo to lépe, než kdyby se hrály, jak jsou zapsané. Špatně ale bylo, že ve filharmonii nebylo zvykem hrát ve správném posazu – první harfa seděla blíže publika a druhá vedle ní. To je špatně. Ve světě to je všude tak, že první harfa sedí naopak v orchestru a druhá dál od středu. Podobně jako sedí třeba horny. Jelikož to u nás tak nebylo, tak první hráč vlastně hrál podle druhého. Druhý měl totiž ucho vedle harfy a prvního neslyšel. Byla to jen vizuální záležitost, že první harfista seděl jakoby za koncertním mistrem, ale jinak to bylo nelogické. Tohle byla základní věc, kterou jsem se snažila změnit hned od začátku. Trochu jsme ji nakonec ale oddálili a začali jsme s tím až od této nové sezony. Snažím se posadit harfy navíc tak, aby byly čelně vidět, tedy vedle horen – aby tento posaz byl logický, aby zvuk šel skutečně do publika, ne když z pohledu publika byly v zákrytu za sebou. Takhle je to pro zvuk lepší. Pódium v Rudolfinu je menší, takže se to nedá využít plně, ale na jiných pódiích ano. Ani členové orchestru neměli tušení, že dosavadní posaz byl obráceně, že byl z hlediska souhry a kontaktu špatný.
  • Na čem podle vás záleží při hře na harfu?
    Možná bude překvapivé, co teď zdůrazním, ale délka kariéry záleží i na tom, jak se interpret od začátku začne učit, na tom, jestli má od počátku kontrolu nad správným sezením a držením těla, aby se po čase nezhroutilo. Důležité jsou svaly, páteř, ohebnost prstů... Hodně prostě záleží na kondici. Už po týdnu dovolené bez hraní a cvičení je to znát. Jako u sportovce.
  • Nahoru | Obsah