Hudební Rozhledy

Přímé přenody z Met – Alban Berg: Lulu

Jaroslav Someš | 09/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Marlis Petersen (Lulu)

Obě jevištní díla rakouského skladatele Albana Berga patří k vrcholům operní literatury 20. století. Nesporně známější – a to nejen u nás – je první z nich, Vojcek (Wozzeck), z roku 1925. Druhá Bergova opera, Lulu, si cestu na světové scény hledala (a vlastně občas dodnes hledá) daleko obtížněji. A není to dáno jen pohnutými okolnostmi jejího vzniku. Berg ji komponoval v letech 1928 až 1935 podle duologie Franka Wedekinda Duch země a Pandořina skříňka. Nestačil ji však dopsat. Poslední, třetí dějství zůstalo ve skice a zinstrumentována z něj autorem byla pouze mezihra a úplný závěr, a to pro suitu z opery. Od světové premiéry v Curychu v roce 1937 byla tedy Lulu uváděna jako torzo, protože skladatelova vdova nedovolovala její dokončení.

Teprve po smrti paní Bergové se toho úkolu ujal vídeňský skladatel a muzikolog Friedrich Cerha; v úplné podobě dílo poprvé zaznělo v roce 1979 v Paříži. Nezbytným předpokladem pro provedení Lulu je odvaha celého inscenačního týmu k práci s tak náročným titulem, dirigent i režisér s jasným názorem, orchestr s mimořádnými schopnostmi a ansámbl vysoce vyspělý jak pěvecky, tak herecky, v jehož čele musí stát fenomenálně všestranná představitelka titulní role. Není divu, že v historii naší opery nastala takováto konstelace zatím pouze jednou, ve Státním divadle v Brně v roce 1972, kde dílo nastudoval dirigent Václav Nosek a režisér Milan Pásek s výbornou Jaroslavou Jánskou jako Lulu. Protože Cerhovo dokončení v té době ještě nebylo dostupné, odehrál se brněnský závěr ve zkrácené podobě jako víceméně němohra právě na hudbu z Bergovy suity.
Extrémní inscenační nároky stojí ještě dnes v cestě častějšímu uvádění tohoto strhujícího hudebního dramatu na světových scénách. Ovšem, když už se někdy objeví pěvkyně suverénně zvládající celý olbřímí hlavní part, sahající od sopránu lyrického přes koloraturní pasáže až k vypjatému dramatickému sopránu, objede s touto rolí zeměkouli. To je příklad Marlis Petersen, která hrdinku Bergovy opery zpívá už 18 let a nové nastudování Lulu v newyorské Met, do nějž byla pozvána, je desátým uvedením tohoto titulu, v němž účinkuje. Inscenace měla premiéru 5. listopadu 2015 a o tři týdny později jsme ji mohli vidět v přímém přenosu a následných záznamech také v našich kinech. Režií byl pověřen všestranný jihoafrický výtvarník, filmař a divadelník William Kentridge, který se stejným týmem (spolurežie Luc De Wit, projekce Catherine Meyrburgh, scéna Sabine Theunissen, kostýmy Greta Goi­ris, světelný design Urs Schönebaum) už nastudoval přede dvěma lety v Met Šostakovičův Nos. Opět zasadil příběh do prudce se střídajících videoprojekcí, které se tentokrát mění systémem obracení stránek v knize nebo odlupování jedné slupky za druhou. Jenomže kaleidoskopické a až chaotické struktuře Nosu odpovídala multimediální proměnlivost daleko víc, než sevřeným, dusným situacím z Wedekinda. Výtvarné řešení se tu poměrně záhy „okouká“ a ve vyhrocených okamžicích (alespoň podle záznamu soudě) působí až nepřehledně a rušivě.
Je to škoda, protože obsazení interpretů bylo vesměs na vysoké úrovni. V prvé řadě je třeba vyzvednout Marlis Petersen, která plně obstála jak v extrémních pěveckých nárocích, tak po představitelské stránce. Oblouk, jdoucí od prodávaného dítěte přes salonní „la femme fatale“ až k ztroskotané ženě, zvládá naprosto přesvědčivě, takže její rozhodnutí, že newyorská Lulu je jejím rozloučením s touto rolí, se zdá unáhlené. Cit i noblesu v hlase a zjevu vložila do postavy hraběnky Geschwitz známá mezzosopranistka Susan Graham. Výborný pěvecko-herecký výkon podal také barytonista Johan Reuter jako doktor Schön (režie tuto roli významuplně propojila s postavou Jacka Rozparovače). Ve vypjatém partu Schönova syna Alwy zazářil tenorista Daniel Brenna především po pěvecké stránce, představitelsky byl poněkud toporný. Odlehčující momenty přinášely výstupy akrobata (Martin Winkler), Schigolcha (Franz Grundheber) a gymnazisty (Elizabeth DeShong) a účast němých pantomimických postav klavíristky a číšníka.
Kromě hlavních představitelů patří palma vítězství rovněž orchestru a zejména dirigentovi. Lothar Koenigs převzal řízení Bergovy Lulu v Met narychlo po Jamesi Levinovi a podle přestávkového rozhovoru měl jen dvě zkoušky s orchestrem (což zní u díla trvajícího čtyři a půl hodiny až neuvěřitelně). Všechny nástrahy téměř nepřehledné partitury však s přehledem zvládl. Obdiv budilo zejména jeho vedení složitých ansámblů. Drastiku dodekakofonie, která odpovídá drastice příběhu, se snažil vyvažovat podtržením lyrických a komických motivů. Tím a zčitelňováním jednotlivých hudebních témat, se kterými Berg pracuje, Koenigs posílil atraktivnost titulu, jistě náročného i pro diváky.

Met in HD (Metropolitan Opera HD Live) – Alban Berg: Lulu. Dirigent Lothar Koenigs, režie William Kentridge, režijní spolupráce Luc De Wit, projekce Catherine Meyburgh, výprava Sabine Theunissen, kostýmy Greta Goiris, světelný design Urs Schönebaum. Premiéra 5. 11. 2015, přímý přenos 21. 11. 2015, psáno z promítání záznamu 29. 11. 2015.

Nahoru | Obsah