Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů 20. století – Nelson Freire

Ivan Žáček | 04/21 |Studie, komentáře

Nelson Freire

Nelson Freire je člověk bezprostřední, nesložitý, plný vnitřní pohody. Radostný. Vyzařuje své fluidum kolem sebe s velkým akčním radiem, rozhodně přes obě polokoule této smutné, nemocné planety, a možná si to vůbec neuvědomuje. Zato ti, kdož ho znají jako člověka i jako pianistu, si jej zamilovali hned od prvé chvíle, kdy se s tímto Brazilcem, usměvavým sangvinikem narozeným na jiné, šťastné planetě, poprvé setkali.

Narodil se 18. října 1944 v městečku Boa Esperança ve státě Minas Gerais. Už ve třech letech se snažil napodobovat svou o čtrnáct let starší sestru. Ve čtyřech letech poprvé vystoupil veřejně – hrál tehdy Mozartovu Sonátu A dur, KV 331, „Alla Turca“. V roce 1977 vzpomínal na své dětství na stránkách časopisu Clavier takto: „Když mi byly dva nebo tři roky, mou největší zálibou bylo usadit se na klíně své starší sestry, když hrála na klavír. Jakmile Nelma spustila, hned jsem všeho nechal, běžel za ní a poslouchal, co hraje. Hrál jsem hned po ní to, co ona, podle sluchu. Ale to mi nestačilo. Chtěl jsem hudbu číst z notiček. Když rodiče zjistili, jak snadno čtu noty, vzali mne do Varginhy, kde vyučoval hře na klavír jistý Fernandez, Uruguayec. Kodrcali jsem se tam čtyři hodiny starým natřískaným autobusem, po prašných cestách, takže jsem musel vstávat v pět, abychom dorazili na desátou, kdy začala má první opravdová lekce v životě. Když jsem jich absolvoval dvanáct, vzal si Fernandez mého otce stranou a řekl mu: ,Víte, to děcko’ – bylo mi pět – ,by nám mohlo vydělat celé jmění, kdybychom s ním objížděli Brazílii. Ale já vím dobře, jak dopadnou tyhle děti. Radím vám, přestěhujte se do Ria a sežeňte mu dobrého učitele.‘ To nebylo lehké rozhodnutí pro mé rodiče, opustit své zaměstnání, rodinu, přátele a odejít do Ria, abych já mohl rozvíjet své hudební schopnosti. Ale neváhali ani chvilku.“
Jakmile se Nelson v Riu trochu prosadil, neunikl ovšem, jak to bývá v takových případech, pověsti zázračného dítěte. „Moje fotky byly na titulních stránkách novin. Vypadal jsem tehdy strašně, vyhublé dítě s obrovskou hlavou. A byl jsem velmi neduživý, samá alergie... Bylo skoro nemožné pro mne sehnat toho pravého učitele. Měl jsem už u piana svoje móresy – samé úpravy písní, Lisztova 2. Uherská rapsodie, a nikdo mne ani za boha nedokázal přinutit, abych cvičil stupnice a etudy. Byl jsem hrozný rebel. Když už to vypadalo, že každý láme hůl nad mou hudební kariérou, zkusila matka poslední možnost. Lucia Branco, dáma, jež studovala v Evropě u jednoho žáka Ference Liszta, byla její poslední nadějí. Branco mne vyslechla a pravila mému otci: ,To je fenomenální dítě, ale je to úplný cvok. Ale já znám někoho, kdo je taky úplný cvok. Kdyby o něj měla zájem, mohlo by to vyjít.‘ Lucia měla na mysli svou bývalou žákyni, dvaatřicetiletou Nise Obino. Setkal jsem se s ní – a byla z toho láska na první pohled. Když si se mnou chtěla vážně promluvit, říkávala: ,Nelsone’ – bylo mi sedm – ,teď si promluvíme jako chlap s chlapem.’ Byla to trochu výstřední krasavice, rozvedená a kouřila z dlouhé špičky ze slonoviny. Jako kluk z Boa Esperança jsem si musel připadat, jako že jsem s Gretou Garbo! Po třech měsících každodenních lekcí s Nise jsem začal studovat současně i s Luciou Branco. A u obou dam jsem zůstal až do čtrnácti let, kdy jsem se vydal na cestu do Evropy.“
Ale ještě předtím byl dvanáctiletý Nelson pozván, aby se účastnil klavírní soutěže v Riu. „Doña Lucia mi řekla, že bych se tam měl trochu otrkat, jen to a nic víc. Že samozřejmě nemůžu čekat, že bych postoupil do dalších kol, v konkurenci osmdesáti mnohem starších pianistů z celého světa. Tak jsem si připravil jen program pro první kolo. Hrál jsem Chopina, Nokturno cis moll, op. 27/1, Etudu F dur, op. 10/8 a Polonézu As dur. Dotáhl jsem to až do semifinále a říkal jsem si, že tím to skončilo. Jenže pak jsem nějak zahrál další etudu, potom jednu mazurku a Baladu f moll, a postoupil jsem do finále, spolu s dvanácti dalšími soupeři. Tam jsem hrál Beethovenův Císařský koncert.“ Umístění ve finále v roce 1957 (skončil nakonec na sedmém místě) vyneslo Nelsonovi dvouroční stipendium na studium kdekoli v Evropě. Vybral si Vídeň, kde studoval u Bruna Seidlhofera. Setkal se zde rovněž s Marthou Argerich, kterou považuje za největší pianistku své generace. V roce 1964 Nelson zvítězil v Lisabonské klavírní soutěži José Vianny da Motta (jednoho z posledních Lisztových žáků), společně s Vladimirem Krainevem, a téhož roku získal i medaili Dina Lipattiho v soutěži Harriet Cohenové v Londýně (která již od té doby rozšířila svou působnost i na další instrumentalisty a komorní soubory).

Ze setkání s Argerich se vyvinulo hluboké přátelství, dodnes obohacující hudební svět o převzácné plody jejich spolupráce u klavíru, ať jednoho či dvou. Pocit naprostého uměleckého souznění máme vždy, když ti dva usednou vedle sebe či proti sobě, ať už hrají Ravelův La valse či Rachmaninovovu Suitu č. 2, a ať je to v Paříži, Madridu či v Tokiu (jsou dochovány všechny tři snímky, na YouTube cirkuluje zejména tokijský koncert, který vřele doporučuji). Na pódiu se poprvé setkali v roce 1968, když vystoupili – právě s Rachmaninovem – v londýnské Queen Elizabeth Hall. Nelson na památný koncert vzpomíná po letech takto: „Odjeli jsme do Brazílie, kde jsme chtěli společně cvičit, byl červenec a koncert byl v srpnu. Měli jsme hrát Suitu č. 2 od Rachmaninova, Debussyho En blanc et noir a Bartókovu Sonátu pro dva klavíry a bicí. Ale v Brazílii jsme cvičení moc nedali, a to jsme žádnou tu skladbu neznali a na společné zkoušení tedy nebylo ani pomyšlení. Bylo léto a čekalo na nás mnoho lákadel – návštěvy přátel, koupání v Atlantiku a Martha zde byla poprvé... Raději pak odjela domů do Argentiny připravit se na koncert v Československu...“ Který ovšem odpadl – v srpnu toho roku byly v Československu na programu jiné věci než klavírní recitály. Leč vraťme slovo Nelsonovi: „Setkali jsme se v Londýně až den před koncertem. Byli jsme velmi nervózní, stejně jako naši přátelé. Nejistým krokem vstoupili jsme na pódium, Stephen Bishop obracel noty a Martha mu řekla: ,Slyším, jak ti tluče srdce.‘ Byli tam špičkoví perkusionisti z London Symphony. Všichni čekali, že je budu od piana dirigovat. Ale oni toho Bartóka znali mnohem líp než já!“ Kritiky byly velmi rozličné. Někdo psal o „zvířecké divokosti“, jiný kritik poznamenal, že En blanc et noir bylo spíše En gris et rose.
Kariéra Nelsona Freireho, která se poté na přelomu 60. a 70. let rychle rozběhla, nebyla a stále není velká počtem koncertů ani provázená širokým ohlasem. Freire má své afficionados, spíše však na jižní polokouli, zatímco v Evropě a Severní Americe je veleben znalci a odbornou kritikou, kteří jej srovnávají s Josefem Hofmannem, Alfredem Cortotem či Sergejem Rachmaninovem. V roce 1969 podnikl své prvé americké turné, když debutoval v Los Angeles s Pierrem Boulezem v Bartókově 1. klavírním koncertu. Poté se jeho renomé rychle rozšířilo, díky koncertům v Evropě, Izraeli a Japonsku. V roce 1990 se trvale usadil v Paříži, odkud vyjíždí do celého světa, spíše však s rozumně nižší frekvencí. Dává po celý život maximálně šedesát koncertů ročně, tedy mnohem méně než většina jeho srovnatelných kolegů, a ani jeho nahrávací činnost není zrovna hektická. Je to pravý opak mediálního člověka, nevyhledává rozhovory, je do sebe uzavřený a otevírá se naplno jen ve společnosti dobrých přátel. To by jistě mohlo vysvětlovat, proč nepatří mezi nejsledovanější umělce současnosti. Nenápadná kariéra skromného člověka je přesto kariérou jednoho z největších pianistů posledního půlstoletí, a tím chci říci, že členy této nejlepší společnosti lze snadno spočítat na prstech obou rukou. Dokonce myslím, naslouchaje jeho vrcholným kreacím ze sedmdesátých a osmdesátých let uskutečněným pro labely Philips a Deutsche Grammophon, že bych si docela dobře vystačil i s rukou jednou. A pokud se zaměříme na plody jeho spolupráce s Deccou, s níž uzavřel kontrakt v posledních letech, bude se našemu obdivu již pomalu nedostávat vhodných přívlastků: Freireho chopinovský dvojtitul nelze nazvat jinak než klenotem v jakékoli chopinovské diskotéce. Jeho interpretace Etud, opp. 10 a 25, stejně jako 2. a 3. sonáty získala to nejvyšší ocenění, Diapason d’or a Choc od Monde de la musique a řadu dalších. Jaký je jeho Chopin? Především zdravý, plný života, s potlačenou sladkobolně sentimentální strunou a naopak po okraj naplněný nakažlivou pozitivní energií. Podobně jako u Polliniho je tu přítomna nenásilně vyzdvižená čistá kresebnost melodických linií, jež tak mohou zapůsobit svou primární, nesložitou krásou, bez rafinovanosti a vyumělkovanosti. Agogika je u obou velmistrů klavíru velmi decentní, střídmá, věta jim často tepe poklidně, narativně, aby náhle a nečekaně vzplanula pod poryvem vášně. To však zde musím rychle jmenovat ještě Pires, aby byl kompletní moderní chopinovský triumvirát naší doby (za ten výraz se křehké Marii João omlouvám). Jaký div, že jejich vrcholy jsou tak oslnivé, tak impozantní, zdvíhají-li se z hloubi poklidných, tichých údolí, nad nimiž se dramaticky tyčí z výše bezmála nebeské. Přitom jejich interpretace působí především celkovou stavbou – a to přes pečlivě vypracovaný detail. Freireho brahmsovské kreace – za všechny uvedu snad mladistvě smělou, tradicí nezatíženou Sonátu f moll, op. 5 – to je jeden monolit, plynulý, logický a přirozený proud hudby, jež plyne brazilskému pianistovi zpod prstů s pudovou upřímností společnou nativním obyvatelům tropických pralesů, s přirozenou elegancí jaguára prohánějícího se po jihoamerické pampě.
Jeho pojetí raného Brahmse přirozeně vyvolává potřebu srovnání s jiným velmistrem současného klavíru, Krystianem Zimermanem. Obě pojetí Sonáty f moll jsou úctyhodná, ač se od sebe diametrálně liší. Polákova až neurotická akribie, kaligrafické čtení mikroskopického detailu imponuje stejně jako Brazilcova přirozenost a vzdušná lehkost, se kterou se přenáší přes ty nejtěžší pasáže. Obě pianistické kvality představují zároveň absolutní protipóly lidské psyché. Oba přistupují k Brahmsovi z opačných konců, každý z té své strany, protože oba nemohou jinak. Městnavě nutkavé hledání dokonalosti je v Zimermanově podání stejně obdivuhodné jako Freireho spontánní, spekulací nezatížený přístup, jehož čistota je čistotou lesní studánky.
Tím slovem, jímž se Nelson Freire odděluje od Zimermana, stejně jako od Sokolova, obsedantních vyznavačů dokonalosti, je slovo radost. Nejlépe pochopíme jeho bytost a to, oč usiluje, sledujeme-li v brazilském (jinak dosti amatérském) dokumentu, s jakým nadšením sleduje v televizi Erolla Garnera. Málo klasických pianistů se přizná k tomu, že by zbožňovali své jazzové kolegy. Z tváře Nelsona Freireho však možno odečíst čirý úchvat, když říká do kamery: „Podívejte, jakou má ten chlap radost!“ Naslouchám-li hře Nelsona Freireho, čemukoli od Mozarta až po Federika Mompou, mám stejný pocit nakažlivé, bezprostřední muzikantské radosti, pro niž je jej možno nejen obdivovat, ale i milovat.

Nahoru | Obsah