Hudební Rozhledy

Osobitý modernismus klavírního večera Davida Kalhouse

Julius Hůlek | 07/19 |Festivaly, koncerty

David Kalhous, který jako první vyzkoušel v rekonstruované Sukově síni kvality nového nástroje značky Fazioli.

Ráz samostatného klavírního recitálu (18. 12., Sukova síň) jubilujícího Davida Kalhouse (1975) byl nesen nápaditou, zvláště k novodobým stylům odkazující dramaturgií a především nezaměnitelným expresivním nábojem interpretova výkonu.
Neklidem, jenž okamžitě zaujme, možná dokonce ironií, byly prostoupeny úvodní Čtyři mazurky, op. 17 Fryderyka Chopina, interpretačně dotvořené jakýmsi „spodním“ plánem obsahové deziluze dané disonancemi a zvláštními melodicko-harmonickými postupy. Úhozově barevnou propracovaností zaujala zvláště mazurka třetí, následovaná vzrůstající mírou vnitřní bohatosti zvukového obrazu.

Pro někoho možná provokující, každopádně však vítané oživení znamenala skladba nazvaná Hindyish Jiřího Kadeřábka (1978), napsaná na interpretovu objednávku 2012 a podle slov autorových propojující hudební řeč středoafrických Pygmejů a Klezmeru. I ten, kdo o těchto zdrojích nic neví, je postupně pohlcován barvitým a tektonicky přitom plně koncentrovaným a smysluplným děním, samozřejmě plným exotismů, ale mj. i minimalistických či jazzových a dalších idiomů a náznaků. Děj je sklouben principem vrstvení a ozvláštněn ad hoc vítanými poetizujícími „průsaky“. David Kalhous se projevil jako naprosto oddaný, zasvěcený a možná až nad horizont jdoucí tlumočník expresivně osobité výpovědi, prostě dokonale zvládnutého, smysluplného chaosu. Neochabující poutavost večera potvrdil i čtyřdílný výběr z cyklu Játékok (Hry) jednoho z velkých zjevů novodobé světové hudby, v roce 2016 jubilujícího Györgyho Kurtága (1926). V kontextu promyšlené výrazově úhozové koncepce výběr vrcholil číslem třetím, více těkavým než obě předchozí a navíc mocně gradujícím „malou bouří“, čtvrté číslo vůbec ne zdánlivě, nýbrž záměrně (název Sbohem – ve stylu Janáčka) anticipovalo jisté janáčkovské momenty, pro Kurtága občas příznačné. Přechod k další skladbě byl tedy plynulý a dál v tomto duchu gradoval známou Sonátou es moll pro klavír 1. X. 1905 „Z ulice“ Leoše Janáčka a ta zase uchystala vhodnou půdu k impozantnímu uvedení Sonáty č. 5, op. 53 Alexandra Nikolajeviče Skrjabina. Kalhousův Skrjabin na pozadí perfektně zvládnutých, kumulovaných technických problémů a promyšleně budovaného dynamického plánu vyzněl jako maximálně exponovaný a vzhledem k současnému posluchači nevšedně aktualizovaný celek.

Není divu, že po takovém náporu bylo lyrizující odlehčení formou Tří ech před úplňkem dalšího aktuálního jubilanta Ondřeje Štochla (1975) nanejvýše vhodné a vítané. I v této skladbě (rovněž napsané na interpretovu objednávku), „mezi slábnoucím měsícem a vycházejícím sluncem“, přišel Kalhous po přestávce s něčím novým – naplno rozehrál témbrové zvláštnosti a výškově kontrastní polohy (echa nebo úsečný punktualismus), jichž je tu plno, ale také se naprosto dokázal oddat lyrismu, jenž byl v rámci večera zcela ojedinělý a jedinečný, mj. citlivým „pokládáním se“ do jednotlivých akordů i tónů.
Tak jako první polovina večera Skrjabinem, obdobně i koncert jako celek monumentálně vrcholil Variacemi a fugou na Händelovo téma, op. 24 Johannesa Brahmse. Do popředí vystoupila podáním prohloubená individualita jednotlivých variací daná mnohostrannou kulturou úhozu provázenou plastičností jednotlivých pásem, například melodií ve spodních polohách, pozorností k agogickému ozvláštnění, razancí střídanou lyrizující poetikou. Sjednocující dominantu ovšem i zde znamenal důsledný dynamicko-výrazový plán za předpokladu bravurního zvládnutí všech technických náležitostí. Publikum vřelým potleskem ocenilo mistrovství a vkus Davida Kalhouse se slibným přesahem a zráním v pokračující kariéře.

Nahoru | Obsah