Hudební Rozhledy

České symfonické orchestry a společenská realita I

II. Karlovarský symfonický orchestr

Petar Zapletal | 12/18 |Studie, komentáře

Ředitel Karlovarského symfonického orchestru, Petr Polívka

K historii místa jen nejstručněji připomenu, že v Karlových Varech se využívá minerální voda s léčivými účinky, jež vyvěrá v teplotě 73 stupňů Celsia z Vřídla a dalších pramenů, že Vary mají pro své hosty pět kolonád (Sadová, Mlýnská, Tržní, Zámecká a Vřídelní), že je tu historicky významný průmysl (sklárna Moser, porcelánka M. Zdekauer a G. Benedikt), že ke slávě města přispěly likér Becherovka, minerálka Mattoni a originální Karlovarské oplatky, že je tu od roku 1886 v provozu divadlo a také je tu domovem světově respektovaný filmový festival atd.

První z letošní série informativních materiálů o historii a současnosti symfonických orchestrů na půdě České republiky patří Karlovarskému symfonickému orchestru. Zopakujme nejprve ve stručném přehledu to, co víme o minulosti tělesa: Skladatel, houslista a dirigent Josef Labitzky založil zárodek orchestru v roce 1835; zásluhou jeho syna Augusta se po čtyřech desítkách let (1875) těleso stalo stálým symfonickým orchestrem s širokým repertoárovým rejstříkem (mj. se v budově Poštovního dvora konala 20. 7. 1894 kontinentální premiéra 9. symfonie e moll „Z Nového světa“ Antonína Dvořáka).
I když víme, že první orchestrální soubor vznikl už o devět let dříve v Mariánských Lázních (ten však neměl charakter symfonického tělesa), prvenství patří Karlovým Varům – a KSO je také jedním z nejstarších těles svého druhu na světě. Po A. Labitzkém (1889–1903) vedl orchestr Robert Manzer (1910–1941). Od roku 1945 stál v čele tělesa šéfdirigent Josef Bartl; tehdy byl KSO i součástí opery, jež působila v Karlových Varech a v Ústí nad Labem.
Za připomenutí jistě stojí alespoň jména osobností Karla Šejny, Jana Šefla a Miloše Konvalinky. Působili tu rovněž dirigenti Bohumír Liška, Václav Neumann a René Kubínský.
Od roku 1954 byl orchestr ve správě Krajského národního výboru. Uměleckým šéfem sedmdesátičlenného tělesa byl tehdy Jaroslav Gotthard, jehož pak vystřídal Vladimír Matěj.
V Karlových Varech hostovali mj. Jiří Bělohlávek, Josef Hercl, Radomil Eliška, Dean Dixon, Aram Chačaturjan, Zdeněk Košler, Charles Mackerras, Douglas Bostock, Jiří Stárek, Libor Pešek ad., i řada významných sólistů včetně Gidona Kremera či Josefa Suka. Současnost je ozdobena jménem francouzského šéfa Martina Lebela (od 2011); od loňského léta je šéfdirigentem mladý český umělec zvučného jména Jan Kučera.
Obecnou charakteristiku historie orchestru doplníme rozhovory s ředitelem orchestru Mgr. Petrem Polívkou a zástupcem kolektivu hráčů tělesa Miljo Milevem.

  • Mohl byste, pane řediteli, ještě k základním údajům o KSO připojit nějaké další důležité informace?
    PP: Od roku 1992 pořádá Karlovarský symfonický orchestr Beethovenovy dny. V roce 2015 se uskutečnil již 57. ročník jednoho z nejstarších hudebních festivalů v Evropě – Dvořákův karlovarský podzim. Tradičně se orchestr podílí na slavnostním zahájení lázeňské sezony. Pravidelně spolupracuje s Jazzfestem a prestižní Mezinárodní pěveckou soutěží Antonína Dvořáka, která v roce 2015 oslavila již padesát let své existence.
  • Jaké jsou nyní hlavní úkoly tělesa, jak vidíte jeho poslání v rámci regionu, jakým směrem orientujete dramaturgickou náplň jeho činnosti?
    PP: Orchestr je nepochybně nejdůležitější kulturní institucí města a jeho jedinou příspěvkovou organizací v oblasti kultury, jakousi „výkladní skříní“ města a je vzhledem k tomu příslušně i sledován. Pravidelné abonentní, mimořádné, ale také kolonádní koncerty zpestřují nabídku nejen pro místní obyvatele, ale i zahraniční obyvatele města či turisty. Velmi aktivně se orchestr věnuje i práci s dětmi, se seniory i s rodinami. Koncerty pro děti a mládež jsou velmi populární. Atraktivita města se přítomností domácího symfonického tělesa s bohatým programem zvyšuje. Podstatnou součástí práce orchestru je i práce v regionu. Orchestr pravidelně koncertuje i v dalších místech Karlovarského kraje a úzce spolupracuje i s krajskými zastupitelskými orgány.
  • Orchestr v lázeňském městě odevzdává i jakousi „povinnou daň“ hostům. Jak to ovlivňuje činnost orchestru?
    PP: Zejména na jaře a v létě absolvuje orchestr tradiční kolonádní koncerty, takže v období letních dovolených jiných těles je provoz KSO velmi intenzívní. Lázeňské hosty rozhodně nevnímáme jako „povinnou daň“, ale naopak jako vítané zpříjemnění pobytu pro návštěvníky koncertů.
  • Jaká je vaše představa o materiální i umělecké budoucnosti KSO?
    PP: Především je třeba říci, že má představa je velmi vzdálena stávající situaci. Orchestr je značně podfinancován; nedostatek prostředků se odráží v celé jeho činnosti, a já vlastně denně narážím na problémy z toho pramenícími. Ovlivněna je tím například i dramaturgie, nakládání s výkony hráčů orchestru atd. Doufám, že časem se o tom podaří přesvědčit zřizovatele a zapojit do starosti o orchestr více kraj. Samozřejmě se snažíme získat i soukromé přispěvatele. Přesto je orchestr ve velmi dobré umělecké kondici: disponuje řadou mladých a velmi kvalitních hráčů, vede jej vynikající dirigent. Je ovšem nezbytné především zvýšit nízké počty hudebníků v jednotlivých skupinách.
  • Existence KSO je nepochybně odvislá od vztahu k provozovateli, resp. zřizovateli tělesa. Jak jste spokojen s těmito vzájemnými vztahy? Jak vám vychází provozovatel vstříc při naplňování potřeb provozu tělesa?
    PP: Zřizovatel se k potřebám orchestru staví velmi vstřícně, byť poněkud opatrně, což je ale vzhledem k jistým „interpersonálním“ problémům z minulosti pochopitelné. Naše vztahy nicméně pokládám za nadstandardní. Jediným problémem je již výše zmíněné finanční zajištění, které je ovšem podmíněno možnostmi rozpočtu města, a ten jistě není neomezený.
  • Máte nějakou přesnější představu o složení posluchačů, kteří vaše koncerty navštěvují?
    PP: Naše publikum je velmi různorodé. Karlovy Vary jsou značně kosmopolitním městem. Žije zde velký počet cizinců, kteří jsou častými návštěvníky našich koncertů. Zásadní část publika ale samozřejmě tvoří naši abonenti. V poslední době se poměrně zásadně zvyšuje počet českých posluchačů z Karlových Varů i jejich okolí.
  • Jak orchestru vyhovuje (nebo nevyhovuje) provozní zázemí, tj. zkušebny, administrativní vybavení atp.?
    PP: Orchestr by si určitě zasloužil kvalitní zázemí – zejména velký a akusticky vyhovující sál a zkušebnu, prostorově odpovídající šatny a sklad nástrojů. Zatím takové prostory nemáme, ale „domovskou scénou“ Karlovarského symfonického orchestru se v této sezoně stal Grandhotel Ambassador s krásným sálem, který je jistě velmi důstojným místem pro pořádání koncertů. Dík za to patří majitelům hotelu, kteří jsou vedle města nejvýznamnějším partnerem orchestru. Ideálním řešením by byl samozřejmě vlastní koncertní sál s potřebným zázemím, jímž by se měly stát tzv. Císařské lázně. Na jejich rekonstrukci musíme ale ještě několik let počkat.
  • O historii orchestru jsme tedy hovořili s ředitelem Petrem Polívkou. Od vás, pane Mileve, bych se rád dozvěděl, jak jsou se zázemím pro práci tělesa spokojeni členové orchestru, které zastupujete...
    MM: Situace v KSO je paralelou k situaci v Karlových Varech. Jsme dlouhodobě podfinancovaný orchestr. Zázemí KSO? Velmi špatné. Jsem v orchestru 29 let. Za tu dobu se v našem zázemí v Lázních III. malovalo jen dvakrát. Původní skříňky hráčů, vyřazené z jáchymovských dolů, nahradily kovové, o šířce asi 20 cm. Ty stojí v řadách jedna vedle druhé; když se hudebníci před koncertem převlékají, nemají ani kam si stoupnout, ani kde vybalit nástroje. Ve dvou malých šatnách je přetopeno, protože tam nelze regulovat topení. Máme jednu ladírnu pro 70 lidí. Taková je situace v Lázních III. Letos nám přibyl ve městě sál v Národním domě. Pokud jde o zázemí, je to katastrofa. Ačkoliv se vědělo, že sál bude využíván ke koncertním účelům, o šatny, které jsou v suterénu, se dělíme s učni, kteří v restauraci Národního domu vykonávají praxi. Pokud je na koncertě i sbor, mají muži jednu šatnu o velikosti 3x3 m, a totéž mají, myslím, i ženy. Není si ani kam sednout, protože v šatnách je asi jen pět židlí. Nespoluúčinkuje-li sbor, je nám k dispozici třetí místnost o velikosti asi 5x4 metry, kde je i pár stolů a víc židlí.
  • Problémem svého druhu je v českých orchestrech vybavení nástroji. Jak je zajištěno v KSO?
    MM: Po mnoha letech se teď koupil fagot, pořídily se horny. Měl by se koupit kontrabas, protože ten poslední, odepsaný, se rozpadl přímo na jevišti vinou stále se měnící teploty v sále a ladírně. Klavír je též velmi špatný a je otázkou času, kdy na něj dojde. Do smyčcových nástrojů se jinak po desetiletí nekoupilo nic a jejich stav se neustále zmenšuje. Některé nástroje prodal předminulý ředitel za směšnou cenu.
  • Jak je vaše odborová organizace spokojena s rozsahem povinností členů orchestru? Jste si jisti, že společenské postavení členů tělesa odpovídá jejich poslání, jejich kvalitě, jejich zkušenostem a přínosu pro karlovarskou veřejnost i pro lázeňské hosty?
    MM: Nemáme zkušebnu. Bylo by možné používat sál v Lázních III, kde se stále ještě konají koncerty. Asi před deseti lety však tento sál vyhořel a budova i sál prošly rekonstrukcí. Po ní zmizely ze stěn v sále textilní tapety, nahrazené emailovou barvou. Místo původní štukové výzdoby stropu bylo instalováno dřevěné bednění, které je sice vyrobeno z kvalitního dřeva, ale mezi jednotlivými palubkami jsou mezery. Obojí negativně ovlivnilo akustiku. Po rekonstrukci byla klimatizace sálu zkolaudována, ačkoliv vyústění průduchů mají hráči bicích nástrojů ve výši krku! Termostat není umístěn v sále, ale na schodišti na půdu, takže teplota v sále je prakticky neregulovatelná. Stává se, že na jevišti je 27°C. Máte-li na sobě frak, je to těžko snesitelné. V přechodových obdobích musí přijet technik, který převede režim z topení na chlazení a obráceně. Minulý rok ještě v červnu systém stále topil… K nápravě došlo až v době filmového festivalu. Po požáru zmizelo původní osvětlení. Na každé straně jeviště je jedna světelná rampa se čtyřmi světly o 500 W pro hráče smyčcových nástrojů, podobně je to „vyřešeno“ pro dechy a bicí. Uprostřed jeviště je prakticky šero. To se napravilo divadelními lampičkami, umístěnými na každém pultu smyčců. Od nich vedou po podlaze dráty k prodlužovacím kabelům. O bezpečnosti nemůže být řeč. Světelný komfort je nulový, problémy se zrakem hráčů velké, protože lampičky svítí do očí oproti tmavému pozadí.
  • Chcete ještě něco důležitého dodat?
    MM: Sál v Národním domě je nyní už opraven. Konečně mají posluchači ve městě koncertní síň, kterou si zaslouží. Je v dosahu MHD, parkovišť a je v centru města. Byl tu ale problém s akustickými vlastnostmi sálu. První koncert byla pohroma. Protože nad sálem jsou hotelové pokoje, zadání pro architekta znělo: zvuk ze sálu nesmí projít ven. Proto bylo celé jeviště odhlučněno silnou vrstvou izolace. Požadovaná akustika pro orchestr pak byla řešena tak, že byly namontovány tzv. mobilní odrazné stěny a nad jeviště byly zavěšeny odrazné desky. Akustika je teď lepší, ale ne ideální.
    Povinnosti našich hráčů mají specifický charakter. Hráči mají velmi krátkou dovolenou v letních měsících, protože značnou částí naší práce je účinkování na kolonádních koncertech. Tím se ovšem – ve srovnání s jinými orchestry – značně zvyšuje rozsah jejich povinností. V loňském roce jsme měli nejvyšší počet výkonů: ve smyčcích 340, v ostatních nástrojích 329. Rok před tím to bylo 312, a ještě před tím 311.
    Naše společenské postavení odpovídá postavení hudebníků v celé ČR. U nás není horší ani lepší. Když totiž uvážíte, že hudebník se svému nástroji věnuje od útlého mládí, že si ke své práci musí pořídit nástroj nemalé hodnoty, udržovat ho, patřičně se oblékat, stále se rozvíjet a být až do důchodu v kondici, že – pokud si nástroj nepořídí – ho nikdo nezaměstná, protože orchestry našeho typu tolik nástrojů nemají, atd. – a to všechno za nástupní plat ve výši čtrnáct tisíc korun, je to k pláči.
  • Existují kromě zmíněných negativních poznatků také nějaká pozitiva?
    MM: Bohužel, těch příliš mnoho není. Hráči sice mají stále ještě možnost bydlet na ubytovně, ale protože její správu má na starosti soukromý subjekt, nájmy nejsou přijatelné a hráči tak stejně odcházejí bydlet jinam. Pozitivem, byť poměrně zásadním, je tedy asi pouze skutečnost, že si v partě téměř vši-chni dobře rozumíme, díky pestré dramaturgii hrajeme s chutí a posluchači našich koncertů snad odcházejí domů spokojeni.

    Nahoru | Obsah