Hudební Rozhledy

75 let Společnosti Antonína Dvořáka

Markéta Hallová | 08/19 |

Snímek ze slavnostního ustavení Spolku pro postavení pomníku Mistra Antonína  Dvořáka 29. března 1931 na Staroměstské radnici

29. března 1931 se v Brožíkově sále Staroměstské radnice v Praze sešli příbuzní, potomci, přátelé, interpreti a ctitelé Antonína Dvořáka, aby založili spolek, jenž měl za prvotní úkol postavit pomník Antonína Dvořáka v Praze. Netušili, že se výsledku nikdo z přítomných nedočká a že i přes intenzívní snahu a nemalé soukromé finanční příspěvky to bude trvat ještě plných 69 let, než se stane přání skutečností. Pomník světově proslulého skladatele byl v Praze odhalen až 4. června 2000.
Spolek však vykonal už počínaje prvými roky své existence zcela zásadní práci pro uchování dvořákovských památek (stejně jako památek významných Dvořákových žáků, zvláště Josefa Suka, Vítězslava Nováka a Julia Fučíka) především založením Dvořákova muzea v Praze, a pro zpřístupnění Dvořákových skladeb hudební veřejnosti prací na Souborném vydání díla (od 50. let minulého stol.). To je asi ten nejmarkantnější přínos práce velké řady převážně dobrovolníků nejrůznějších – často i s hudbou na prvý pohled nesouvisejících – profesí. Ty sdružoval především obdiv ke skladateli, jenž náš svět obohatil svou geniální tvorbou, ale vedl je také pocit povinnosti přispět po létech ostré kritiky a znevažování Dvořákova významu k narovnávání náhledu na jeho tvůrčí odkaz i osobnost. Tento spolek překonal složitá léta 2. světové války i léta protispolkových nařízení za komunistického režimu. A prohlížíme-li dnes nejrůznější doklady o jeho širokých aktivitách, nezbývá než vyjádřit vděk těm, kteří k dosud živé historii tohoto spolku – ve své většině nezištně – přispěli. A to bychom měli mít na paměti zvláště v době, kdy naše společnost chápe práci bez odměny za čiré bláznovství, podivínství či – ještě hůře – za slabost.

Iniciátorem myšlenky vybudování Dvořákova pomníku v Praze byl Čechoameričan Jan Josef Kovařík (1870–1939), houslista a violista, jenž končil studia na Pražské konzervatoři právě v době, kdy Antonín Dvořák obdržel nabídku, aby vyučoval mladou americkou generaci kompozici a aby stál v čele nedlouho předtím založené Národní konzervatoře hudby v New Yorku. A jak je známo, za skladatelova pobytu v USA se stal jakýmsi jeho sekretářem. Kovařík přijel na přelomu dvacátých a třicátých let do Prahy s penězi na pomník vybranými od amerických Čechů, a tím dal impuls pro vznik spolku, jenž se třináct let jmenoval Spolek pro postavení pomníku Mistra Antonína Dvořáka v Praze. Také paní Anna Dvořáková, tehdy již dvacet sedm let vdova po skladateli, vítala návrh na postavení pomníku svého slavného manžela v Praze a těšila ji představa vzniku instituce, která bude pečovat o Dvořákův odkaz. Že se celá akce udála v nejvyšší čas, ukázalo i to, že paní Dvořáková zemřela za necelé čtyři měsíce po zahajovacím aktu, 14. července 1931. Ve své závěti určila pro spolek ve své době značnou částku: 20.000 Kč. Následně oznámil syn skladatele Antonín, že se rodina rozhodla věnovat spolku jako základ pražského Dvořákova muzea i vybavení skladatelovy pracovny a některé jeho osobní památky.
Prvým předsedou Spolku pro postavení pomníku Mistra Ant. Dvořáka v Praze se měl stát Josef Zubatý, ve své době uznávaný indolog, avšak zároveň vynikající hudebník, který pro Dvořáka anonymně pořizoval klavírní výtahy k některým symfoniím, ke Stabat Mater, opeře Dimitrij (I. verze), předehrám oper Vanda, Šelma sedlák ad. Navrhován nebyl pouze jako blízký spolupracovník Dvořáka, ale také proto, že byl jeho prvým biografem. První skladatelovu monografii připravil v roce skladatelových pětačtyřicetin (1886) s názvem Antonín Dvořák: Eine biographische Skizze (vydáno v Lipsku). Pouhých osm dní před ustavujícím aktem se však plodný život Jos. Zubatého uzavřel (21. 3. 1931). Proto byl navržen za předsedu advokát Maxmilián Leiser, jenž koncipoval prvé stanovy spolku a jenž byl znám svým vztahem k hudbě. Prvým místopředsedou nového spolku se stal další Dvořákův životopisec, Otakar Šourek, jenž právě dokončoval čtvrtý díl své obsažné dvořákovské monografie. Ten měl také při zahajovacím aktu hlavní proslov. Za prvého jednatele spolku byl zvolen gymnaziální profesor a hudební spisovatel Jan Miroslav Květ, zabývající se především Dvořákovým rodokmenem a mládím (publikoval později v práci: Mládí Antonína Dvořáka, vyd. Orbis Praha 1943) a shromažďováním dvořákovských památek především z regionu skladatelova dětství v Kralupech nad Vltavou. Mezi členy prvého výboru nalézáme jména jako Josef Suk, Vítězslav Novák, Karel Hoffmeister, Jan Branberger, Richard Stretti, či jméno prvé interpretky Rusalky, Růženy Maturové. Skladatel a právník zároveň, Silvestr Hipman, se ujal nevděčné role pokladníka, právník a hudební spisovatel Josef Bachtík funkce zapisovatele.
Hugo Boettinger přispěl k ustavení spolku svými čtyřmi kresbami Dvořáka, z nichž byl skladatelův portrét z profilu vybrán pro diplom zakládajícího člena (tj. osoby, jež přispěje na pomník částkou minimálně 500 Kč), další pak na letáky k propagaci spolku.
Následovaly dary pro pomník od dalších členů Dvořákovy rodiny. A naopak, spolek se koncem roku 1931 rozhodl vypomoci v nuzné situaci jediné tehdy ještě žijící sestře Antonína Dvořáka, Janě Strakové z Velvar, a to částkou 500 Kč. Příspěvky řady soukromníků i spolků na pomník na sebe nedaly dlouho čekat. Do roka se přihlásilo na 400 individuálních i korporativních členů a dárců z domova, ale i ze zahraničí.
V počátku se výbor spolku scházel v archivu Umělecké besedy. Hledal ale místnosti pro Dvořákovo muzeum, a to alespoň prozatímní. Žádal proto radu hl. města Prahy o propůjčení výstavního sálu Městské knihovny. Zásluhou Otakara Šourka se však podařilo získat od rady města Prahy pronájem Dienzenhoferova barokního letohrádku poblíž Karlova, přezdívaného od 19. století „Amerika“ (za symbolickou jednu korunu). Tam se sice již začalo s kolektováním sbírek pro jiné – a sice hygienické – muzeum, ale to následně souhlasilo s přenecháním budovy pro Dvořáka. A v této půvabné, ač stylově skladateli cizí budově zůstalo Dvořákovo muzeum dodnes, přesto, že se záhy ukázalo, že objekt vily „Amerika“ je malý a spolek hledal další výstavní prostory i možnosti pro uložení svých sbírek. Ve čtyřicátých letech jednal například vážně i o vile zv. Grébovka (1946).
K prvému vystavení dvořákovských památek ve velké místnosti l. patra letohrádku „Amerika“ došlo v červnu 1932. Budova ještě nebyla vybavena elektřinou (k tomu došlo až roku 1937, přičemž z úcty k Dvořákovi provedly tehdy Elektrické podniky zavedení elektřiny zdarma), ani topením nebyla dostatečně zabezpečena, takže bylo možno připravovat jen krátkodobé akce v letním období. Dobové prameny o výstavě sdělují, že ač “nebylo možno činiti téměř žádnou reklamu, byla navštívena velmi hojně“. Výstava památek Antonína Dvořáka se opakovala za velkého zájmu veřejnosti znovu roku 1934. To bylo už za předsednictví bývalého Dvořákova žáka a zetě, skladatele Josefa Suka (zvolen 9. června 1933). Zástupci spolku se také účastnili Sukovy slavnostní promoce na Masarykově univerzitě v Brně, kde mu byl, jak známo, udělen titul dr. honoris causa; při zmíněném promočním aktu (9. 12. 1933) promluvil jménem spolku Otakar Šourek. Mimo jiné z titulu své funkce měl Josef Suk hovořit při pietní vzpomínce u Dvořákova hrobu na Vyšehradě 30. dubna 1935. Řeč připravil, ale vzhledem k jeho zdravotním obtížím ji musel přednést herec Rudolf Deyl st. Netrvalo dlouho a životem vyčerpaného Josefa Suka ranila na benešovském nádraží 29. května mrtvice a Suk zemřel.
Tato velká ztráta proslaveného skladatele nebyla pro spolek, bohužel, v těchto letech ztrátou jedinou. Od roku 1933 zemřeli zakladatelé spolku: klavírista Roman Veselý (1933), následně pak violista Českého kvarteta Jiří Herold (1934), akademický malíř Hugo Boettinger (1934) a primárius Českého kvarteta Karel Hoffmann (1936).
K hlavním aktivitám spolku, při nichž byli získáváni noví členové a spolkové prostředky na pomník, patřilo i konání drobných komorních, ale především velkých koncertů s čistě dvořákovským programem. Na nich účinkoval roku 1933 orchestr České filharmonie s Václavem Talichem, Zdenka Ziková, Jan Konstantin a spoluúčinkoval pražský Hlahol (palác Lucerna, 10. 5.), či roku 1936 orchestr pražského Radiojournalu s dirigentem Fr. Stupkou a mj. sólistou Rudolfem Firkušným (tehdy čtyřiadvacetiletým). Druhý ze jmenovaných koncertů pořádaný Spolkem tentokrát ve Smetanově síni navštívil i prezident Edvard Beneš (23. 4.). A jak se můžeme mj. dočíst v Kronice Spolku: „koncerty měly plný úspěch umělecký, společenský i finanční…“
Po úmrtí Josefa Suka byl valnou hromadou 22. května 1936 zvolen předsedou Richard Stretti, právník, hudební skladatel a organizátor, který setrval ve funkci až do své smrti (1968).
Do válečných let připadl i rok oslav 100. výročí narození Antonína Dvořáka, které inicioval právě Spolek pro postavení pomníku. Protože si výbor představoval, že by měly Dvořákovy oslavy probíhat na celonárodní úrovni, doporučil je centrálnímu řízení tehdejší protektorátní Kulturní rady. Z těchto oslav v roce 1941 existuje i zajímavý filmový dokument. Je dokladem toho, že se staly oslavy projevem národního uvědomění a národní hrdosti a měly prakticky protiněmecký, protiválečný charakter. Po atentátu na říšského protektora Heydricha (27. 5. 1942) by takto již probíhat nemohly. Jako dozvuk oslav následoval ještě koncert České filharmonie s mladičkým Rafaelem Kubelíkem 8. září 1942, v jehož programu zazněly poprvé souborně Dvořákovy Legendy.
Za prvé desetiletí existence získal spolek na 500 členů. Postavit pomník se však nepodařilo. Proto (a také z důvodu, že původní pojmenování bylo nesprávně citováno a zejména v tisku komoleno) se spolkový výbor rozhodl spolek přejmenovat krátce a účelně na Společnost Antonína Dvořáka (SAD). Stalo se tak na mimořádné valné hromadě 28. června 1944.
Historické začátky tohoto spolku jsou naší veřejnosti málo známy, proto jim byl věnován větší prostor. Z pochopitelných důvodů se v této stati nemůžeme zabývat popisem dalších aktivit se stejnou důkladností. Proto stručněji: po válce byl Společností objednán (a zaplacen) model pomníku Antonína Dvořáka pro Prahu u sochaře Josefa Wagnera (1901–1957); ten stačil vytvořit několik návrhů v sádře. K realizaci za jeho života ale nedošlo. Měnová reforma odpomohla SAD od nashromážděných finančních prostředků, a tak se čekalo dále. Teprve v 90. létech minulého století se začaly „hýbat ledy“. Roku 1991 – v rámci akcí ke 150. výročí narození A. Dvořáka – nechala SAD za předsednictví Jarmila Burghausera (od 1984 do 1997) umístit alespoň symbolicky kámen pro budoucí pomník v Praze Na Klárově. Proběhla akce poklepu se slavnostními projevy řady hostů, ale na vlastní sochu v bronzu nebyly prostředky. Teprve Martin Stropnický, který strávil několik let v diplomatických službách a poznal zájem o Dvořáka v zahraničí, se jako ministr kultury ČR začal vážně zabývat otázkou realizace pomníku slavného skladatele v Praze. Podpořil původní myšlenku SAD a za tehdejšího předsednictví klavíristy Radoslava Kvapila (1997–2003) rozhýbal možnosti směrem k Magistrátu hl. m. Prahy. Tehdejší člen výboru, od r. 2003 předseda SAD, dirigent Radomil Eliška začal připravovat právní ad. podklady k tomu, aby se mohl pomník vytvořit co nejdříve, nejlépe v rámci evropských oslav Praha – město kultury 2000. Vzhledem k tomu, že syn Josefa Wagnera Jan Wagner (1941–2005) zdědil otcovy vlohy a působil jako akademický sochař, mohl se ujmout zvětšení modelu na sochu Antonína Dvořáka v nadživotní velikosti. Přičiněním skladatelova pravnuka houslového virtuóza Josefa Suka byl nakonec pomník umístěn před Rudolfinum, tedy do míst, kde Dvořák působil jako ředitel Pražské konzervatoře a dirigent České filharmonie. Za podpory dalších sponzorů a s podporou pražského magistrátu byl pomník dokončen a odhalen u příležitosti festivalu Pražské jaro (4. 6. 2000). Jeho umístění vzhledem k nejisté situaci s řešením Palachova náměstí není definitivní, ale můžeme říci, Praha má důstojný Dvořákův pomník. Snad ani v budoucnu už o něj nebude ochuzena.

Nahoru | Obsah