Hudební Rozhledy

Edita Gruberová - fenomén vokálního umění

| 08/19 |

Edita Gruberová

„Roku 1988 přijíždí Edita Gruberová téměř po dvaceti letech do rodné slovenské vesnice. Z malého děvčátka z prosté a chudé rodiny je světoznámá zpěvačka. Má pocit, že se v rodné Rači nic nezměnilo, jakoby se zastavil čas. Zde se 23. prosince 1946 narodila a teď tu stojí a hledí do minulosti, která ji stále pronásleduje...“ Tak začíná monografie o Editě Gruberové od Neila Rishoie z roku 1996, kterou loňského roku vydalo nakladatelství Slovart ve slovenském překladu. Příběh dítěte z chudé zapadlé vísky, které udělalo světovou kariéru, je klišé, které známe z mnoha uměleckých biografií. V případě Edity Gruberové se o literární stylizaci nejedná. Její život občanský i umělecký překonal mnohé a nic nedostala zadarmo. Dnes stojí na jedné z nejvyšších příček pěveckého umění. Zasloužil se o to talent, cílevědomá píle, nadšení a láska k hudbě a divadlu, ale také racionální rozvažování. V nedávném rozhovoru pro časopis „Das Opernglas“ přiznala, že se také setkala s lákavými nabídkami, které dráždily ctižádost, ale „v mé kariéře byl okamžik, kdy jsem si ujasnila, který obor je mi vlastní. Takzvané hranice oboru jsem vždy rozšiřovala velmi obezřetně a především jsem je nikdy nepřekročila. Na takové hranici je už Massenetova Manon nebo Traviata. Rozhodující je, jaké si člověk stanoví limity a těch je třeba dbát. Sice to láká, zejména ve středním věku, kdy se člověk snadno nadchne pro všechno nové. Ovšem když v tomto bodě zajdete příliš daleko, je to nebezpečné. Hlasivky musí samy říci, co je možné a co už ne. Když takové signály respektujete, nemůže se vlastně nic stát.“ (Das Opernglas 1/2006). Je to přirozená moudrost, a přece je dost případů rychle odstartovaných kariér, které končí zklamáním. Edita Gruberová si nebezpečnou hranici vždy dokázala ohlídat.

Narodila se na Slovensku jako – jak sama říká – „typický produkt monarchie“. Matka byla Maďarka a otec pocházel z německé rodiny. Zpívala od malička a okolí ji v tom podporovalo. Operu viděla poprvé ve svých třinácti letech při návštěvě Prahy, byla to Prodaná nevěsta, a pokud souhlasí časový údaj, pak to mohla být i inscenace Václava Kašlíka na scéně Josefa Svobody a s dirigentem Zdeňkem Košlerem, která měla premiéru 17. července 1958, připravená pro světovou výstavu v Bruselu. Na budoucí operní zpěvačku představení velký dojem neudělalo: „Co mě rušilo, byla hudba. Přes orchestr jsem často nerozuměla textu a vlastně mne tehdy zajímal jenom děj.“ Idylické dětství Edita Gruberová neměla. Přestože byla dítětem venkova, nebyla zdravá a rodina prožívala i jiná traumata. Ocitujme ze zmíněné monografie: „Otcův osud byl jednou z mnohých tragédií komunistické éry, ze které nebylo úniku. (...) Nejvyšší politická autorita krátce po válce rozhodla, že všichni Němci musí zem okamžitě opustit. (...) Gustav Gruber se, podobně jako někteří jiní, zachránil před vyhnáním tím, že přijal slovenskou národnost. Brzy prohlédl ničivé stránky totalitního režimu a postavil se proti němu. Někdo ho udal, že sympatizuje s jakýmsi antikomunistou. Byl odsouzen na pět let.“
Za bod, kdy padlo rozhodnutí, že bude zpěvačkou, označuje Edita Gruberová rok 1959. Ovlivnil je evangelický farář v Rači, který si povšiml, že její hlas není jen pěkný, ale výjimečný. Začala zpívat v rozhlasovém sboru a o tři roky později nastoupila na bratislavskou konzervatoř. Dalším rozhodujícím člověkem v jejím životě byla Mária Medvecká, jejíž vyučovací metoda se vymykala těm oficiálně uznaným a na konzervatoři se na ni pohlíželo svrchu. Právě ona dala Editě Gruberové první technické základy pro koloraturu, která zpěvačku proslavila. 18. února 1968 debutovala Gruberová jako Rosina v Lazebníku sevillském na jevišti bratislavské opery a v červnu dostala absolventské vysvědčení s dodatkem „nejlepší absolventka roku v oboru zpěv“. Angažmá v Bratislavě však nedostala, a při udělování stipendií do Itálie měli přednost studenti z Prahy. Edita dostala šanci studovat v Sovětském svazu, měla odjet 29. srpna. Paradoxy jejího života se vrstvily jeden na druhý, týden před odjezdem se stal z „přítele na věčné časy“ nepřítel. Edita zůstala doma a nastoupila do divadla v Banské Bystrici. Ještě předtím si vybojovala účast na pěvecké soutěži v Toulouse, odkud si odvezla třetí cenu (předstihli ji Polák Richard Arning a Francouzka Mireille Maissa – kde asi dnes jsou?). Následujícího roku dostala nabídku na angažmá ze Stuttgartu, potvrzení angažmá však stále nepřicházelo a v Bystrici ji začali opomíjet („stejně budete v budoucnosti zpívat na Západě“). Další nabídka přišla z Vídně. Edita Gruberová přiznává, že v té době měla značně pošramocené sebevědomí a na jejím výkonu při audici to bylo znát. Vídeňská opera však o ni skutečně stála. Zasáhl ovšem opět charakteristický socialistický úřední šiml. Největším prohřeškem umělce tehdy bylo, podnikal-li jednání s případným pořadatelem či zaměstnavatelem (a to i doma, natož v cizině!) sám, bez zprostředkující monopolní agentury. Tehdejší Slovkoncert jí porušení subordinace dal pocítit. Hostování sice povolil, ale Edita Gruberová tušila, že je jen otázkou času, kdy jednoho dne nebude moci vycestovat. Na vídeňské scéně debutovala 7. února 1970 jako Královna noci, o pět dní později zpívala Olympii v Hoffmannových povídkách: mladý a neopotřebovaný hlas, muzikálnost, perlivé koloratury, intonační jistota, „elévka, která se hned napoprvé stala nejlepší zpěvačkou večera“, malý zázrak, přírodní talent, tak ji hodnotily kritiky.
Cestování mezi Bystricí a Vídní bylo ale stále nesnadnější a neustálá šikana úředníků naplnila pohár trpělivosti. 23. března 1971 přejíždí Edita Gruberová rakouskou hranici naposledy oficiálně, spolu s matkou; manžel (hudební vědec Štefan Klimo) odjíždí o týden později. V dubnu se narodila dcera Klaudia.
Ve Vídni měla Gruberová angažmá, avšak další větší role nepřicházely. Možná i to byl jeden z rozhodujících momentů. Čekání, při němž sledovala výkony druhých, bylo její další školou. Ale také ve Vídni musela bojovat o občanské uznání; přes toleranci, kterou rakouský stát emigrantům z Československa poskytoval, nebylo získání rakouského občanství jednoduché. Profesionální podporu a vynikající učitelku nalezla v Ruthildě Boesch. Sama říká: „Pokud někteří hovoří o »zázraku Gruberová«, pak je to především technikou, kterou mi zprostředkovala ona.“ (Ruthilde Boesch debutovala na jevišti Vídeňské státní opery roku 1947 jako Zuzanka, byla především proslulou mozartovskou zpěvačkou, ale také vynikající interpretkou písní. K jejím nejslavnějším žačkám patří Edita Gruberová a Eva Lind.)
Velkou příležitostí (roku 1973) se stala Zerbinetta ve Straussově Ariadně na Naxu, role, o jejímž pojetí musela nejprve přesvědčit rezervovanou kritiku, rozhodně jím však zvítězila u vídeňského publika. Novou inscenaci Ariadny na Naxu, premiérovanou v listopadu 1976, dirigoval Karl Böhm. Přestože se vědělo, že Gruberová má Zerbinettu v repertoáru, v obsazení se s ní nepočítalo (v březnu předtím se jí narodila druhá dcera Barbara). Skromná zpěvačka tentokrát poprvé ukázala, že se umí ozvat. Prosadila si, aby si ji Böhm poslechl, a zvítězila. Spolupráce s Böhmem přinesla Gruberové další neocenitelné zkušenosti. A Zerbinettou dokázala později také prorazit politickou bariéru. Roku 1979 se uskutečnilo v historii první hostování Vídeňské státní opery na českém jevišti Smetanova divadla, s inscenací Ariadny na Naxu. Česká strana nechtěla emigrantku Gruberovou přijmout, vídeňská opera však stála více o prvotřídní Zerbinettu než o hostování v Praze a kladla si její účast jako podmínku. Socialističtí úředníci nakonec mezinárodní blamáž neriskovali a Gruberová směla přijet (jako Zerbinetta září na jevišti dodnes, viz článek Jitky Slavíkové v HR č. 1/2006).
Zerbinetta znamenala pro Editu Gruberovou vstupní bránu mezi světové zpěvačky. Dnes má v repertoáru na šedesát rolí především belcantového repertoáru a neobyčejně široký repertoár písní. Divadlo je jejím životem, stejně jako koncertní pódium. Přiznává, že v poslední době dává přednost koncertním provedením oper. „Tímto způsobem mohu dopomoci hudbě belcanta lépe k jejím právům. V epoše Belliniho a Donizettiho šlo především o novou hudbu, o melodii, méně o přiběhy, které se za nimi skrývají. My jsme se odnaučili hudbu respektovat. Je to koneckonců patrné i na kritikách, podívejme se jen na proporce – kolik místa je v nich věnováno samotné hudbě a kolik všem ostatním aspektům. Dnes čekají mnozí jen na to, jaký nesmysl se zase na jevišti bude předvádět. Soustředění na hudbu, na její nádherné detaily, mohu publiku lépe zprostředkovat na koncertě. A věřím, že to publikum umí ocenit.“
Další její doménou je píseň, k níž ji dovedl především příklad Ruthildy Boesch. „V komorní hudbě jsou ukryté nejvzácnější poklady“, říká Edita Gruberová. „Z tohoto zdroje jsem v životě mnohokrát čerpala. Jsou dva základní elementy, na nichž si zpěvák vždy znovu musí ověřovat síly – Mozart a umělá píseň.“ 27. května 2006 vystoupí Edita Gruberová s pěveckým recitálem poprvé na Pražském jaru, kde v Dvořákově síni představí písně W. A. Mozarta, F. Schuberta, J. Brahmse a R. Strausse za klavírního doprovodu svého manžela, dirigenta a pianisty Friedricha Haidera. Chtěli jsme se jí zeptat, zda přitom pociťuje satisfakci nebo přece jen trochu hořkosti. O profesionální disciplině zpěvačky však svědčí i to, že jen zcela výjimečně uděluje rozhovory, a už vůbec ne před nadcházejícím vystoupením. Ví, že i to jí vždy pomohlo, udržet si vysoký standard, nerozptylovat se v soustředění na to, co pro ni má největší hodnotu – na zodpovědný umělecký výkon, kterým je povinována svému publiku a hlavně hudbě samé.

Nahoru | Obsah