Hudební Rozhledy

České symfonické orchestry a společenská realita I

V. Orchestr Divadla F. X. Šaldy

Miloš Pokora | 08/18 |Studie, komentáře

Člen orchestru Divadla F. X. Šaldy a výkonného výboru Unie orchestrálních hudebníků ČR, Aleš Hejcman

Liberecké divadlo má dlouhou tradici. Předchůdcem dnešní divadelní budovy bylo Soukenické divadlo v Liberci (Tuchtheater v Reichenbergu), postavené péčí německého Cechu soukeníků. Jednoduchá stavba v biedermaierovském slohu pro 700 až 750 návštěvníků byla pro veřejnost slavnostně otevřena 15. října 1820. Provozoval se v ní činoherní i operní repertoár a na programech se objevovali například autoři Boildieu, Rossini, Mehul, Mozart, Cherubini, Müller a další. Roku 1879 však vypukl v budově divadla z neznámých příčin požár, který stavbu zcela zničil. Projekt na novou divadelní budovu, dokončený roku 1881, vzešel z dílny vídeňských architektů a celá budova byla veřejnosti zpřístupněna 29. září 1883.

Zprvu se nové divadlo repertoárově zaměřilo především na veselohry, frašky se zpěvy, činohry a operety, z nich zvláště ty od Franze Lehára patřily k nejnavštěvovanějším. Hned v další sezoně však došlo k významné přestavbě orchestřiště a angažování operního dirigenta, a tak mohla být započata i pravidelná řada operních představení. Pozornost se dostala Wagnerovi a Richardu Straussovi a dalším mistrům. Na repertoáru se objevovaly takové tituly jako Carmen, Undine, Čarostřelec, Kouzelná flétna, Trubadúr, velkého úspěchu se dočkalo uvedení Wagnerova Lohengrina, Verdiho opery Ernani i Meyerbeerovy opery Hugenoti.
Česká opera zde ovšem dostávala důstojný prostor až od druhé půle dvacátých let, přičemž nejhranějším autorem se stal Bedřich Smetana. Kultovní událostí se roku 1935 stalo například uvedení Smetanovy opery Dvě vdovy, jejíž liberecká inscenace byla věnována prezidentu T. G. Masarykovi k jeho 85. narozeninám. I po druhé světové válce rozhodlo tehdejší ministerstvo školství a osvěty, že v Liberci bude činoherní a operní soubor. Zemské oblastní divadlo v Liberci (tak se tehdy liberecké divadlo nazývalo) bylo přejmenováno nejprve na Severočeské národní divadlo a v roce 1957 začalo používat dnešního názvu Divadlo F. X. Šaldy. Jeho operní soubor stavěl svůj poválečný repertoár především na díle české klasiky (Smetana, Dvořák, Foerster, Janáček, Novák, Blodek) a světové operní tvorby (Mozart, Verdi, Rossini, Puccini, Čajkovskij, Wagner aj.). Zvlášť významnou érou prošla liberecká opera za vedení Rudolfa Vašaty, k jehož významným počinům patřilo založení hudebně dramatického festivalu Liberecké jaro, jehož druhý ročník (1962) byl věnován operní tvorbě 20. století. V té době došlo i na pravidelná vystoupení divadelního orchestru v symfonickém i vokálně-orchestrálním repertoáru a úzké spolupráci s pražským Národním divadlem. Po roce 1989 se podstatně proměnila dramaturgie opery směrem ke světovým operním titulům, k výrazné proměně došlo i v oblasti spolupráce s renomovanými umělci ze zahraničí a v intenzitě zahraničních zájezdů. Od roku 1999 působí v liberecké opeře jako stálí dirigenti její šéf Martin Doubravský a František Babický. Kromě repertoárových dominant se zde začala uvádět i díla málo známá a neprávem opomíjená, například Pucciniho opera Edgar, Belliniho opera Náměsíčná nebo Rubinštejnova opera Démon. Významný prostor dostal ovšem také operetní a muzikálový repertoár.
Orchestr Divadla F. X. Šaldy je nedílnou součástí operního souboru divadla. V současné době hraje ve čtyřicetičlenné sestavě, což mu umožňuje vystupovat jak v hudebně divadelních žánrech, tak v oblasti symfonického a vokálně-orchestrálního repertoáru. Zajímalo mě, jaké má dnes toto kvalitní orchestrální těleso zázemí a jak prožívá své provozní a také existenční problémy, proto jsem se obrátil na pana Aleše Hejcmana, člena orchestru a člena výkonného výboru Unie orchestrálních hudebníků ČR, s prosbou o rozhovor.

  • Lze předpokládat, že váš orchestr účinkuje pravidelně v opeře i baletu. Do jaké míry se to dnes vztahuje i na operetu a muzikál a kolik představení a zkoušek musíte průměrně měsíčně absolvovat?
    Orchestr našeho divadla není již řadu let pouze operním. Opereta a hlavně muzikál jsou v dnešní uspěchané době tím, co diváci žádají. Chtějí se jít do divadla bavit a zasmát a k tomu jsou tyto „lehčí" žánry ideální. Navíc hlavně v případě muzikálů je vhodné konstatovat, že tu je ještě jedno pozitivum, totiž že právě tento žánr dokáže do našeho divadla přilákat i mladou generaci.
  • Má orchestr Divadla F. X. Šaldy vlastní umělecké vedení, nezávislé na vedení opery a baletu, a podílí se jeho šéfdirigent na koncipování celkových dramaturgických plánů divadla?
    Jsme třísouborové divadlo a orchestr je součástí jednoho z těch tří souborů. Samozřejmě, že je jako všude i v našem orchestru zřízena umělecká rada, tvořená prvními hráči všech nástrojových skupin. Tato rada slouží jako poradní orgán šéfa opery. Náš šéfdirigent Martin Doubravský je zároveň pověřen povinnostmi, které vyplývají z pozice jak šéfdirigenta, tak i z pozice šéfa opery. To znamená, že se aktivně podílí na tvorbě dramaturgického plánu opery.
  • Je známo, že v současné době hraje váš orchestr, zahrnující všechny obvyklé nástrojové sekce, ve čtyřicetičlenném obsazení, což odpovídá velikosti typického operního orchestru i menšího orchestru symfonického. Jak často se stává, že se musíte kvůli některým repertoárovým počinům obracet na hráčské výpomoci, a které z těchto počinů, které jste v posledních letech absolvovali, dosáhly podle vašeho názoru zvláštního uznání?
    Orchestr Divadla F. X. Šaldy se za posledních pár let stabilizoval jak po personální, tak hlavně po umělecké stránce. Dovoluji si i tvrdit, že kvalita orchestrálních hráčů se také velmi zvýšila. Důkazem toho je, že náš orchestr, bez výpomocí, nemalou měrou přispěl k tomu, že jsme jako operní soubor již potřetí za sebou získali první místo v ceně kritiků na Festivalu hudebního divadla Opera 2015, tentokráte s Foerstrovou Evou, která je po orchestrální stránce velice náročná, a to napříč všemi sekcemi. Orchestr DFXŠ nabízí posluchačům symfonické koncerty a navíc se z vlastní iniciativy jeho hráčů začaly od minulého roku pořádat rovněž komorní koncerty pod názvem „Hudba z foyer“. Je to příležitost ukázat lidem, našim divákům, že dole v té „díře“ není gramofon, ale že jsou tam muzikanti, kteří něco umí.
  • Jak byste po umělecké stránce charakterizoval personální obsazení vašeho orchestru a které specifické interpretační kvality tohoto tělesa si podle vašeho názoru zaslouží zvláštní zmínku?
    Je to spíše otázka na šéfa opery, ale jak jsem se již zmínil v odpovědi na předchozí otázku. Náš orchestr v posledních letech umělecky velmi rychle roste a je schopen obstát i v konkurenci ostatních velkých divadel v republice. Důvodem tohoto růstu je, že neodcházejí kvalitní hráči, jak se říká, za lepším, a při konkurzech si umělecké vedení v čele se šéfdirigentem pečlivě vybírá hráče, kteří nás něčím obohatí. Důležitým faktem je, že není třeba, aby každou pozici v orchestru zastával špičkový sólista, jde především o dlouhodobou souhru a vzájemnou spolupráci. Hlavní roli ve stabilizaci vidím i v tom, že kolektiv v našem orchestru, ač je tvořen mladší i starší generací, je velmi flexibilní, a především – že se k sobě všichni chováme s úctou. Vím, že v některých orchestrech to tak není, a proto si tohoto faktu velmi vážíme a doufáme, že nám tento stav ještě dlouho vydrží. Dalším důležitým faktem v našem orchestru je i to, že sami hráči mají nutkání se umělecky vyvíjet a zlepšovat, o čemž svědčí i zmíněné komorní koncerty, k jejichž pořádání nám vedení divadla propůjčilo foyer.
  • A jak je to například s nástrojovým vybavením vašeho orchestru?
    DFXŠ má vlastní nástroje, které jsou kontinuálně dokupovány, avšak záleží na přísunu finančních prostředků v daném kalendářním roce. Pro mnohé zaměstnance je velkým problémem pořídit si vlastní nový nástroj v hodnotě okolo čtvrt milionu. V případě, kdy muzikant disponuje vlastním hudebním nástrojem, zaměstnavatel s ním podepíše smlouvu o pronájmu nástroje a na základě toho je mu proplácena alespoň částečná finanční amortizace za používání vlastního nástroje. Jsme rádi, že nám zaměstnavatel vyšel vstříc a tuto finanční amortizaci nám od roku 2015 výrazně navýšil. Do té doby byly finanční amortizace v takové výši, že zaměstnanec při používání vlastního hudebního nástroje prakticky dotoval provoz orchestru DXFŠ. Tím chci zdůraznit, jak je provoz celého divadla složitý a nákladný, a to zde hovoříme pouze o jednom souboru opery.
  • A co zázemí orchestru – orchestřiště, zkušebny?
    Již řadu let nás trápí nevyhovující prostory a především hodně špatná akustika v budově opery DFXŠ. Vše je opět záležitostí finančních prostředků, které chybí.
  • Pro shrnutí, je nějaká věc, o které se dá hovořit, že vás zaměstnance v DFXŠ trápí nejvíce?
    Těch věcí, které nás trápí, je samozřejmě mnoho a já neznám jiné zaměstnání, kde by žádné problémy k řešení nebyly. Je řada věcí, které se nám daří alespoň částečně posouvat k pozitivnímu výsledku, aby byla spokojenost na všech stranách.
    A co nás trápí nejvíce? Určitě a na prvním místě, asi stejně, jako je tomu u kolegů v jiných divadlech a symfonických orchestrech, jsou to naše tristní mzdy! Požadavky na uměleckou kvalitu a vzdělání uchazeče o pracovní pozici v orchestru jsou ze strany zaměstnavatele rostoucí, hráči procházejí náročnými konkurzy, kdy například z dvaceti uchazečů je na danou pozici vybrán pouze jeden hráč a na stejnou pozici se uvolní místo třeba až za deset nebo dvacet let. Muzikanti v dnešní době většinou absolvují 11 let studia na konzervatořích a hudebních akademiích, mají za sebou zahraniční stáže, mnohdy vyhrávají prestižní mezinárodní hudební soutěže a pak musí vyhrát konkurz do orchestru, kde musí ukázat nutnou dávku talentu, dřiny a ještě musí mít v ten moment štěstí, že se vše povede. A když se povede? Přichází realita – nástupní plat ve výši 14 tisíc Kč hrubého za práci na celý úvazek. Tuhle situaci vnímám jako velmi smutnou. Mrzí mě, že v mnoha médiích často slýcháváme, že učitelé jsou stále nejhůře placenou profesí ve veřejné sféře. Tak například učitel v základní umělecké škole má nástupní plat bez praxe asi 21 000 Kč hrubého, což je ve srovnání s profesionálním umělcem docela diametrální rozdíl, nemyslíte? A jestli je nějaká naděje na změnu? Myslím si, že musí dojít k zásadní celospolečenské změně ve vnímání naší profese, že nejsme jen nějací amatérští „vrzálisté“ uskupující se v nějakých městských kapelách a ždímající veřejné peníze. Vše je otázkou přístupu zřizovatelů – měst, krajů, a především naší vlády a ministerstva kultury.

    Nahoru | Obsah