Hudební Rozhledy

Čeští pěvci v zahraničí IV

VI. Pavol Bršlík

Daniel Jäger | 12/18 |Studie, komentáře

Pavol Bršlík

Tenorista Pavol Bršlík (ve světě známý jako Breslik) je jedním z představitelů aktuální, velmi úspěšné generace slovenských operních pěvců. Dosud zpíval v řadě významných operních divadel, včetně Metropolitní opery v New Yorku nebo Královské opery v Covent Garden v Londýně.








  • Kdy jste se rozhodl pro dráhu operního pěvce?
    Nikdy jsem si nepomyslel, že ze mne bude operní zpěvák. Chodil jsem na hudební školu, kde jsem se učil hrát na akordeon, protože se to mamince líbilo. Přiznám se, že mne to vůbec nebavilo. Potom jsem jednou náhodou zpíval se spolužáky na chodbě a okolo šla učitelka zpěvu. Pak si mne zavolala do třídy, kde mne ze zpěvu zkoušela. Řekla mi, ať vyřídím doma mamince, že od zítra budu chodit na zpěv. Poté jsem šel na konzervatoř v Žilině. A to jenom kvůli tomu, že se tam neučila matematika a chemie. Asi ve druhém třetím ročníku jsem si začal uvědomovat, že jestli chci opravdu zpívat seriózně, tak bych měl začít cvičit. Měl jsem dobrého profesora Františka Livoru, který sám stál dlouhé roky na jevišti jako tenor. Jsem mu velmi vděčný za to, že jsem mohl první pěvecké kroky dělat pod jeho vedením. On mi ukázal, jak krásný svět opery vlastně je. Potom mne život zavedl na skoro všechna světová jeviště. Stále ale pokračuji ve studiu u profesorky Vlasty Hudecové, která je jako moje druhá máma. Pohladí, ale i pokárá, když je třeba. Zpěváci jsou vlastně až do konce odkázáni na kontrolu zvenku, jelikož svůj nástroj nosí v sobě. A každé představení je takové malé vysvědčení.
  • Kam vedly vaše kroky po absolvování konzervatoře?
    Začal jsem studovat na VŠMU v Bratislavě, ale život chtěl, abych tam dlouho nevydržel, protože se tam víc učí teorie než praxe. A podle toho ta škola má teď také výsledky. Je také trochu smutné, že kdysi výběrové učiliště dnes přijme každého, kdo přijde, a to jen kvůli dotacím. Na kvalitu se moc nehledí a podle toho to také vypadá. Vyhrál jsem pěveckou soutěž Mikuláše Schneidera-Trnavského a jednou z cen byla možnost předzpívání v operním studiu v Marseille. Neměl jsem co ztratit, a tak jsem se jednoho dne vydal do Francie a při předzpívání uspěl. Moje kroky ale i tak vedly zpátky na Slovensko. Ještě jako student jsem často chodíval do opery a v Boitově Mefistofelovi tehdy zpíval jeden tenor, o kterém jsem zjistil, že studoval u Vlasty Hudecové. Tak jsem se po letech, co jsem odešel ze Slovenska, k ní vydal a poprosil ji, jestli by se mne neujala soukromě. Tak jsme se dohodli, že si vysokou školu budu dělat u ní v Banské Bystrici na Akademii umění. A u Vlasty jsem zůstal dodnes. Vždy se snažím chodit na kontrolní hodiny – jako do servisu vyměnit olej. Je to skvělá pedagožka a ještě skvělejší člověk. My zpěváci jsme zcela odkázáni na správnou volbu toho, kdo nám ukáže návod, jak se má jít tou správnou cestou. Ne vždy to klapne, protože je důležité, abychom si vzájemně věřili. My vkládáme do rukou profesorů naši budoucnost a je to na obou stranách, abychom zjistili, zda je metoda, kterou nás nasměrují, ta nejvhodnější. Já jsem měl velké štěstí, že jsem v životě potkal ve správný čas ty správné lidi. Nesmím ale také zapomenout na klavíristy, kteří jsou v mnoha případech našimi nejbližšími spolupracovníky. Vybrat si toho správného je také kumšt. Ale je to hlavně o chemii. Měl jsem velké štěstí, že jsem natrefil na Róberta Pechance, se kterým jsem studoval své nové postavy. Je důležité, aby klavírista měl pěvecké cítění a věděl, co a jak funguje. Je totiž velmi mnoho klavíristů, kteří nemají o tvoření tónu ani ponětí. A tak to někdy i vypadá.
  • Kdy jste dostal první nabídku ze zahraničí a jaká byla vaše další zahraniční působení, na která byste rád vzpomenul?
    První operní nabídka byla z Prahy. Jako laureát Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech jsem měl možnost nastudovat roli ve Státní opeře Praha. V mém případě to byl Don Ottavio v Donu Giovannim. Bylo mi dvacet jedna let. Krásné časy. (smích) Poté jsem se dostal do ansámblu Státní opery v Berlíně, kde jsem postupně vytvořil řadu mozartovských rolí (Don Ottavio, Tamino, Ferrando, Belmonte), i postavy jako Nemorino. Začal jsem ale Gastonem ve Verdiho La traviatě, Pongem v Pucciniho Turandot a Lodivodem ve Wagnerově Bludném Holanďanovi. To bylo velmi rozumné. V Berlíně jsem byl v angažmá asi tři čtyři sezony a poté jsem šel na „volnou nohu“. A na té jsem, dá se říct, dodnes. Mám také rezidenční smlouvu s operou v Curychu. Ale jinak si užívám možnosti vybrat si projekty, kde a s kým chci. Každá z oper, kde jsem zatím zpíval, má své kouzlo. Ale asi nejraději jsem v Mnichově. Tam jsem letos oslavil desáté výročí. Sice to není mnoho, ale na chudého kluka z Kysuc to není špatné. (smích)
  • Před angažmá tedy upřednostňujete smlouvy na konkrétní projekty…
    Ona každá práce má své výhody a nevýhody. Mnoho mých kolegů je v trvalém svazku s divadlem, kde mají takovou nějakou jistotu, ale je to možná na úkor jiných věcí, jako je například výběr rolí, méně času pro sebe nebo i pro jiné nabídky. Mně moje nynější situace velmi vyhovuje. Od jistého „levelu“ se v divadlech pohybují vám známí zpěváci a už jste skoro jako rodina. Ale mám rád svou volnost a velmi rád poznávám nové země a lidi. Zpěv je krásné, ale i těžké řemeslo. Mnoho lidí vidí jen to představení. Už si neuvědomují tu hromadu práce a odříkání, co za tím stojí. Jedno představení vyžaduje hodiny cvičení, balení kufrů, cestování, bez přátel a rodiny, protože umělci neznají svátky ani pátky. Ale jak jsem řekl „každá mince má dvě strany“. Přesto, pokud se mě někdo zeptá, jestli bych si vybral stejný chodník, tak bych řekl, že ano.
  • V čem se liší práce v operním divadle u nás (na Slovensku) a v zahraničí? Jak intenzivně se zkouší?
    Jako v mnoha případech i u mě dlouho platilo, že „doma nikdo není prorokem“. Dlouho jsem na Slovensku nezpíval a to mě velmi mrzelo. Byl jsem třikrát na předzpívání ve Slovenském národním divadle a po tom posledním jsem dostal vyrozumění, že je moje předzpívání oslovilo, ale že budou pozorovat vývoj mé kariéry a možná to vyústí v budoucí spolupráci. A týden poté se mě po předzpívání v Berlíně Daniel Barenboim zeptal, jestli bych chtěl jít od nové sezony k němu do Berlína. Tak jsem si tehdy pomyslel, že mě tedy mohou pozorovat. Ale pak se párkrát změnilo vedení a pozvali mě do Bratislavy, kde jsem sice ne moc často, ale vždycky rád, protože doma je doma. Práce u nás je ale náročnější, protože divadla musí vyjít s menšími financemi, než divadla v zahraničí. Nechápu, že stát nepodporuje své kulturní domy víc, bohužel si neuvědomuje, že se pak vlastně vychovávají generace mladých ignorantů. Do sportu se investují nemalé částky a kultuře se krátí. A to je velmi smutné. Vždyť my, kteří také reprezentujeme a hrdě říkáme všude ve velkém světě, odkud jsme, si to také zasloužíme. Ale to ti, kteří za nás rozhodují, nepochopí, protože už patří k té generaci již zmíněných. Proto mě vždy nejvíc těší, když si mladí lidé najdou cestu do divadla sami a mám radost, když se realizují i dětská představení, která bývají plná elánu a srší energií z publika.
  • Je angažmá v zahraničí více stresující?
    V mém případě řeknu, že raději zazpívám tři představení v Metropolitní opeře, než jedno doma. Domácí publikum je velmi kritické, ale pokud si vás pustí k srdci, je i to nejlepší.
  • Jak velký význam mají v zahraničí agentury zastupující operní pěvce? Mají na mysli váš umělecký vývoj, nebo jen svůj zisk?
    Jak jsem již zmiňoval, v životě zpěváka je velmi důležité štěstí. Štěstí být ve správný čas na správném místě a poznat správné lidi. Tak je to i v agenturách. Je mnoho agentů, kteří slouží jen k tomu, aby svým zpěvákem zaplnili kalendář. A dále se nestarají o to, jak se tam zpěvák dostane, jak to odzpívá, nebo zda ta a ta nabídka přichází v ten správný čas. My jsme jako dobrá láhev vína. Je třeba mu nechat čas na to, aby dozrálo, a otevřít ho ve správnou chvíli. A to mnozí takzvaní agenti nerespektují. Pak jsou agentury, které se vyvíjejí spolu se zpěvákem. Je velmi důležité, aby věděly, co všechno naše práce vyžaduje. A měly by si uvědomit, že rychlé provize se i rychle ztratí, když zpěvákova hvězda zapadne. Sám jsem mnohokrát musel s těžkým srdcem říct ne na různé nabídky, protože jsem cítil, že to buď není pro mě a můj hlas, nebo cítím, že mám ještě čas. Slovo „ne“ je proto to nejdůležitější v pěveckém životě.
  • Jak to funguje v praktickém operním životě v zahraničí? Převládá tam nadvláda režisérů?
    Já nemám problém s moderní režií, ale musí mít smysl. Pokud režisér ode mě chce něco, co nemá s libretem nic společného, tak se snažím navázat dialog. Ale pokud to není možné, protože si režisér hledí jen svého a nebere na zřetel pěvecké požadavky, tak je to smůla a do budoucna už vím, že s ním spolupracovat nechci. Raději budu sedět doma na balkóně a svůj čas tak využiji lépe, než abych ztratil šest týdnů zkoušením a pár týdnů zpíval v představeních, které mi nepřinášejí radost z toho být na scéně. Režiséři často zapomínají na to, že spolu jsme silní, ale oni sami bez zpěváků a bez hudebníků nejsou nic.
  • Operní projekty vyvažujete koncertními. Jak moc je pro vás důležitá právě koncertní činnost?
    Vždy se snažím do kalendáře zakomponovat i koncerty. Mají jinou atmosféru. I kontakt s publikem je úplně jiný. Ale pak se zase těším na operní představení, kde se ze mě může stát úplně jiný člověk.
  • Jaký máte vztah k písňovému repertoáru?
    Písně měly od počátku velmi důležité místo v mém repertoáru. Už od studentských let jsem se jim věnoval. Začínal jsem našimi písněmi v úpravách Mikuláše Schneidera-Trnavského, a taky s Dvořákem, Janáčkem. Později jsem se odhodlal zajít i na německou půdu. Vždycky jsem si myslel, že lidé určitě nejsou zvědaví na Slováka, který se snaží zpívat v jejich řeči. Ale po prvních pokusech byla odezva velmi pozitivní, celkem mě to potěšilo a vyústilo to v každoroční účinkování na Schubertiádě, v pozvání do Wigmore Hall nebo na Mnichovský letní festival. Píseň má v sobě kouzlo. Zpěvák musí vytvořit v krátkém čase úplně jiný svět. Proto jsem potřeboval čas, protože jsem si uvědomoval, že to je velmi těžké. Když se zaposloucháte do Schubertových písní, zní zcela jednoduše a to je na tom nejtěžší. Zpěváci z těchto děl často vytvářejí „velké umění“ a zapomínají, že skladatelé je komponovali pro malé spolky, kde je předváděli. A právě v tom je to kouzlo. V jednoduchosti je krása. V hledání různých odstínů ve slovech. Každá strofa vypráví jiný příběh a má jinou náladu. To věčné hledání je nejzábavnější. A my umělci jsme odsouzeni ke stálému hledání.

    Nahoru | Obsah