Hudební Rozhledy

Brněnská Carmen je ponurá

Karla Hofmannová | 10/21 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Maďarská mezzosopranistka Atala Schöck jako Carmen

Opera Carmen od Georgese Bizeta patří neodmyslitelně do repertoárové výbavy každého operního domu. Je ovšem na dramaturgii, jestli zvolí vídeňskou verzi s recitativy a s baletem, nebo původní verzi s prózou, která mnohdy operním pěvcům působí potíže.
V Brně zvolili verzi původní, próza kupodivu z úst pěvců uchu příliš nevadí, pravda je, že málokdo dokáže posoudit kvalitu francouzštiny. Naštěstí jsou tu české titulky. Inscenace se snaží o inovaci otevřením škrtu v prvním jednání, který je sice zajímavý a mile mimicky zpracovaný – promenáda na ulici, starý manžel a mladý milenec v roli kolportéra – ale je nadbytečný již s ohledem na délku inscenace.

Režijně se opery ujal mladý režisér a současný šéf opery v Plzni Tomáš Pilař. K inscenaci přistoupil kreativně, se smyslem pro inovaci a vkusně. Drží stylovou linii, kterou si vybral, i když je diskutabilní, zda odpovídá naturelu opery. Předkládá divákovi ponurý, pesimistický příběh, postava Carmen od počátku vysílá zlo a negativismus. Scénu a kostýmy navrhoval Aleš Valášek, který souzněl s režií. Zvolil otevřenou, tmavou a postupně v průběhu inscenace se vyprazdňující scénu, na které se účinkující poněkud ztrácejí. Čisté kontury, mlha, kostýmy, které jsou vlastně uniformy – jak vojáků, tak děvčat z továrny. Vše, co se má podřídit řádu a pravidlům, je uniformované. Variabilita kostýmů je tam, kde je svoboda – v krčmě, v horách. Celkově postrádala inscenace španělskou, či přesněji cikánskou živočišnost a bezprostřednost, radost ze života je snad jen chvíli v prvním obraze. Děvčata z továrny mají stejné květované šaty, každá je má květované jinak, ale střihem a stylem jsou stejné. Rovněž stejné, i když efektní dlouhé černé šaty s červenou mantilou a s červeno-černými vějíři mají všechny ženy v posledním jednání. Carmen je jedna z nich, odlišuje se nadhledem, noblesou a hrdostí. Výtvarně je inscenace zasazena do 40. let 20. století, vyvíjí se ale od odlehčeného a realistického pojetí přes drsnou romantiku krčmy až po existenciální symboliku. Je tu použito několik vtipných nápadů, vojáci v kasárnách se neflákají, ale disciplinovaně pracují u stolů s psacími stroji a razítkují do rytmu hudby, děvčata, která sem vtrhnou po rvačce, vše rozmetají. Zajímavý je nápad s rozsypáváním množství surového tabáku, nejprve působí jako smetí, použito podruhé a potřetí se stává symbolem. Symbolem jsou i pomeranče na míse v krčmě, na místo jablka Carmen jeden dává Escamillovi, on jí ho v závěru před koridou vrací. Bezútěšná je krajina pašeráků. Žádné rozeklané skály, jen prázdnota a pár kamenů. Karetní scéna začíná jejich sbíráním, už to vypadá, že děvčata z nich budou věštit. Nakonec je z toho náznak kamenného kruhu a věštění z karet z ruky. Scénu zaplňuje průvod všech, kteří se účastní koridy, je však poněkud chudý. Závěr opery je surrealistický, prázdná scéna, ve které se pomalu ztrácejí oba, Carmen i don José, zasypáváni odřezky ze surového tabáku.

Velkou roli má v inscenaci světelný design Daniela Tesaře, určuje atmosféru a mnohdy nechává jeviště ve tmě a pouští bodové reflektory na sólisty. Efektní, ale pro pěvce vražedné. Oslepeni prudkým světlem nemohou vidět nic, tím méně na dirigenta, ponořeného do propadla orchestru, a proto se řídí evidentně jen instinktem. Velký obdiv zejména pro kvintet v krčmě, že dokázali dozpívat bez větších rytmických výkyvů! V celé inscenaci hraje nejvíc točna. Pomáhá režii zbavit se statičnosti a vnést do děje pohyb, ale znervózňuje zpěváky a její pohon je někdy tak hlasitý, že se prosazuje i vůči orchestru. Tady platí, že méně je více.
Dirigent Ondrej Olos držel hudební tok v poněkud pomalejších tempech, jako by se bál, aby se mu nerozklížil. A skutečně došlo v několika ansámblech k rozkolísání rytmu, naštěstí vše dopadlo, jak mělo, ale ve výsledku postrádalo hudební provedení u obou představení jiskru a šmrnc. Ten zaručilo vystoupení dětského sboru pod vedením Valerie Maťašové, děti bylo dobře slyšet, byly na premiéře jisté v nástupech i v rytmu, ne tak už na repríze. Tradičně dobře si vedl sbor opery, připravený sbormistrem Pavlem Koňárkem, pro jeho členy je Carmen rutinní inscenací.
Brněnská opera má v současnosti v obsazení tři představitelky Carmen. Premiéru zpívala maďarská mezzosopranistka Atala Schöck, která má sametový, tmavě zabarvený mezzosoprán a výrazný exteriér, který, bohužel, neumí prodat, chybí jí jistota a elegance jevištního pohybu. Zvukově ovládla hlediště Janáčkovy opery bez problémů, hlas se nesl přirozeně a plně. Herecky je však nevýrazná a chladná, její jevištní projev je toporný a cítí se zjevně trapně, a tak její Carmen je sice mrcha, ale studená a nekontaktní. Divák jí nevěří ani její vzplanutí k Josému, dokonce ani k Escamillovi a nevěří ani těm dvěma, že je uchvátila. Alternuje s ní Jana Hrochová, jejíž pěvecký projev je kultivovaný a nosný, hlas je znělý a sametový. Její Carmen je také pohrdlivá a věcná, v hereckém projevu je jí však možno vášeň a uhrančivou krásu věřit. Těžko jí však věřit, že mohla vzplanout ke svým oběma partnerům o hlavu menším a ne příliš charismatickým. Pěvkyně vévodí jevišti, ale je ve svém projevu a osudu až příliš osamělá. Na třetí obsazení titulní role si divák musí počkat na Václavu Krejčí Houskovou, která momentálně plní jinou, životní roli.
Hlavní tenorová partie patřila na premiéře ostravskému opernímu idolu Lucianu Mastrovi. Jeho José není žádný macho, je to šikanovaný nováček, kterého ostatní ponižují, i před Micaëlou a Carmen. Je to venkovský naivní balík, navlečený do uniformy. Luciano Mastro vládne tenorem s klasickou italskou školou, převaha forze v otevřeném krku. Zaručuje mu to sílu hlasu a schopnost otevřených znělých výšek, na které jde tlakem, problém nastane při snaze o decrescendo či piano. Květinovou árii však zvládl velmi dobře a celkový výkon byl pro diváka přesvědčivý, a to i herecky. Roli si prožil a diváci mu ji věřili, jeho don José je sice prosťáček, ale právě proto v hereckém projevu dokáže být pravdivý. Roli alternuje rumunský tenorista Alexandru Badea, není však vždy k dispozici, kdy je potřeba, a má právo i na nemoc. Proto 7. 5. zaskočil pohotově roli Josého slovenský tenorista Michal Lehotský, který již v Brně zpíval mnohokrát. Jeho José je nešťastný smolař, který si nevěří, lituje se a do poslední chvíle prosí Carmen o soucit. Vzbuzuje ho ale jen u publika a jeho květinová árie je dojemná a opravdová. Hlasově roli zvládl dobře, pracuje s kvalitní hlasovou technikou, která je promyšlená a dovoluje mu vyzpívat i obtížné pasáže s jistotou a přesvědčivostí. Jeho záskok byl bravurní, divák nepostřehl žádné zaváhání.

Příjemný výkon podala na premiéře Daniela Šedrlová-Straková v roli Micaëly. Jasný, pevný soprán, jisté výšky, procítěný výraz, přirozený herecký projev. Jen její bezmocné pocházení proti jedoucí točně, které ji udržovalo stále na stejném místě, vzbuzovalo otázky po režisérově invenci, a její usedlý modrý kabát i ulízaný účes spíš evokoval obstarožní měšťku než mladou vesničanku, a to i když na svůj druhý výstup přišla v černých šatech s výrazným přehozem. Alternující Jana Šrejma Kačírková sice působila mladistvěji a suverénněji, ale trému prozrazoval hlas, který se jí po celou dobu chvěl až na hranici tremola. I její herecké kreace byly poněkud bezmocné. Role Escamilla patří k nejobávanějším barytonovým rolím. Bez přípravy, bez vývoje a bez historie postavy má vpadnout na jeviště a ovládnout ho silou osobnosti i hlasu a uhranout všechny, především Carmen. Svatopluk Sem tuto představu téměř splnil přesto, že mu režisér nachystal nástup ze zadní části jeviště a pak ho nechal v davu bez zajímavé akce. Pěvec má výhodu zvučného nosného hlasu a díky němu diváka uchopil a přesvědčil. Dobrý režijní nápad jsou dva bodyguardi, které nechává toreador pracovat za sebe při zneškodňování Josého. Escamillo Jakuba Kettnera už tolik štěstí na osobní charisma nemá a o to víc musí bojovat, aby přesvědčil pěvecky. Někdy se mu dařilo naplnit hlasem celé hlediště, někdy však jako by hlas neměl čas a prostor pro své uplatnění. Za velmi dobré výkony je třeba pochválit představitelky cikánek, Andrea Široká jako Frasquita je jemnější a ženštější než alternující Martina Králíková, jejíž hlas je až příliš agresivní. V obou představeních zpívala příjemně a suverénně roli Mercedes Lenka Čermáková. Spolu s Andreou Širokou se skvěle doplňovaly a hlasy jim barevně ladily. Dobře se se svými party vypořádali i bandité, Petr Levíček a Zoltán Korda jako Le Remendado a Igor Loškár a Jakub Tolaš jako Le Dancaïre byly vyrovnané dvojice, a to jak herecky, tak hlasově. Díky na začátku otevřenému škrtu se dostalo pěkné pěvecké příležitosti i postavě vojáka Moralese, kterou na premiéře zpíval Jiří Brückler a na repríze Igor Loškár, a ani jeden z představitelů svoji příležitost nepromarnil.
Brněnská Carmen je jiná, než jak se doposud pojímala. Inscenační tým ji zpracovává po svém a má na to právo. Přináší stylově čisté představení se zajímavými nápady, které však někdy nectí zákony jeviště a potřeby pěvců. Ti však dokážou nemožné, především se posunout za dosud stanovené hranice možného a přinést divákovi nové zážitky. A to je jeden ze základních postulátů umění.

Brno, Národní divadlo – Georges Bizet: Carmen. Hudební nastudování a dirigent Ondrej Olos, režie Tomáš Pilař, scéna a kostýmy Aleš Valášek, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Pavel Koňárek a Valeria Maťašová. Premiéra 18. 3. 2016, recenze psána z premiéry a z reprízy 7. 5. 2016, Janáčkovo divadlo.

Nahoru | Obsah