Hudební Rozhledy

České symfonické orchestry a společenská realita - Orchestr Slezského divadla Opava

Petar Zapletal | 05/18 |Studie, komentáře

Martin Schubert, předseda ZO UNIE OH při SD Opava

Píše se červen roku 1954. Před konkurzní komisí, v jejímž čele je šéf opery Ivo Jirásek, rozechvěle předstupuje první (a jak se později ukázalo, také jediný) uchazeč o místo druhého hobojisty v orchestru opavského divadla. Ivo Jirásek pohotově obstarává klavírní doprovod Haydnova Koncertu pro hoboj C dur, jehož první větu si kandidát ke konkurzu vybral. Výrok komise je kladný – a já (neboť šlo o mou maličkost) se stávám členem opavského divadelního orchestru. Nedělám si iluze: přijali mě nikoli proto, že bych hrál tak dobře, ale prostě proto, že jsem byl jediným přihlášeným účastníkem konkurzu, nic jiného nezbylo, začátek sezony 1954–55 byl za dveřmi…
Pobyl jsem v Opavě moc rád – je to krásné město s kulturní tradicí (nikoli náhodou se mu říkalo „bílá Opava“)!

O vůbec první divadelní představení v Opavě se postarali žáci jezuitského gymnázia: hrou oslavili v prosinci 1681 osobnost sv. Františka Xaverského. Když ale byly v roce 1773 jezuitský řád a s ním i gymnázium zrušeny, převzaly divadelní produkce kočovné společnosti (doložitelně od roku 1745). Hrálo se v domě Schmetterhaus v Divadle u městské věže na Horním náměstí (to je v Opavě dodnes). První operní představení realizovala společnost Karla Haina, která v Opavě působila od roku 1789. Ta poprvé nabídla divákům operu Giovanniho Paisiella, kterou si kočovníci z původní verze s názvem Gli astrologi immaginari upravili jako německý singspiel Die eingebildeten Philosophen (Domnělí filosofové). Od roku 1768 realizoval v dnešním Blücherově paláci v Opavě řadu operních představení hrabě Ignác Dominik Chorynský z Ledské, který vlastně přebíral inscenace oper ze svého zámeckého divadla ve Velkých Hošticích.
Vlastní historie opavského divadla začala v roce 1804. 1. 5. byl položen základní kámen ke stavbě dnešní budovy. Divadelní provoz tu byl zahájen už po sedmnácti měsících – 1. 10. 1805 uvedením hry Karel der Kühna (Karel Smělý). Divadlo přispělo ke slavnostem v rámci kongresu Svaté aliance (1820) a uvedlo při této příležitosti na osm desítek představení.
Poté následovala řada rekonstrukcí: první z nich byla provedena za 150 tisíc zlatých dle architektonického návrhu Eduarda Labitzkého. Práce trvaly jen něco více než rok a rozsáhlá rekonstrukce skončila slavnostním otevřením 20. září 1883.
Další úprava divadelní budovy se uskutečnila po požáru, který v budově Městského divadla vypukl 15. 6. 1909. Vnitřní charakter budovy byl proveden ve stylu Ludvíka XVI.
Když nacisté vydali příkaz k totálnímu nasazení českých občanů, bylo divadlo 1. 9. 1944 vyřazeno z provozu. Po skončení druhé světové války v roce 1945 a po provedení nejnutnějších oprav budovy byla pod označením Slezské národní divadlo činnost obnovena. Divadlo tehdy mělo samostatný soubor činohry, opery a operety a uvedlo jako své první premiéry Čapkovu Matku a Smetanovu Prodanou nevěstu.

Po únorovém převratu ani Slezské divadlo neuniklo vševládnoucímu stylu socialistického realismu: fasáda byla v roce 1948 upravena. Operetní soubor byl v roce 1954 rozpuštěn (ještě jako hobojista jsem tu hrál operetní představení); později, v letech 1955 až 1957, byla přistavěna administrativní budova. Na přelomu let 80. a 90. byla provedena další celková rekonstrukce budovy a bezprostředně po sametové revoluci, 15. února 1990, dostala instituce i svůj nový název, který používá dodnes: Slezské divadlo v Opavě. Provoz byl provedením Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky zahájen až 2. 10. 1992. V letech 1990 až 1995 ale proběhla další rekonstrukce, při níž se exteriéru vrátila původní novorenesanční podoba. A konečně: zatím poslední úprava vnitřních prostor, hlediště a jeviště byla realizována v letech 2010–2011…
Do podoby divadla tedy v průběhu času podstatně zasáhlo několik umělců: Jakub Schikaneder, Eduard Kuschee (ale návrh tohoto rakouského umělce nebyl realizován pro nedostatek finančních prostředků), dále divadelní malíř Ferdinand Maser a další. Už v 50. letech minulého století začalo jednání o zařazení budovy do seznamu památkových objektů.
Dnes má SDO činoherní a operní soubor; balet, který spadá do rámce ansámblu operního, realizuje také vlastní samostatné inscenace. Opava byla už od 19. století právem pokládána za významné centrum kulturního života.
Na otázky Hudebních rozhledů odpověděli členové orchestru – 1. trumpetista Martin Schubert (předseda ZO UNIE OH při SD Opava) a 1. flétnista Oldřich Vaníček.
Divadlo v Opavě oslavilo loni 210 let od svého založení. Od počátku byl součástí divadla orchestr, složený původně jen z několika muzikantů. Od druhé poloviny 19. století byl už orchestr nedílnou součástí operní scény, jež byla v letech 1886–1887 srovnávána s nejlepšími operními domy ve Vídni.
Před počátkem nacistické okupace se divadlo potýkalo s nízkou návštěvností. Tento problém paradoxně vyřešila až okupace Opavy německou armádou 8. října 1938. Růst německé populace totiž napomáhal návštěvnosti a zvyšoval reprízovost.
V důsledku totálního nasazení ukončilo Městské divadlo k 1. 9. 1944 svou činnost; znovu bylo otevřeno v srpnu 1945 jako Slezské národní divadlo. Po roce 1948 bylo opět přejmenováno na Divadlo Zdeňka Nejedlého. Hlavní zásluhu na opětovném vzkříšení opery v Opavě měl její šéf, dirigent František Preisler. Jeho zásluhou měl pak operní orchestr 42 členů. O hudebníky byla velká nouze. Většina z nich si při běžném divadelním provozu doplňovala vzdělání studiem na konzervatoři. V instituci působilo mnoho významných pěvců (Radmila Minářová, Alena Španihelová, Jiří Zahradníček) a dirigentů (Emil Křepelka, Jiří Kareš). V 70. a 80. letech 20. století však přišlo období diskusí, co s opavským divadlem. Na spadnutí bylo stěhování do Hradce Králové, který vícesouborové divadlo neměl. Nakonec ale divadlo v Opavě zůstalo. V té době se orchestr potýkal s nedostatkem hudebníků; velmi často zde vypomáhali hudebníci z divadla ostravského, z Janáčkovy filharmonie a studenti. Tehdejší šéf opery Petr Škarohlíd, dosazený komunistickým režimem, si z toho ale těžkou hlavu nedělal, nasazoval velké těžké kusy (balety Šeherezáda, Čajkovského 5. symfonie apod.) a vůbec mu nevadilo, že představení hrají 4 primy a 2 sekundy. Úroveň tomu odpovídala. Počet představení byl ale vysoký – až 30 měsíčně. Hrálo se hodně na zájezdech po celé Moravě. Zlom nastal až se změnou režimu – především zásluhou šéfa opery Oldřicha Bohuňovského, který doplnil orchestr o hudebníky z Bulharska na počet 46. Troufli jsme si i na koncerty: hráli jsme symfonie A. Dvořáka, L. van Beethovena, J. Brahmse nebo Smetanovu Mou vlast; vrcholem bylo asi provedení Verdiho Requiem. Úspěchy jsme slavili s Její pastorkyní. Bohuňovský objevil Verdiho Attilu, po letech zazněl v Opavě také Nabucco. Navíc jsme absolvovali turné po Německu s Hraběnkou Maricou, koncertovali jsme v Pasově a v nizozemském Apeldoornu.
Na Bohuňovského navázal Petr Šumník. Začátkem 21. století byl ovšem Šumník zbaven pozice šéfa opery a krátce nato musel Opavu opustit úplně. Po jeho odchodu se ve vedoucí funkci vystřídali postupně Jan Snítil, Damiano Binetti a Petr Chromčák. Absolvovali jsme několik zahraničních turné – Španělsko, Rakousko, Japonsko, divadelní sbor koncertoval v Číně a na Maltě.

Dosažená umělecká svoboda je poznamenána šokem z kapitalistického politického smýšlení, implantovaného do socialistického prostředí. Navíc vedle Opavy vyrostla industriální velmoc Ostrava, která převzala po roce 1989 i úlohu kulturního střediska Moravskoslezského kraje. Opava je tak jediným „nekrajským“ městem, které se může pyšnit operní scénou. Pochopitelně však opera provokuje i politiky, kteří rádi kladou otázku, jestli Opava vůbec operní ansámbl potřebuje. Přestože se zdá, že opera do Opavy právem patří, finanční restrikce posledních desetiletí z ní udělaly nejmenší operní scénu v České republice. Možná, že díky své komornosti je opavská opera příznivě hodnocena na festivalech pro svou vyváženost. Restrikce se samozřejmě dotkly i našeho orchestru, který je v dnešní době se svými třiceti sedmi (!) hráči na spodní hranici provozuschopnosti. Přesto se dramaturgie našeho divadla snaží uvádět díla velkého romantického repertoáru, což se v rámci možností daří „zalepit“ výpomocemi, které ovšem zejména ve smyčcové skupině nedostačují. Dramaturgie divadla je momentálně vedena poněkud přízemně, komerčně, řekl bych „na jistotu“, což je obhajitelné, i pokud vezmeme v úvahu poněkud alternativnější scénu Moravskoslezského divadla v Ostravě. Pochopitelně nesmějí chybět díla lehčích žánrů – ani operety a muzikály. V poslední době je značně omezena zájezdová činnost. Opava neláká turisty. Proto ji reklama v cizích zemích až tolik nezajímá. Omezujeme se tedy na návštěvy v našem a občas i ve vzdálenějších regionech. Příležitostně vystupujeme i v nedalekém Polsku (Bytom, Krakov). Orchestr poslední dobou nemá šéfdirigenta. Šéfkou opery je režisérka operního ansámblu, paní Jana Andělová-Pletichová. Osoba šéfdirigenta by mohla pomoci nejen orchestru, ale celému opernímu ansámblu. Po loňském odvolání ředitele Jindřicha Paskera, který dokázal instituci po působení dřívějšího vedení oddlužit, byl krátce ředitelem Karel Drgáč, jehož chaoticky realizované reformy vzbudily vlnu odporu divadelníků i veřejnosti. Nový ředitel by měl nastoupit v polovině sezony 2016/2017. Přáli bychom si, aby to byl člověk obeznámený s problematikou uměleckých souborů.
Dramaturgický plán obsahuje tři opery, dvě operety či muzikály a dva samostatné koncerty orchestru a sboru. Provádíme tak hlavně díla sborová. Při současném obsazení orchestru není reálné provádění symfonických skladeb. Po stálých finančních restrikcích je dnes operní soubor (orchestr, sbor i sólistický ansámbl) zredukován na nezbytné minimum. To přináší neblahé důsledky v přetěžování všech uměleckých zaměstnanců, kteří by si zasloužili nezbytný odpočinek. Členové orchestru mají podprůměrné platy; jsou proto nuceni přijímat i vedlejší zaměstnání. Unie orchestrálních hudebníků se spolu s vedením ČMKOS snaží tyto poměry po celé republice napravit. Naráží ovšem na nesystémové řešení české legislativy, které umožňuje komunálním politikům na umění neustále šetřit. Regionální příspěvkové kulturní instituce jsou tlačeny politiky, okouzlenými komerčními úspěchy populárních umělců, k obdobným strategiím, které vídáme v zábavním průmyslu. Opera však toho nikdy schopna nebude. Pokud se něco systémově nezmění, bude operní soubor v Opavě podle našeho názoru na seznamu „ohrožených druhů“.
Budova divadla prošla v roce 2010 kompletní rekonstrukcí, takže disponujeme moderním zázemím s veškerou divadelní technikou. Nové orchestřiště a orchestrální zkušebna jsou sice vyprojektovány odborníky na akustiku, přesto však mnohým nevyhovují. Nedostatek finančních prostředků ale pociťujeme v instrumentáři. Smyčcové nástroje jsou povětšinou v osobním vlastnictví. Dechové nástroje se daří obměňovat více či méně ke spokojenosti jednotlivých hráčů, ale jednoznačně trpíme nedostatkem prostředků pro nákup nástrojů klávesových, bicích či harfy. Zaměstnavatel vyhradil na obnovu nástrojů 500 tis. Kč na sezonu. Obchodování s hudebními nástroji je však po celé republice byrokraticky velmi kostrbaté (neadekvátní výběrová řízení, nemožnost odkupu nástrojů použitých apod.). Už delší dobu nás trápí i velmi nepohodlné židle.
Operní ansámbl se dělí o jeviště s činohrou. Na operu tak připadne polovina, tedy cca 15 odehraných představení měsíčně. V sezoně jsme schopni připravit pět premiér. Na jednu premiéru připadá přibližně 25 orchestrálních zkoušek, což dohromady dělá cca 275 odehraných „čárek“. Jelikož u nás na nikoho prakticky nevychází „střídačka“, ocitáme se tak rozhodně nad průměrem i univerzálním požadavkem Unie OH na 240 frekvencí. Navíc divadelní provoz počítá s šestidenním pracovním týdnem, což vychází na šestihodinovou pracovní dobu denně. Snadnými počty tedy zjistíme, že pro domácí přípravu skutečně nezbývá mnoho času, a troufám si tvrdit, že mnozí z nás tak svou pracovní dobu přečerpávají bez jediné vyhlídky na finanční kompenzaci.

Nahoru | Obsah