Hudební Rozhledy

Katia Buniatišvili

Anna Šerých | 08/20 |Rozhovory

Katia Buniatišvili

Gruzínská pianistka Katia Buniatišvili hrála v Praze naposledy v roce 2015, uzavírala Klavírní festival Rudolfa Firkušného. Opulentně, v náročném programu vydobyla svou originální hrou vášnivý obdiv a někomu našeptala i otázky, jak se bude její svérázná interpretace vyvíjet dál.







  • Váš loňský recitál na Festivalu Rudolfa Firkušného je jako bouřlivá inspirace pro další pražské vystoupení. Když jste ale před rokem byla přizvána k trojici velkých současných pianistických jmen – Yefim Bronfman, Grigorij Sokolov, Igor Ardašev – a přijela jste koncertovat na pražský klavírní festival, věděla jste vůbec, komu vzdává poctu, kdo byl Rudolf Firkušný? Znáte nějakou jeho nahrávku?
    Když jsem přijela poprvé hrát na festival, nevěděla jsem o Rudolfu Firkušném vůbec nic. Teprve dodatečně jsem se začala o něj zajímat, o jeho život a hudbu. Velmi mne zasáhlo, když jsem zjistila, jaký to byl jemný, delikátní hudebník, a poznatky o něm jsou pro mne naprosto inspirativní.
  • S Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem budete hrát z kraje příští sezony Schumannův Koncert a moll. Proč právě ten – vaše nabídka, nebo to byl požadavek České filharmonie?
    Už si to ani přesně nevybavuji. Pravděpodobně jsem navrhla několik koncertů a oni si vybrali.
  • Máte nahrávku Schumannova Koncertu také s Paavem Järvim, nedávno jste jej hrála pod taktovkou dánského dirigenta Thomase Dausgaarda. Jsou ta provedení s různými dirigenty a různými orchestry pro vás rozdílná, nebo se dirigenti vaší vyhraněné, energické hře přizpůsobují?
    Ne ne, s dirigentem Paavem Järvim jsem koncert nenahrála, často jej sice spolu s různými orchestry uvádíme, tedy mnohokrát jsme jej společně hráli, ale nenahráli. Mám svou určitou vlastní interpretaci, ta se ovšem v dílčích momentech koncert od koncertu liší, každé provedení je trochu jiné podle odlišné energie, kterou vnímám od jednotlivých dirigentů a různých orchestrů. Také já sama se moment od momentu proměňuji, a to, co považuji za hlavní, nejpodstatnější, to je právě ta originalita okamžiku.
  • Robert Schumann byl skladatelem, pianistou, literátem a kritikem. V jeho sebraných spisech vyšla i jeho Hudební pravidla pro život a dům. Myslím, že jedno z těchto pravidel máte dávno v krvi: „Nebrnkej nikdy! Hrej vždy s vervou a nikdy napůl!“ Stane se vám někdy, že byste se posadila k pianu a zahrála si jen tak, aniž byste se naplno soustředila a naplno do hry ponořila?
    Tak v tomto smyslu jsem až extrém! Když hraju, když účinkuji, tak hořím, vkládám se do hry naplno tak, že mne úplně spaluje, stejně tak se nořím do meditací, když jsem tóny obklopená.
  • Ještě jedna Schumannova rada: „Osvěžuj se po hudebním studiu pilně četbou básníků. Choď často do přírody!“ Myslíte, že je to výkřik romantika, nebo to platí i dnes? Kterého básníka máte ráda a máte čas na přírodu?
    Tak to jsou rady a názory stále relevantní, pokud je člověk schopen je vnímat a přijímat. Vždycky, už od dětství, jsem považovala literaturu za svou největší inspiraci. Můj nejmilejší básník je Galaktion Tabidze. V mém životě neexistuje čas na nic jiného než na koncerty, a přesto, když cítím, že nějakou chvíli potřebuji, vždycky si ji ukradnu.
  • Kdo byl Galaktion Tabidze?
    Moderní doba jej považuje za největšího gruzínského básníka. Symbolista a lyrik, jehož osud děsí: v sedmatřicátém, ve stalinských čistkách, mu odvlekli ženu na Sibiř a pozabíjeli mnoho přátel a příbuzných. Sám Tabidze byl neskutečně týrán Stalinovou pravoručkou, katanem a zabijákem Lavrentijem Berijou, svého času neomezeným pánem Gruzie. Básník nakonec svůj život neunesl, v roce 1959 skočil z okna psychiatrické léčebny. Malý detail, náznak, abychom si připomněli, z jakých otřesných dějinných příběhů se skládá život gruzínských občanů, intelektuálů.
    Osud básníka je takovým střípkem historie, jenž možná gruzínské pianistce, vlastence odmítající nabídky ruských agentur, jiskří fantazii a podkládá myšlenky do hry a tónů, které do světa posílá bouřlivák Liszt, vyhnanec Chopin, melancholik Schumann…
    Katia Buniatišvili je od roku 2010 exkluzivní umělkyní americké nahrávací společnosti Sony Classical Records. Pod její vlajkou jí vyšla už čtyři CD, vysoce oceňované je zejména lisztovské album, Motherland má svou atmosféru intimity, na chopinovské nahrávce hraje i Chopinův Klavírní koncert č. 2 f moll s Orches-tre de Paris a dirigentem Paavem Järvim. Pod názvem Kaleidoscope se skrývají Musorgského Obrázky z výstavy. Vzbuzují respekt i sympatický rozruch jako všechna vystoupení této pianistky. Pod značkou Erato najdeme Katiu Buniatišvili v duu s francouzským houslistou Renaudem Capuçonem. Ostatně tohoto umělce doprovázela s osobitou vervou na recitálu na Pražském jaru před třemi lety.
  • Máte pět CD. Nahráváte ráda?
    Nahrávání mne velmi těší. Moc ráda vytvářím přesnou dramaturgii, jak ji mám v představě, a to umožňuje právě jen nahrávání.
  • Jaké další CD chystá, nám ale zatím neprozradila. Pianistka je každopádně umělkyně přitažlivá, jinak by jí Sony nevydalo CD natolik intimně osobní, jako je Motherland, nahrávka z roku 2014, evidentně osobní výběr oblíbených skladeb. Motherland můžeme brát i jako po- děkování mamince, která byla od nejútlejšího dětství učitelkou klavíru oběma dceruškám. Na tomto CD najdeme i Slovanský tanec č. 10, Dumku Antonína Dvořáka. Uvažujete o tom, že někdy nastudujete Dvořákův Klavírní koncert g moll?
    Rozhodně ne v nejbližší budoucnosti.
  • Pocházíte z Tbilisi. Co byste nám doporučila, co nesmíme při návštěvě města opomenout?
    Můj milovaný kout v Tbilisi by bylo těžké minout, je to centrum města. Také mám moc ráda a považuji za zdařilé, jak jsou propojené pozoruhodné starobylosti Tbilisi, opevnění Narikala nebo originální Abanotubani a přitažlivá moderní architektura Mostu míru.
  • Patronem Gruzie – od něj je odvozeno i jméno vaší země – Georgia – je svatý Jiří. Vnímají Gruzínci, jak velkého bojovníka mají za patrona?
    Ony existují rozdílné verze o původu jména naší země. Jedna varianta uvažuje o odvozenině z řeckého slova oráč, ale významů je víc. St. Georgius – Svatý Jiří je, jak jste zmínila, patronem a ochráncem Gruzie. Vždycky jsme museli bojovat o její uhájení, o uhájení jejího teritoria, vlastně to trvá dosud. Musíme bojovat o svou nezávislost, o svobodu. Územní poloha země je sice nádherná, ale i složitá a velmi nebezpečná. A svatý Jiří se přece postavil velkému draku a zvítězil – to nám dává velkou naději.
  • Rozhodla jste se žít v Paříži. Proč zrovna Paříž, a ne jiné evropské město?
    Protože mám Paříž ráda. Já i moje sestra jsme studovaly francouzštinu už od takových čtrnácti, patnácti let. Naši rodiče nás vedli k tomu, abychom se učili hodně jazyků.
    Rodiče je ale vedli ze všeho nejvíc k hudbě. Katia hrála již od tří let, v šesti vystoupila prvně s komorním orchestrem, v deseti měla své prvé evropské, americké a izraelské turné.
    Své první vítězství, první cenu, vydobyla šestnáctiletá Katia Buniatišvili v roce 2003 na významné Horowitzově soutěži v Kyjevě. Pořádá se od roku 1995 k poctě kyjevského legendárního rodáka Vladimira Horowitze. Má třetí cenu z Mezinárodní soutěže Arthura Rubinsteina, mimo jiné obdržela cenu Borletti-Buitoni Trust Award. Cena BBT, kterou založili Franco Buitoni a Ilaria Borletti v roce 2003, vybavila za léta své v podstatě krátké existence víc než devadesátku erudovaně vytipovaných mladých umělců, jejichž růst je zřejmý. Mnohé, ke kterým se Katia Buniatišvili přidala, známe: důvěrně náš Pavel Haas Quartet, poznali jsme i cellistu Juliana Steckela, houslistka Alina Ibragimova se nám představila právě na letošním Pražském jaru s BBC Orchestra… Spojení s cenou Borletti-Buitoni Trust otvírá i další možnosti. Také Katia Buniatišvili patří k těm mladým umělcům, jejichž kariérní start pokračoval zařazením mezi BBC New Generation Artists, podporou vídeňského Musikvereinu nominací Risingt Star – Vycházející hvězda pro sezonu 2011–2012 i německou cenou Echo Klasik.
  • Vzpomenete si, které z vašich vítězství v soutěžích vám nejvíc pomohlo k dalšímu kariérnímu postupu?
    Rubinsteinova soutěž v Tel Avivu. Ne proto, že to byla soutěž, ale protože byla celosvětově vysílaná.
  • Z Tbilisi pochází také Elisabeth Leonskaja, pianistka, která od osmdesátých let žije ve Vídni. V její stipendijní nadaci jste získala v roce 2003 první cenu a stipendium, které vás zavedlo na studia do Vídně. U koho jste ve Vídni studovala?
    U Olega Meisenberga. Skvělý profesor a velký muzikant, pochází z Oděsy.
  • Máte evidentní vztah k Chopinovi, uvažovala jste někdy se svými pedagogy o tom, že se přihlásíte i na Chopinovu soutěž do Varšavy, nebo jste se zkrátka do pětiletého cyklu této soutěže nestrefila?
    Já jsem se soutěžemi skončila velmi záhy a myslím, že to bylo správné rozhodnutí.
  • Se sestrou Gvastsou občas koncertujete. Máte pevné pozice – která hraje prvý part a která druhý, nebo se střídáte? Co je příjemnější – hra čtyřručně, nebo čtyrručně na dvou pianech?
    Pozice u piana nehraje mezi námi vůbec žádnou roli. Důležité je, že obě hudbu shodně cítíme, obě stejně vnímáme, kdy má jedna být upozaděná, jakoby ve stínu, a druhá naopak v centru pozornosti. Raději však přece jenom hrajeme na dvě piana, oběma to dává mnohem větší možnosti.
  • Když si pro koncert můžete vybrat klavír, které značce dáváte přednost?
    Pro veřejné vystoupení si ponejvíce vybírám Steinwaye.
  • Váš koncertní kalendář je plný, hrála jste s mnoha orchestry, s Orchestre de Paris, s Vídeňskou filharmonií, s Los Angeles Philharmonic, s Londýnskou filharmonií a dalšími, loni jste vystupovala také s United Nations Orchestra v Ženevě – jaké myšlence, jaké charitě byl koncert věnován?
    Koncert byl k oslavě 70. výročí Organizace spojených národů, byl pořádaný na podporu UNHCR, tedy na podporu Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, v tomto případě konkrétně pro pomoc syrským uprchlíkům z městských částí Jordánu.
  • Píší pro vás gruzínští skladatelé nějaké skladby?
    Pokud vím, tak zatím nikdo.
  • Jste velmi krásná, atraktivní a dnešní doba vyžaduje po umělcích také umění prezentace. Je to příjemná stránka kariérní povinnosti?
    Já to nevnímám jako součást profese.
  • Myslíte, že kariéře klavíristky obětujete vše, tedy i soukromý život, eventuálně mateřství – nebo taková rozhodnutí jsou ve hvězdách?
    Kariéře nic neobětuji, co dělám, dělám pro lidi, které mám ráda, a pro sebe.
  • Do Prahy přijíždíte potřetí – když se řekne Praha, co se vám vybaví?
    Krása, chlad, slunce a zeleň. A také: „Nesnesitelná lehkost bytí“.

    Katia Buniatišvili je v interview poměrně stručná, hlavně však korektní. Otázky, v nichž by odpovědi formulovala do kritiky či nelibosti, s omluvou odmítla. K privilegiu interview patří i fakta, která se dozvíte a která nedáte tisku všanc. Která však způsobí, že si mladé osobnosti před sebou vážíte ještě více.

    Zadáno pro: Česká filharmonie

    Nahoru | Obsah