Hudební Rozhledy

Lukáš Hurník - Symfonie na odchodnou

Miloš Pokora | 08/20 |Rozhovory

Lukáš Hurník

Vážná hudba, kterou zprostředkovává rozhlas, má pro mne specifické kouzlo. Nemusím do přístroje nic vkládat, ta hudba jako by ke mně přicházela (často s poutavým komentářem) sama a já při ní mohu jako Karajan zavírat oči, aby mě úplně pohltila. Navíc – pokud mám čas, mohu se jí oddat prakticky kdykoliv, vždyť kdybychom spočítali jen to, kolik času jí dokáže věnovat jediná specializovaná rozhlasová stanice denně, překonal by rozhlas všechny ostatní současné sdělovací prostředky dohromady.


Považme – jen Český rozhlas Vltava, s posláním sloužit kultuře jako celku, nabízí pravidelně po ranním kulturním přehledu zprostředkovaném pořadem Mozaika tzv. Telefonotéku, při níž dochází k přímému telefonickému kontaktu mezi tím, co se s pozvanými hosty vysílá a posluchači, poté se ve studiu debatuje s dalšími hosty, kteří hudbou žijí a mají k ní co říct, odpoledne pak mohou posluchači vstřebávat pořady poučné, rozšiřující obzor, a na večer jsou přichystány rozhlasové hry, špičkové hudební přenosy a další komponované večery. Navíc – ti, kteří si přejí prožívat třeba celý den jen s kvalitní hudbou proloženou redaktorovým průvodním slovem, tu mají ještě k dispozici nonstop vysílající digitální stanici D-dur, jedinou stanici na světě, která vysílá v bezdrátovém formátu OGG 256, tedy v nejvyšší dostupné zvukové kvalitě. Někdy si ani dobře neuvědomujeme, co všechno už mají zmíněné rozhlasové stanice za sebou. Tak například Vltava oslavila (pokud ji definujeme jako samostatný kanál vyhrazený hudbě) v roce 2014 padesátiny, první digitální stanice D-dur u nás si loni připomenula 10. výročí existence, letos uplynulo 20 let, kdy se začala vysílat Mozaika, a pět let od doby, kdy začala vysílat stanice Český rozhlas jazz.
O tom, že se s otázkami na proměny a také problémy, kterými zmíněné rozhlasové stanice prošly, obrátím přímo na Lukáše Hurníka, skladatele, sbormistra, hudebního a literárního publicistu, moderátora, dramaturga, šéfredaktora a manažéra v jedné osobě, jsem měl jasno od počátku. Lukáš Hurník je s hudebním vysíláním Českého rozhlasu doslova srostlý, působí v něm už téměř 25 let. Od počátku zde pracoval na programech hudebně-popularizačních i vzdělávacích a byl mj. u zrodu pořadů Mozaika, Telefonotéka i stanice Čro Jazz, prosadil a vybudoval digitální hudební stanici D-dur. Dodejme, že příští rok tomu bude 15 let od doby, kdy začal plnit poslání šéfredaktora celé stanice Vltava.

  • Vzhledem ke své profesi bych se nejprve rád dotkl ryze muzikantské sféry vaší činnosti. Od OSA jste loni dostal cenu coby nejúspěšnější skladatel vážné hudby v roce 2014. Co pro vás znamená?
    Té ceny si vážím, protože to není nějaká „medaile za zásluhy“, ale stojí za ní čistá matematika: počet koncertních provedení a rozsah uváděných skladeb (samozřejmě tam nespadají scénická díla, opery, muzikály, o něž se OSA nestará). Můj vděk patří hlavně interpretům, kteří mé skladby hrají, protože sám instrumentalista nejsem.
  • Na interprety máte štěstí. Na novém CD Compliments dirigují vaše skladby nejlepší dirigenti: Bělohlávek, Netopil, Válek, Štilec. Všech oněch více než padesát do různých žánrů rozprostřených kompozic, které jste nám zatím jako skladatel nabídl, zdaleka neznám. Nicméně v tom, co jsem vyslechl (v poslední době například koncertantní kreaci s názvem Trigon, sborové Příběhy na slova Jaquese Préverta nebo Magnificat), mě mnohé rysy vašeho vyjadřování okouzlily. Například to, jak i z těch nejvyhrocenějších partií vašich skladeb vyzařuje jakási permanentní něžnost v rozvíjení hlasového přediva, s jakou fantazií vymýšlíte kontrasty, do jakých dosud nepoznaných kontextů dovedete zasadit plástve okouzlené jazzem, rockem či třeba cikánským melosem, a hlavně jak to dokážete, že se vám i z těch nejsložitějších hlasových kumulací a zauzlenin neztrácí přirozený muzikantský náboj. A pak ten váš smysl pro kompoziční vtip, stále přítomnou pointu (ta se ostatně zrcadlí i v názvech vašich skladeb). Nemíváte někdy sám pocit, že v něčem navazujete tak trochu na kompoziční poetiku svého otce?
    Když táta žil a komponoval, snažil jsem se jeho stylu pokud možno vyhnout. Hlavně takové té neoklasické hravosti. Proto jsem si hledal cestu přes rockové inspirace a polyfonii, v duchovních dílech, třeba v oratoriu Křížová cesta, jsem připustil i jakýsi náboženský patos, kterému se táta důsledně vyhýbal. Ale teď, když už tady není, mám dojem, že mohu být trochu dědicem jeho hudebního jazyka a vyzkoušel jsem si to třeba v klarinetovém koncertu Sturm & Drang, který je docela dost neoklasický a který skvěle provedla Ludmila Peterková.
  • Na vašem CD s názvem Compliments, které vyšlo loni, znějí Variace na téma Franka Zappy, skladba Na cestě z Litomyšle oslavuje Bedřicha Smetanu, na starším CD Fusion Music je zase Triová sonáta k poctě J. D. Zelenky, mj. vím i o vaší Toccatě a preludiu k Mendelssohnově Houslovému koncertu. Co vás na takových spojeních přitahuje?
    Docela se hlásím k myšlenkám postmoderny, hlavně k jejímu principu významových vrstev. Snažím se zaujmout publikum jakoby v několika podlažích, to horní může nabídnout rytmickou svěžest a melodické nápady, ta hlubší vrstva je hrou s hudebními styly a citáty a třetí nebo čtvrtá vrstva je – řekněme – symbolická nebo snad i filozofická. V koncertu Sturm & Drang je to například vnitřní bitva mezi emocemi a racionalitou. V muzikálové opeře The Angels souboj mezi lživou zábavností a namyšlenou seriózností.
  • Usuzuji, že vaše záliba ve vymýšlení point souvisí také s vaším citem pro mluvené a psané slovo. Média, jejichž posláním je šířit, fundovaně komentovat a popularizovat hudební kulturu, by opravdu měla otevírat náruč hudebníkům obdařeným literárním talentem. Jak jste se vůbec ocitl v rozhlase? Dostal jste nějakou přímou nabídku, nebo šlo o náhodu? A čím jste v rozhlase začínal?
    Na Pedagogické fakultě jsem uzavíral studium diplomovou prací o fúzích jazzu, rocku a klasické hudby a jejich využití v hudební výchově. Zdálo se mi, že by to byla dobrá látka pro rozhlas, napsal jsem scénář a poslal do Redakce hudební popularizace a vzdělávání. Cyklus byl přijat, během jeho realizace se v redakci náhodou uvolnilo místo a pan dr. Ivan Ruml mi je nabídl. Byla to ideální rozhlasová škola, protože v oné redakci jsme si psali texty, natáčeli je ve studiu nebo živě vysílali, dělali rozhovory, stříhali je na velkých magnetofonech, jejichž součástí byly mechanické nůžky, které vyskočily z takové štěrbiny, přestřihly magnetofonový pásek, a ten se pak zase lepil páskou. Mimo jiné jsem každý týden vysílal svůj pořad Da capo o hudebních pojmech. Tehdy byl docela úspěšný, dnes by ho leckdo označil za „odbornický“. Proč by měl posluchač vědět, co je to fermata? Hudba je přece krásná i bez toho… Ve vztahu lidí k vážné hudbě se v posledních letech hodně změnilo…
  • Co vás napadalo, když už jste byl do víru hudebního vysílání úplně vtažen? Uspokojovalo vás, jak byly jednotlivé pořady vašimi předchůdci nastaveny, nebo jste okamžitě zatoužil něco vylepšit? Mám na mysli jak otázku výběru vysílaných skladeb (v případě těch soudobých si dovedu představit, o jak choulostivou věc jde), tak proporce mezi přehrávanou hudbou a relacemi komentovanými, ať prostřednictvím fundovaných analýz, formami rozhovorů a diskusí nebo prostředky popularizačními?
    Pro mě bylo zásadní hledání rovnováhy mezi různými protipóly: mezi hudbou a slovem, uvádění uměleckých děl hudebních i slovesných na jedné straně a publicistikou na straně druhé, mezi moderností a klasičností. Takový koncept je snadno napadnutelný. Někdo řekne: „Vltava je moc tradiční, staromilská. Pozvěme mladé tvůrce, udělejme dílnu, kde se bude spontánně tvořit, improvizovat, diskutovat!“ Má pravdu, to tam má být, ale celoplošná kulturní stanice nemůže být jenom taková. Je jediná, která nabízí i klasické hodnoty, je do jisté míry etalonem kvality, vytváří náročné, komponované pořady, kde je každé slovo promyšleno. Je to její povinnost, nabízet v rovnováze to i ono.
  • Do jakého modelu se v současnosti ustálilo vysílání Českého rozhlasu Vltava, je známo. Je tento model definitivní?
    Před rokem a půl jsme udělali poměrně velký zásah do našeho programu. Bohužel jsme museli reagovat na fakt, že v české společnosti citelně ubylo oněch „vážných zájemců o vážnou hudbu“, kteří se zajímají o novinky na CD, o srovnání několika interpretací téže skladby, o objevování neznámých děl. Publikum Vltavy se nezmenšilo, přicházejí noví posluchači, i mladší, ale jsou to lidé, kteří se zajímají o kulturu obecně, vážnou hudbu mají rádi, ale dávají přednost známým skladbám, slavným interpretům a při poslechu hudby spíše relaxují. Těm jsme museli vyjít vstříc, třeba dosti specializované dopolední Matiné nahradila rozhovorová Telefonotéka. Ta se ale okamžitě vyšvihla mezi nejoblíbenější pořady na Vltavě.
  • Uvědomuji si, že dny nejsou nafukovací, přesto mě někdy mrzí, že asi dost posluchačů, kteří mají o hudbu hlubší zájem a musí trávit dopolední a odpolední čas v zaměstnání, o hodně poučných komentovaných pořadů přicházejí…
    Nepřicházejí, protože zrovna tyto typy pořadů můžeme dávat k poslechu na internet, lze je vyhledávat v archivu ČRo, který se jmenuje iRadio. To je fenomén poslední doby, že posluchač už nemusí sedět v danou hodinu a minutu u přijímače, aby vyslechl svůj pořad. Horší je to třeba s přenosy koncertů nebo s rozhlasovými hrami. Ty se na web kvůli autorským právům dávat nesmějí, nebo jen na omezenou dobu za velké peníze.
  • Jak zjišťujete, co si vaši posluchači přejí a co ne?
    Na to máme v rozhlase výzkumné oddělení, vede ho sociolog a také violista pan dr. Hradecký. Zatímco měření poslechovosti nepřineslo Vltavě nikdy nic dobrého a užitečného, takzvané kvalitativní výzkumy jsou zdrojem nenahraditelných informací. Jsou to různé typy rozhovorů v různě vybudovaných skupinách posluchačů i neposluchačů, otázky jsou kladeny tak, aby vyloučily manipulaci, a odpovědi se analyzují, kvantifikují, zapisují do tabulek a grafů. Je to věda, ale pro nás strašně důležitá. Přiznám se, že se mi leccos z toho, co na Vltavě vysíláme, nelíbí. Ale celoplošná rozhlasová stanice se nemůže řídit podle vkusu šéfredaktora. Proto, kromě běžných ohlasů, které denně dostáváme, potřebujeme i objektivní informace o struktuře názorů různých typů našich posluchačů.
  • Týdenní poslechovost Vltavy (myšleno s celým jejím kulturním programem) se údajně blíží číslu (nepočítáme-li zahraniční posluchače) 200 000 lidí. To už o něčem vypovídá, protože takový počet by za měsíc zaplnil na tisíc větších koncertních sálů nebo divadel, tedy mnohonásobně víc, než jich v republice máme. Zajímalo by mě, jak si v této sledovanosti stojí komentované hudební pořady hlubšího zaměření a zdali se dá zjistit, jaká je sledovanost hudby soudobé.
    To jsou právě ty kvantitativní výzkumy, které nabízejí jakási globální čísla, z nichž ale pro program mnoho nevyčteme. Máme takovou přibližnou křivku poslechovosti během dne, která ukazuje, že nejvíc lidí poslouchá ranní Mozaiku, potom Telefonotéku a následné memoárové Osudy (jejich posluchači už ale hodně přecházejí k poslechu na internetu). Docela se drží i Hudební galerie. Důležité jsou také večerní přenosy koncertů – Vltava jich natočí přes 200 ročně a tím silně podporuje koncertní provoz. Na přítomnost mikrofonů mohou pořadatelé nalákat sponzory, získat příspěvek z městského rozpočtu, i sami interpreti hrají jinak, když vědí, že je neposlouchá několik desítek lidí v sále, nýbrž několik tisíc lidí. Co se týče soudobé hudby, nemám dobré zprávy: křivka klesá k hranicím neměřitelnosti, bez ohledu na vysílací čas, a je u ní nejvyšší tune-out faktor. Soudobá hudba přiměje ze všech rozhlasových obsahů nejvíce lidí k přeladění na jinou stanici nebo vypnutí rádia… Přesto samozřejmě Vltava i D-dur soudobou hudbu hrají, nejvíce ze všech srovnatelných kulturních stanic v Evropě.
  • Rád bych se dotkl vaší vize, kterou jste označil jako „rádio na přání“. Jde o stadium, kdy bude v rozhlase existovat digitalizovaná suma obrovského množství hudby, kterou si posluchač bude moci podle vlastního výběru do své čtečky předvolit. Tedy rozhlas jako služba. Dovedu si to představit, přesto se obávám, že se tím trochu potlačí kulturně obohacující a vzdělávací poslání rozhlasu. Neměla by se proto, až se dospěje k takovému stadiu, hledat nějaká přijatelná rovnováha mezi tím, co lidé chtějí slyšet, a tím, co by jim měl rozhlas nabídnout, aby si svůj kulturní rozhled obohatili?
    Rozhlas se díky internetu a digitalizaci rychle mění. Už dnes se většina rozhlasových rozhovorů odehrává za přítomnosti kamery, naše produkty už dávno nešíří jen vysílače typu Cukrák, ale všechny ty Facebooky, YouTube, podcasty atd. Nebezpečí spočívá v tom, že člověk v Googlu vyhledává jen to, co ho zajímá, ale míjí věci, o nichž neví, že ho zajímají. Proto si myslím, že je Vltava tak důležitá. Tím, že propojuje klasickou hudbu, jazz, literaturu, drama, publicistiku, nabízí souvislosti, otevírá obzory, ukazuje cestu do končin, kam byste bez důvěryhodného pozvání nikdy nešli.
  • Znám vás jako tvůrce, který ve svých skladbách i pořadech rád na konec překvapí nějakou pointou. Máte ji i pro tento rozhovor?
    No, možná bych nějakou měl: 30. června jsem na Vltavě skončil. Po patnácti letech už přece jen cítím trochu únavu z obhajování věcí, o kterých si my, co se pohybujeme ve světě hudby, kultury a umění, myslíme, že by měly být samozřejmé. Nové vedení programu Českého rozhlasu má o budoucí podobě kulturní stanice své představy, a tak jsem přijal v rozhlase jiné místo, které má blízko k mému hudebnímu zaměření. Docela se na to těším.

    Nahoru | Obsah