Hudební Rozhledy

Janáček Brno 2016

Anna Šerých | 04/19 |Události

Z představení Reichovy Jeskyně

ÚVOD

5. ročník bienále Janáček Brno 2016 – chloubou festivalu zůstává základ, který tvoří Národní divadlo Brno kvalitními produkcemi či koprodukcemi – Káťa Kabanová, Její pastorkyňa, Modrovousův hrad a Očekávání. Představení, která festival přivezl, domácí i zahraniční, byla osvěžením, nezbytnou i zbytnou informací.
Janáčkova sborová tvorba nabídla radostné porovnání vysoké úrovně sborových těles, komorní koncerty jsou brněnskou posluchačskou popelkou. Aktuální podtitul festivalu Očekávání je jako široká výzva k cestě nejenom za cílenou dramaturgií, ale také k profesionálnímu servisu tiskovin, letošní koncertní programy jsou totálním selháním.

KÁŤA KABANOVÁ

Janáčkovo divadlo v Brně zahájilo festival slavnostní premiérou Káti Kabanové Leoše Janáčka. Operu uvádělo v režii a scénickém provedení týmu, který inscenaci připravil před léty pro antverpskou Opera Vlaanderen: režie Robert Carsen, scéna a kostýmy Patrick Kinmonth, světelný design Peter van Praet, choreografie Philippe Giraudeau. Produkce prošla i dalšími scénami a nahrávka z madridského Teatro Real (2008) je populární, mnohý návštěvník brněnské premiéry Carsenův záměr, vodu, už znal. Škoda, že nedoplula do Česka dřív, dnes už ten vodní masiv poněkud ztrácí na razanci originality, ale vím, že vizuální efekt se bude líbit i s nálepkou out of fashion. Vodní hladina tvoří scénu celému představení, voda skutečná, voda kterou brouzdají a čvachtají oživlé vlnky Volhy či vodní víly, které přestavují lávky, na nichž se osadníci pohybují, stavějí prkenné molo, stavějí podlahu pro iluzi obydlí Kabanových. Šplouchavý zvuk vody překvapivě neruší bohatý nápor Janáčkovy hudby, zato neodbytná přítomnost hladiny místy atakuje divácký vjem k bezradnému – proč? Děj Ostrovského Bouře, z které Janáček vychází, patří do roku 1860, do ruského městečka na břehu Volhy. Víme, že hrdinka volila smrt utonutím; nicméně k smrti ji nedohnal vodní živel, do smrti ji vtáhla mravní vina, kterou si sama nedokázala odpustit a proti všem ji zveřejnila! Robert Carsen jde cestou vizuálního scénického efektu, své autorské originality, výklad Kátiny situace, společenské konvence a pohnutek, které ji vyhnaly ze života, nedokládá. Děj „procházený“ po vodních lávkách dává jen letmo vhled do Kátiny týrané duše, nehledá a nevypráví její drama, její hledání vlastní identity a sebeúcty. Voda provokuje k fantazijní toleranci i ubírá na soustředění, když třeba azyl před bouří a deštěm je úzká lávka nad vodou a trnete, zda se všichni vejdou, ač máte zažívat vtipnou konverzaci na korzu pod střechou. Scénický minimalismus soustřeďuje k detailům, jako degradační vnímám bosé nohy Káti a Varvary, bosky promenují se svými milými. Ovšem nádherně, nezapomenutelně promlouvá závěrečná scéna – Kátino loučení s Borisem. Dvě protilehlé lávky přes vodu, dvě souřadné linie, a přesto nepřekročitelná vzdálenost, hladina, kterou čeří jen Kátina slova, útržky myšlenek, které mu posílá. (Světelný design je v celém díle famózní.) Děj dali inscenátoři do jakéhosi bezčasí, může znamenat i současnost, jak napovídají kostýmy.
Co je v Brně na inscenaci, která úspěšně prošla světem, nejcennější, je hudební nastudování. Absolutní hit představení je sopranistka Pavla Vykopalová. Kátě dává velký, samozřejmý a přesvědčivý um pěvecký i herecký a má i skvělé partnery: Borise zpívá dánský všestranný a janáčkovský tenorista Magnus Vigilius, zaujme výbornou češtinou a přesvědčivě zvládnutým dramatickým výrazem, Gianluca Zampieri (Tichon Kabanov) dává postavě výrazný mix alkoholického despoty a slabocha, své zralé umění předvedl Jiří Sulženko jako Dikoj naplno a věrohodně a Lenka Čermáková (Varvara) je suverénní empatická i rezolutní mladá dívčina v krásně souznělém duu s Petrem Levíčkem, jehož Kudrjáš má šarm i přesnou znalost partu. Ani pro Evu Urbanovou není Kabanicha novinka, nově jí dává ironický sarkasmus, rovinu, která umírňuje vokální úskalí, trochu však i dramatický úder a korunní význam role.
Dirigent Ondrej Olos navázal vytříbenou hrou na tradici, zvukově diferencované Janáčkovo bohatství hlasů přírody, bolu, utrpení a zoufalství rozezněl s kvalitním divadelním orchestrem obdivuhodně. Zahajovací ovace nebraly konce.

Brno, Národní divadlo – Leoš Janáček: Káťa Kabanová. Dirigent Ondrej Olos, režie Robert Carsen, scéna a kostýmy Patrick Kinmonth, světelný design Peter van Praet, choreografie Philippe Giraudeau, sbormistr Pavel Koňárek. Premiéra v Janáčkově divadle 7. 10. 2016.

REICHOVA JESKYNĚ

The Cave (Jeskyně) označuje Steve Reich za operu. Dílo má zvláštnost, kterou běžně v opeře nehledáme: nehrají lidé, ale sledujeme pětici obrazovek, předem natočené výroky v důmyslném mixu detailních záběrů a k tomu živý orchestr, který pečlivě dbá na synchron. Děj opery? Židovské kořeny Beryl Korot a Steva Reicha daly dílu směr, manželé zpracovali svou dotazovou anketu: Kdo je pro vás Abraham? Kdo je pro vás Sára / Hagar / Izrael / Izák/? Otázky položené ve třech dějstvích Izraelcům, Palestincům a Američanům, a to nejen znalcům posvátných textů Bible a Koránu. Zajímavé je, jak se s cestou do dějinné minulosti (a též k sobě) každý po svém ztotožňuje. Jsme v totálním minimalismu, jehož je osmdesátník Steve Reich americkým otcem. Hudba nedoprovází dialogy, árie s nástupem a poslední notou pracuje s koláží výroků, dokresluje, podkresluje, dotváří útržky vět a slov, a to s interesem o intonaci slova víc než o vlastní obsah sdělení. Repetitivní formát různě obměňovaných hudebních detailů a vizuální stránka opusu jsou v úzké shodě, vícekanálová instalace hudební kánon respektuje, do rytmu stříhá obrázky. Z obrazovek jukají smyčkové návraty slov, výtvarně doladěné detaily tváří, brýlí, náušnic, v mezihrách texty biblického příběhu, který byl Stevu Reichovi a video výtvarnici inspirací: úryvky z Geneze, z kapitol o životě Abrahamově, o jeho odchodu z Egypta, narození syna Izmaela otrokyni Hagar, narození syna Izáka manželce Sáře, o návštěvě andělů, které Abraham hostí, o jeho koupi hrobky, jeskyni Chebron a Hospodinově zkoušce – obětování Izáka. Jeskyně Chebron dala dílu jméno – The Cave a základní prisma: je hrobem manželů Sáry a Abrahama a jejich potomků a židovská mystika ji označuje i jako bránu Ráje. Tento středobod dějin je stále živý, je místem posvátným i pro křesťany, zde se pokojně modlí muslimové, potomci Abrahama a Hagařina Izmaela, zde se pokojně modlí Židé, potomci Abrahama a Izaiáše, syna Sáry. Víc než jako kompaktní opera působí The Cave jako umělecky ozvláštněný dokument, jehož hudební prvek tvoří i úryvky Koránu, súry arabsky zpívané bostonským imámem a jeruzalémským shaikem a úryvek z Tóry hebrejsky zpívaný jeruzalémským biblistou. Dnes má dílo, prvně aplaudované na Wiener Festwochen 1993, zřetelný punc devadesátých let. O přestávce nejeden posluchač odejde, vizuální zajímavost okorala. Posluchač v dlouhém dvouhodinovém pozorování přijme roztroušené nahlédnutí do etnických dějinných kánonů, vřadí si je do dnešní situace a možná si sám položí anketní otázky a pak se buď pyšní, nebo propadá hanbou. Muzikantskou, jasně aktuální informaci o tom, že Steve Reich je pozoruhodný skladatel přelomu tisíciletí, mně dala víc jeho předloňská návštěva a koncert pražských Strun podzimu, než představení Jeskyně. Což neumenšuje dík za informativní vhled do současných dějin opery a hlavně obdiv ke kvalitnímu výkonu souboru Brno Contemporary Orchestra (dva klavíry, sextet dřev, smyčcové kvarteto, perkuse a sampler), který náročné dílo představil, stejně jako k práci dirigenta Pavla Šnajdra a vokalistů Dany Toncrové, Lucie Kořínkové, Jakuba Kubína a Tadeáše Honzy. Pro minimalisty a milovníky projekcí svátek.

Brno, Mahenovo divadlo – Beryl Korot, Steve Reich: The Cave. Dirigent Pavel Šnajdr, Brno Contemporary Orchestra, scénická realizace Rosound-Radek Odehnal. Premiéra 11. 10. 2016.

MODROVOUSŮV HRAD A OČEKÁVÁNÍ

Svou jedinou operu A kékszakállú herceg vára/Modrovousův hrad psal Béla Bartók cíleně jako moderní maďarské dílo. Podobné ambice měl i literát Béla Balász (1884–1949), po jehož divadelní hře, krvavém příběhu mytologických kořenů, Bartók sáhl. Operu napsal roku 1911, premiéry se dočkal v Budapešti 1918. Dát do jednoho večera Bartókovo duodrama s monodramatem Arnolda Schönberga Erwartung / Očekávání je skvělý dramaturgický tah. Režisér David Radok jej realizoval v loňském dubnu v Opera Göteborg a nyní nastudoval obě díla v Národním divadle v Brně. Modrovousův hrad vychází z legendy o hradním pánu, mordýři svých žen, nicméně Hrad v Balászově a Bartókově pojetí je hrad nitra, hrad duše, hrad podvědomí. Nevěsta vstoupí do soukromí svého muže a zjistí, že zde temné zdi pláčou, chce je vysušit a rozzářit. Patery dveře dovolí Modrovous otevřít, brány ke zkrvavenému bohatství, nářku, jezeru slz. Dál, prosím, nevstupovat! Judita naléhá, vstoupí i do sedmé komnaty a nalezne ženy, které měl rád. Žijí! – k lásce ranní, k lásce polední a večerní přisedá i ona jako ta nejkrásnější – láska hvězdné noci. Komnata se zavře, Modrovous zůstane sám. Radokův tým – scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Zuzana Ježková, světla Torkel Blomkvist a Petr Kozumplík mají zřetelný synchron názoru a jednotnou ruku. Dokonale domyšlená inscenace konsekventních pohybů, samozřejmých gest, nevnímáte divadlo, vnímáte symbolistní realitu, která navzdory hrůze, kterou roní, jako vstupenka do podvědomí dotýká se každého. Fatální otvírání komnat řeší scénograf jako posuny panelů a průniky světla. Hrad nemá krvavé, má zvrásněné stěny tmavých barevných odstínů. Sedmá komnata je tajemně krásná jak obraz barokního Vermeera.
Schönberg si pro jednoaktovku Očekávání (1909, premiéra Neues Deutsches Theater Praha 1924), prvou a formově nejradikálnější ze svých čtyř oper, objednal text u Marie Pappenheim (1882–1966), přítelkyně, studentky medicíny, básnířky, jejíž praxe a život úzce patřily do kruhu freudovských počátků psychoanalýzy. Její úsečná próza je výpověď zhrzeného citu, děsné samoty. Žena v bílých šatek s kyticí rudých uvadajících růží se vydá do lesa hledat milence, který ji už tři dny nenavštívil. Najde jeho mrtvolu. Skutečnost, halucinace, sen, obsese? Drama noci, expresí nabitý monolog o 426 taktech. Schönberg bazíroval na ztvárnění a proměnách lesa. David Radok vsadil jeho sondu do podvědomí, teatralizaci napresovaných myšlenkových útržků do pokoje, kterým Bartókovo drama skončilo. Žena v bílém roztržitě odbíhá od svého šálku čaje, hledá milence, žárlivě vyčítá, v zastlané posteli najde v krvi jeho mrtvé tělo. Civilistně uhlazená podoba interiéru, výhled z oken do plující krajiny, fakt, že mrtvý vstane a bez interakce se pohybuje pokojem, zasedne ke stolu, to vše znásobuje a dotváří milenčin drásavý monolog do plné expresivity prožitku. Účinně jej dotvářejí kostýmy, Zuzana Ježková pracuje s jednoduchostí bílé a rudé – krve. (Tou byly potřísněny i svatební šaty Juditiny při odkrývání Modrovousova tajemství, navíc její šaty procházely i postupnou, viditelnou destrukcí, do komnaty usedla už jen v cárech). Do detailu, promyšleně, jaksi introvertně uchopená inscenace Očekávání vychází plně z expresivity Schönbergovy hudby, jeho výrazově exponovaný vokální part orchestr naplno, naléhavě a zřetelně určuje i dotváří. Jasně obdivný dík patří dirigentu Marku Ivanovičovi. Orchestr Národního divadla Brno vypracoval ke strhujícímu výkonu, pěvcům v extrémně těžkých partech byl jasnou oporou. I v Brně jsou angažováni umělci švédské inscenace, jejich výkony mají v partech tak náročných pevnou profesionalitu a superkvalitu, která hluboce imponuje – dílu dává imperativ přesvědčivosti. Katarina Karnéus (Žena v Schönbergově Očekávání) podala výkon strhující, neméně impozantní je Modrovous Anders Lorentzson, (též Muž, němá role v Očekávání ) a dokonalá Judit Katarina Giotas. Obě díla jsou zpívána v originálním jazyce.

Brno, Národní divadlo – Béla Bartók: Modrovousův hrad. Arnold Schönberg: Očekávání. Dirigent Marko Ivanovič, režie David Radok, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Zuzana Ježková, světelný design Torkel Blomkvist, Petr Kozumplik. Premiéra v Janáčkově divadle 15. 10. 2016.

Z MRTVÉHO DOMU

Kárnice, trestanci a vrazi – to je prostředí poslední Janáčkovy opery Z mrtvého domu. Sám si napsal libreto podle autobiografického románu F. M. Dostojevského Zápisky z mrtvého domu, který četl v originále, opera má tudíž spoustu rusismů a Janáčkových novotvarů. Zkomponoval originální projev hluboké úcty k životu: zatracence nechává vypovídat o činech, které spáchali, nesoudí, nezatracuje, jeho ortel je jasný – v každém tvoru jiskra Boží. Hudba má spád, jako má zkratkovitý spád i mluva jednotlivých postav. Nepřikrášluje, dává šanci. Vězni se dopracují k dobrodiní – poraněného orla, kterého zprvu týrali, vypouští z klece – „Svoboda, svobodička!“ Orel je ostatně už odpradávna, od žalmistů symbol naděje. Prvek katarzní je i v chování Placmajora – děj otvírá nástup politického vězně a Placmajor ho nechá zmrskat, v závěru, sice opilý, při propouštění, před všemi se omluví: „Já, tvůj velitel, tě pozval, abys mi odpustil…“ Děj osciluje mezi vnímáním jsoucna a vězeňskou realitou a kulminační moment – vražedník z žárlivosti pozná v umírajícím spoluvězni aktéra svého osudu, nevyústí v srdceryvný monolog, Janáček dál nechává prostor různým úsečným reakcím: „Člověk zahynul… I jeho matka zrodila!... Psí maso!...“ Vězeňský kaleidoskop zrcadlí střípky osudů famózně a nad odvahou vystavět takové operní novum v roce 1928 můžeme jen žasnout. Inscenační praxe dneška využívá titul často k režisérské sebeprojekci, dílu neslouží, dílo ovládá.
Španělský režisér Calixto Bieito staví svou kariéru na drastické provokaci; úspěšně, je například nositelem Evropské ceny kultury. Jeho inscenaci Z mrtvého domu (prvně v Basileji 2009) přivezla na festival jako svůj letošní titul Státní opera Norimberk. Představení otvírá samotářské čutání v kaluži za vězeňskou zdí ještě dřív, než začne předehra. Pak už se valí vězeňské hemžení napěchované úchylnostmi, krvavým znásilňováním, týráním, brutalitou, naháč, rozkročený k ukájení, budí spíš otázku o sociální pozici herce, když přijme takové zadání, než aby poutal k ději opery. Scénou nevane, čemu nás o vztahu učili už Řekové, ani erós, ani filia, ani storgé (o agapé nemluvě), útočí sodomstvo tak, že představení je „nevhodné do 18 let“. To Janáček nezamýšlel a takové omezení díla je z hlediska autorských práv i žalovatelné. Režisér místo zábavy divadla na divadle nechal skotačit falické monstrózní čerty, politického Gorjančikova Placmajor zastřelí. Aljeju nezpívá soprán, ale tenor, což bývá častá změna, a Cameron Becker je v pěvecké dikci a výrazu Aljeja výtečný. Hudební nastudování rolí je kvalitní, nicméně to neutuchající hemžení brutality jim ubírá na přesvědčivosti. Marcus Bosch vede svůj orchestr monumentálně, břitce, dynamicky, dramaticky, Janáčkova senzitivní citovost zaniká. Scénu od druhého dějství zabydlí impozantní Antonov An2. Letadlo se zničehonic snese, vězni pracují na jeho opravě a v závěru opery ten ukrajinský dvojplošník táhla pomalu vynesou vzhůru – inu „Orel, car lesů“.

Brno, Janáčkovo divadlo – Leoš Janáček: Z mrtvého domu. Staatstheater Nürnberg, dirigent Marcus Bosch, režie a scéna Calixto Bieito, Philipp Berweger, kostýmy Ingo Krügler, světelný design Michael Bauer, Thomas Schlegel, sbormistr Tarmo Vaask. Psáno z jediného představení 12. 10. 2016.

ZÁPISNÍK ZMIZELÉHO

Úchvatná milostná balada, přímočaré vyznání valašského Janíčka, který se zamiloval do cikánky a s ní a jejich dítětem prchá do světa. Janáček komponoval údajně autentický nález deníčku rolnického jinocha, který se přiznáním svého poklesku loučí s domovem. Kamuflovaná básníkova anonymita, dokonale vkomponovaná imitace etnické mluvy, folklorní poetika přírody udělala z cyklu básniček Josefa Kaldy naprostý unikát, který svou emoční energií nemohl neuhranout Janáčkovi, bytostnému pěvci lásky a okouzlení. Neoddiskutovatelně náročného partu se mohou zmocnit jen nejlepší tenoristé a nahrávky tohoto bezmála stoletého díla dávají jejich skvělou přehlídku. Na festival měl přijet Ian Bostridge, nahradil jej jiný Angličan, všestranný Toby Spence (8. 10., Besední dům). Předvedl porozumění textu a ději, poměrně dobrou češtinu a silně dramatické uchopení balady. Skalní znalci partu slyšeli intonační nepřesnosti; nevadily, vykoupil je dramatickým tahem, pódiovou hrou, hlasově sytou, teatrálně naivní výpovědí jinošského vyznání.
Cikánku zpívala altistka Václava Krejčí Housková a tři ženské hlasy byly svěřeny zkušeným členkám sboru Janáčkovy opery. Housková předvedla kultivovaný pěvecký projev i v Cigánských melodiích Antonína Dvořáka, jasně napověděly, že právě kantiléna jí svědčí. Z Janáčkovy Moravské lidové poezie vybrala šest písní, v nich víc než spontánní jednoduchost probleskovala její pravá doména, operně mohutný zpěv. Julius Drake je fenomenální pianista, naplno vytváří plnost hudby, partu, dramatu, a to v dokonalé symbióze s pěvcem, v dotváření zpívaného. Že Janáčkovu hudbu vnímá s hlubokou imaginací, ukázal i v sólovém výstupu, v poeticky rytmizovaném, imaginativně prozářeném, jemném, štěbetajícím i snivě nostalgickém Po zarostlém chodníčku, škoda, že nehrál celý cyklus!

ZNOVU ZÁPISNÍK ZMIZELÉHO A DĚVČE Z HOR

Divadelně zpracovaný Zápisník zmizelého nabídlo Divadlo na Orlí, Opera povera a Opera Bergen, režijní a scénické zpracování Rocc, který jej spojil s písňovým cyklem Edvarda Griega Haugtussa/Děvče z hor, op. 67. Arménka Juliette Galstian má kariéru bohatého repertoáru a nejlepších operních štací, učí zpěv na konzervatoři v Ženevě. Pohyb na malé ztemnělé scéně s kotoučem měsíce, do kterého jsou promítána slova písní, je pro ni hravou samozřejmostí, gesty vyjadřuje prožitky zamilované pastýřky, čte je i z listů jak ze zápisníku. Pastýřka se dovolává své každodennosti, jehňátek, oveček, kravek, své okouzlení láskou svěřuje přírodě, v potůčku nechá odplout smutek, když se jí chlapec nevrací. Galstian zpívá v norštině. Výrazem, sdělením, hudební expresivitou je Děvče z hor vhodným předsálím, prvým aktem k Zápisníku zmizelého, který Aleš Briscein nastudoval s precizní pěveckou kultivovaností, která jde ke kořenům umění Blachutova. Dvaadvacet dílů vyznání mělo promyšlenou stavebnou gradaci, v níž zpěvné andante svatojánských mušek úchvatně kontrovalo s narůstajícím atakem „co komu súzeno“… Černá Zefka Juliette Galstian dala svému dramatickému altu svádivé barvy milostné hry, ženský komentující tercet (Michaela Jančaříková, Jarmila Balážová, Jitka Klečanská) dostal scénickou podobu, bílé víly odkládaly „věnečky“, vysoké čepce se závojem (doklad, že Roccovy folklorní kořeny jsou slovinské). V loučení s domovem se opět dostanou na scénu listy papíru (jako by nacházel zápisky Pastýřky), tentokrát jasně evokují Janíčkův Zápisník, Janíčkovo zmizení. Vkusná, jemná inscenace, která Zápisník otvírá nejen posluchačům, ale také divákům.

Brno, Divadlo na Orlí – Edvard Grieg: Děvče z hor, Leoš Janáček: Zápisník zmizelého. Režie, scéna Rocc, kostýmy Miroslava Matulová, světla Petr Kačírek, projekce Lukáš Kovalčík. Opera Bergen, Opera povera. Premiéra 13. 10. 2016.

SBORY

Vedle operních titulů daly festivalu hlavní stopu koncerty sborové. V impozantním sousedství děl Pavla Křížkovského, Vítězslava Nováka, Josefa Suka, Bohuslava Martinů, Petra Ebena, Petra Řezníčka i Petra Fialy prokazovala Janáčkova sborová tvorba znova a silně jeho originalitu skladebnou, až výstřední originalitu výběru námětů a koncentrovanost, každému sboru vtiskl sílu imaginace a ztvárnění tak přesvědčivě, že jejich obohacující krásu stále s díky a v obdivu přijímáme. Pražský filharmonický sbor s Lukášem Vasilkem (8. 10., Divadlo Reduta) vyzpíval v báječně iluzivním znění Janáčkův obdivný vztah k historii a místu, „zelený smaragd v prstenu“ ženský sbor Hradčanské písničky, uvedli Kantora Halfara v krásně vyváženém souznění hlasových skupin, počínaje vstupními tenory, i Potulného šílence, z nejkrásnějších a pro autora nejtypičtějších sborů.
Český filharmonický sbor Brno, řízený Petrem Fialou (10. 10., Besední dům), působil ve sborech nejnáročnějších – zpíval Maryčku Magdonovou i 70 000 – volně a bez nezbytné přesnosti, špičkový rakouský Arnold Schoenberg Chor a sbormistr Erwin Ortner (13. 10., Divadlo Reduta) fascinovali jemností, precizností a harmonickým souzněním v rané Písni v jeseni, mladý (od 2002) a výborně sladěný Pěvecký sbor Masarykovy univerzity (sbormistr Michal Vajda) rozezněli z kůru jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie (15. 10.) Janáčkova díla duchovní, ta dávná – Introitus In nomine Jesu, Exaudi Deus, i stále populární Zdrávas Maria, Otče náš a Mši Es dur. Zpívají v opravdu vysoké pěvecké kvalitě a hlasové vyváženosti a jejich koncert dal jasný signál o kvalitě mládí. Sbor Janáčkovy opery (Josef Pančík a Pavel Koňárek) uvedl v dramaturgické vazbě na díla Pavla Křižkovského Janáčkovy sbory na lidové texty, nejen například mužské sbory Výhružka, O lásko, Ach vojna, vojna, či hanáckou Klekánicu, též sbory smíšené, Ukvaldskou poezii a Kačenu divokou, vše v živě cítěné a zpívané dokonalosti „Pančíkovcům“ vlastní.

PKF – PRAGUE PHILHARMONIA A HUDBA KOMORNÍ

Pouze jeden koncert byl orchestrální, s akcentem na Bélu Bartóka (Klavírní koncert č. 2 s Ivo Kahánkem a Hudbu pro smyčce, bicí a celestu). PKF – Prague Philharmonia ve strhujícím vedení Tomáše Braunera dala těm pozoruhodným dílům pravý život v plnosti (9. 10., Besední dům). Janáčkovo Šumařovo dítě nevkládá Tomáš Brauner do hávu epiky, odkrývá a naplňuje intenzitu témat a nástrojové barvy díla. Nejen jako lkavé šumařovy housle, i v dalším programu bylo zřejmé suverénní nasazení Jana Fišera, koncertního mistra.

Komorní řada festivalu (Martina Janková, Ivo Kahánek, Parnas Quintet a Miloslav Ištvan Quartet) zabydlila skrovně malé bytové prostory, luxusní Vilu Tugendhat a „domeček“ – Památník Leoše Janáčka. Větší zájem Brňané skutečně nemají? Janáčkovské aktivity studentů hudební fakulty JAMU interesovaly rovněž jen pár cizinců.

Nahoru | Obsah