Hudební Rozhledy

Editorial 02/17

Hana Jarolímková | 04/17 |Úvodník

Vážení čtenáři,
v úvodníku lednového čísla našeho časopisu jsem se – v souvislosti s jeho 70. výročím – letmo dotkla tématu kulturní tradice v životě společnosti. Únor nám nabízí hned dva významné momenty v dějinách hudby, které stojí u zrodu kulturního fenoménu, jenž se stal tradičním po několik následujících století, a to od přelomu 16. a 17. věku až do současnosti.
Tímto nesporně zajímavým počinem, ve který vyústilo vzepětí lidského ducha v období přechodu mezi epochou „racionalizující“renesance a „mystického“ baroka, je zrod opery, hudebně-literárního žánru, jenž snad nejsrozumitelněji ze všech múzických děl odráží uměleckým způsobem realitu lidského života a komentuje ji po svém. Nejen slovem, ale zejména hudbou.

Letos uplyne přesně 420 let od vzniku nejstarší operní partitury (1597). Jejím autorem je italský skladatel, varhaník a pěvec (tenor) Jacopo Peri (1561–1633), jenž zhudebnil text svého krajana, básníka a libretisty Ottavia Rinucciniho (1562–1621) Dafne.
V prvotním období svých nesmělých krůčků a později – zejména v baroku – se opera opírala hlavně o náměty inspirované antickou literaturou, teprve později začala rejstřík svých témat rozšiřovat. Uvedené dílo, jež mělo svoji premiéru o rok později, se nedochovalo, a tak prvním dodnes přeživším operním opusem je Euridice, jejímiž autory jsou rovněž Peri a Rinuccini a jejíž premiéra se odehrála 25. února 1600 na svatbě francouzského krále Jindřicha IV. (1553– 1610) s Marií Medicejskou (1575–1642). Od té doby se začala opera nebývalým tempem rozvíjet, a jak již bylo naznačeno v řadě případů, reagovala na realitu své doby.
Několik málo příkladů za mnohé: v průběhu baroka začíná opera postupně opouštět antická témata a reaguje na hlubokou proměnu nejen evropské reality, ale i myšlení Evropanů, obojí způsobené objevením a poznáváním Nového světa, celou řadou oper o tzv. „ušlechtilém divochovi“. Ten, jako člověk žijící v nejužším sepětí s přírodou a nezkažený civilizací, má být civilizovanému evropskému jedinci příkladem k nápravě jeho života. Takové opery najdeme například u skladatelů typu Henryho Purcella či Jeana Philippa Rameaua.
Další z klasických příkladů provázanosti života člověka s operní tvorbou představují díla, jež se zrodila v 19. století, zejména v období romantismu a neoromantismu. Ta se snaží (většinou z politických důvodů) o posilování národního sebevědomí, upevňování pozice vlastního národa v mezinárodním kontextu apod. heroizovat vlastní minulost a zdůrazňovat lidové kořeny umění, jež jsou pokládány za národní. Tento proces se pochopitelně netýká pouze opery, ani pouze hudby, ale je typickým pro celou tehdejší kulturní oblast.
Máme-li si připomenout alespoň některé skladatele tohoto období, pak z našich to bude Bedřich Smetana a z evropských Richard Wagner. Oba v bouřlivé době formování novodobých národů na starém kontinentě kladli důraz v prvním případě na historické a etnografické, v případě druhém na mytologické kontexty českých a německých dějin, ale také české a německé kultury.
Dokonce i v současnosti, v období rozkolísaném, těžko přehledném, se zdá, jako by stav společnosti opět na operní tvorbu působil, najdeme v ní totiž nejen díla odrážející vysoce uměleckým způsobem dnešní realitu (jako např. Doctor Atomic či Nixon in China Johna Adamse nebo Three Tales Steva Reicha), ale i ta, jež jakoby hledala sama sebe, či se svým způsobem opět snažila oživit svoji tradici (L‘amour de loin Kaiji Saariaho s libretem psaným podle středověké legendy o akvitánském truvérovi Jaufrém Rudelovi). A tak by to asi mělo být...

Nahoru | Obsah