Hudební Rozhledy

Dny Bohuslava Martinů 2016

| 10/17 |Události

Anna Paulová, držitelka 1. ceny Soutěže NBM v kategorii dechové nástroje, i Ceny Nadace Život umělce pro nejúspěšnějšího interpreta celé soutěže přebírá ocenění od ředitele NBM Václava Riedlbaucha.

Anna Matoušková

Ve dnech 25. až 26. 11. 2016 proběhl na pražské HAMU 21. ročník Soutěže Nadace Bohuslava Martinů. Poprvé se soutěžilo v kategoriích cembalo a dechové nástroje (flétna, klarinet, trubka). Kandidáti předvedli vynikající výkony, a zvláště soutěžící kategorie cembalo ukázali, na jak vysoké úrovni v Čechách dnes tento obor je. Koncert laureátů tak 27. 11. nabídl bohatý program, který důstojně uvedl festival Dny Bohuslava Martinů, před jehož začátkem se soutěž každoročně koná.

Rok 2016 byl pro soutěž významným mezníkem ve vyhlašovaných kategoriích, ve hře na cembalo a dechové nástroje (obory flétna, klarinet, trubka) se soutěžilo poprvé v její historii. Kandidáti předvedli čtyřicetiminutový výstup složený z díla světového repertoáru 19. století, díla českého autora zkomponovaného po r. 1950 a díla Bohuslava Martinů. Odborné porotě cembala předsedala prof. Zuzana Růžičková, s ní výkony soutěžících hodnotili prof. Barbara Maria Willi, prof. Giedré Lukšaité-Mrázková, Monika Knoblochová a PhDr. Ludvík Kašpárek. V porotě dechových nástrojů se sešli prof. Jindřich Petráš, prof. Vladimír Rejlek, Žofie Vokálková, prof. Václav Riedlbauch v čele s předsedou poroty prof. Jiřím Hlaváčem. Cembalistům a cembalistkám odborná porota rozdala všechny tři ceny i zvláštní ocenění v podobě Ceny Nadace Viktora Kalabise a Nadace Bohuslava Martinů za nejlepší interpretaci díla těchto autorů.
Nejvíce cembalovou porotu zaujala Marie Zahrádková, která s nejvyšším počtem bodů získala ve své kategorii první cenu. To, že cembalo není jen doménou „staré hudby“, dokázala na závěrečném koncertu laureátů, na kterém v jejím podání mimo jiné zazněla i Toccata z druhé části Diptychu Jiřího Temla. Druhou cenu obdržela Marie Pochopová, která se na závěrečném koncertě laureátů publiku představila skladbou Les Cyclopes ze sbírky Pièces de clavecin od Jeana-Philippa Rameaua. Jiří Havrlant, kterému porota udělila cenu třetí, získal zároveň i Cenu Nadace Viktora Kalabise za provedení Kalabisových Tří akvarelů pro cembalo, op. 53. Tuto skladbu zahrál i na závěrečném koncertě laureátů. Druhou zvláštní cenu, a to Cenu Nadace Bohuslava Martinů za nejlepší interpretaci autorova díla, získala Marie Ptáková, jež byla oceněna za provedení Sonáty pro cembalo, H 368 Bohuslava Martinů. Čestné uznání porota udělila Ondřeji Bernovskému, který sbíral interpretační zkušenosti i v německém Utrechtu.
Na pomyslných stupních vítězů dechové kategorie stanuli interpreti zastupující všechny dechové obory, které byly vyhlášeny. Klarinetistka a laureátka Mezinárodní soutěže Pražské jaro Anna Paulová získala 1. cenu. S nejvyšším bodovým hodnocením ze všech soutěžících jí byla udělena také Cena Nadace Život umělce pro nejúspěšnějšího interpreta celé soutěže. Anna Paulová obzvlášť půvabně zahrála Tři studie pro sólový klarinet Karla Husy, jež pak v jejím podání zazněly i na nedělním koncertě laureátů. Flétnistka Sylvie Schelingerová a trumpetista Jakub Halata, který byl vybrán na základě nahrávky do letošní Mezinárodní soutěže Pražské jaro, byli odbornou porotou odměněni cenou druhou. Sál Martinů se během jejich vystoupení na koncertě laureátů rozezněl první větou ze Sonaty super „Hozon Zes…“ pro flétnu a klavír Jana Nováka a Sonatinou pro trubku a klavír, H 357 Bohuslava Martinů. Třetí cena nebyla v kategorii dechových nástrojů udělena, ale čestné uznání získala klarinetistka Jana Černohouzová, která byla takto oceněna i v loňském roce na Mezinárodní soutěži Pražské jaro. Jana Černohouzová se v Soutěži Nadace stala zároveň držitelkou Ceny Nadace Bohuslava Martinů za nejlepší interpretaci autorova díla. V jejím podání na koncertě zazněla Sonatina pro klarinet a klavír, H 356.
Laureáti letošního ročníku získali kromě ocenění poroty i finanční odměny, vítězky navíc možnost vystoupit v rámci abonentních koncertů Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii a na abonentním koncertu Karlovarského symfonického orchestru. Koncert laureátů byl zároveň zaznamenán Českým rozhlasem, můžeme se tudíž těšit na poslech jejich výkonu i ze záznamu v některém z budoucích pořadů. Už teď je jisté, že se s jejich talentem a osobností nesetkáváme na pódiu naposledy.

SKLADBY O. F. KORTEHO A I. BLÁHY JAKO JEDNOZNAČNÉ DOMINANTY KONCERTU
S JANEM TALICHEM A JIHOČESKÝMI FILHARMONIKY

Julius Hůlek

Už samotný vstup festivalového Orchestrálního koncertu (10. 12., Lichtenštejnský palác) názorně ilustroval, jak příslovečně dlouhodobým a subjektivně nelehkým tvůrčím procesem se vyznačovala geneze některých skladeb významného reprezentanta novodobé české hudby Oldřicha F. Korteho (1926–2014) a z nich zejména čtyřvěté kompozice Concerto grosso per due trombe, due flauti, pianoforte ed archi, vznikající plných 31 let v rozmezí 1954 až 1985. Autor se tu svým způsobem – samozřejmě nanejvýše osobitě – hlásí k odkazu Bohuslava Martinů, ostatně k svému velkému vzoru. Hutná struktura neobarokního ražení upoutala už v dynamicky transparentní první větě, charakteristické náročným klavírním partem i v polyfonním předivu dobře čitelnými nástrojovými skupinami. Nápadný kontrast znamená druhá, až poeticky nápadná a nápaditá lyrická věta, uvozená i dále provázená kantilénou violoncell. Právě zde jsme si mohli zřetelně uvědomit, jak citlivě dirigent Jan Talich sleduje výrazový plán skladby. Jihočeská filharmonie, v jejímž čele už osm let stojí, jej pozorně a citlivě následovala. Především radostnou expresí, vnitřními kontrasty melodicko-rytmickými, tempovými, gradacemi ad. pak byly prokrveny zbývající dvě věty interpretačně náročného a sazbou originálního půlhodinového díla svěřeného relativně úspornému obsazení. Naopak početným provozovacím aparátem se vyznačovaly Ornamenty pro klavír a orchestr Iva Bláhy (80), rezidenčního skladatele tohoto festivalového ročníku (Ornamenty tu jsou jeho třetí skladbou). Napsat náročnou orchestrální skladbu „jen tak“ nikdy není pro autora úkolem snadným a bezstarostným, přinejmenším pokud jde o jistotu jejího provedení, zvláště v podmínkách dneška. Bláhovy Ornamenty tyto zábrany úspěšně překonaly (už premiérou 2004) a v kontextu autorovy tvorby se dokonce staly přímo jakýmsi „kultovním“ opusem. Plným právem, neboť obecná představa zdobného ornamentu je tu povýšena důraznější aspirací na závažnost sdělení, ať už jde o důmyslné, někdy až rafinované využití nejrůznějších drobných, mnohdy i triviálních prvků, nebo o témbrově vynalézavou stránku, či, a to především, jednolitý, tektonicky i dějově přesvědčivý tah skladby. Ovšem nesmíme pominout, leč naopak zdůraznit integrující úlohu klavíru, bezezbytku, invenčně a s plným nasazením zvládnutou úžasným výkonem Daniela Wiesnera. I tady se potvrdila (včetně účasti na provedení Korteho skladby) jeho osobitým výrazem obdařená virtuozita, soustavně uplatňovaná v interpretaci novodobé hudby vůbec.
Charakteristické uvedení vybraného díla patrona festivalu bylo tentokrát zvýznamněno dvěma podstatnými rysy. Cyklus Písničky na jednu stránku Bohuslava Martinů, H 294, zazněl v citlivé a autorovy instrumentační zvyklosti plně respektující úpravě pro hlas a komorní orchestr Jiřího Temla (z roku 1997) a v provedení vynikající slovenské mezzosopranistky Lucie Duchoňové, která mj. právě interpretací písňových, kantátových a oratorních partů získala zasloužený respekt a uznání nejen doma, ale především v zahraničí. V sledu kontrastně řazených drobností jsme ocenili pečlivou artikulaci jak ve svítivé vyšší, sopránové poloze, tak zřetelnost nižšího vokálního rejstříku, plynulou kantilénu a dynamické profilování frází. Působivou a náladově odlehčenou výslednicí večera se stala v současnosti možná až příliš často hraná Česká suita, op. 39 Antonína Dvořáka. Dirigent J. Talich spolu s jihočeskými filharmoniky ovšem i v tomto případě, po výborném splnění úkolů kladených zejména skladbami O. F. Korteho a I. Bláhy, nic neslevili z tu jemně náznakových, tu vehementních gest a pozorných reakcí, vřelého výrazu, agogických ozvláštnění, „dlouhodeché“ plynulosti a náležitě vrcholícího účinu.

MLADISTVÝ ELÁN PRAŽSKÝCH KONZERVATORISTŮ ZÁŘIL SÓLISTICKÝMI VÝKONY I ORCHESTRÁLNÍ SOUHROU

Julius Hůlek

Letošní festivalový ročník přišel s nosnou myšlenkou interpretačního omlazení dramaturgie a jejího skloubení s odkazem národní klasiky, s českou novodobou hudbou minulého století i s aktuální současností. Volba uváženě padla na jednu z našich předních hudebně vzdělávacích institucí – na Pražskou konzervatoř a na její nejpočetnější orchestrální těleso, Symfonický orchestr Pražské konzervatoře.
Úvodem dalšího z festivalových koncertů (14. 12.) zazněla symfonická báseň Bedřicha Smetany Hakon Jarl, op. 16, která kromě výrazově nelehkého tlumočení bájného obsahu je pro studenty bezpochyby náročnou zkouškou celkové orchestrální souhry, včetně nelehkých požadavků ohledně specifika jednotlivých nástrojových skupin, zvláště pokud jde o dechy a jejich vzájemnou konfrontaci a koordinaci. Orchestr s početně nápadným zastoupením dívek si pod vedením Miriam Němcové počínal obezřetně, ke slovu se postupně stále více dostávala spontaneita a radost ze hry. Výrazové kontury získávaly na určitosti a přesvědčivosti, ladění jednotlivých skupin dechových nástrojů nabývalo pevnější fixace, dirigentka se pak sice širokými, avšak nikoliv zbytečně rozmáchlými gesty účelně soustředila především na rytmus, ovšem tam, kde to bylo žádoucí, pozorně stimulovala a zvýraznila expresivní momenty a plochy. Zaujala výstavbou naléhavé gradace orchestrálního pléna. Brzy po úvodní části se „ke slovu“ dostaly svižné, působivé smyčce.
Pak jsme se rázem ocitli v aktuální současnosti, a to Koncertem č. 2 pro housle a orchestr dlouholetého profesora a od roku 2004 i ředitele Pražské konzervatoře Pavla Trojana. Koncert byl napsán v roce 2014 a provedení sólového partu bylo svěřeno Marii Hasoňové, posluchačce čtvrtého ročníku ze třídy Jiřího Fišera. Bezmála půlhodinový třívětý kolos klade bez nadsázky vypjaté požadavky jak na sólistu, tak na samotný orchestr a pochopitelně i na obtížně dosažitelnou vyváženost obou složek. Právě posledně zmíněný aspekt se podařilo zvládnout natolik úspěšně a přesvědčivě, že jsme se bezděčně soustředili především na výkon M. Hasoňové, navíc se zadostiučiněním, že tón jejích houslí byl konstantně zřetelný po celý průběh koncertu, a to i na pozadí akusticky, barevně i dynamicky exponovaných orchestrálních ploch. Sólistka vládne bezpečnou technikou a intonací, permanentně soustředěnou orientací v souhře a její hra přesvědčivě dokládá i jasnou koncepci obsahové stránky hudebního sdělení. Její projev nese všechny známky výrazného sólistického typu.
Po přestávce došlo k významnému a důstojnému aktu, jímž se stalo předání Ceny České hudební rady 2016 irskému muzikologovi, varhaníkovi a hlavně soustavnému, neúnavně obětavému propagátorovi české hudby v zahraničí, panu Patricku F. Devinovi.
V duchu požadavku sepětí s tradicí dramaturgie vhodně sáhla po útvaru časově, žánrově a především autorsky natolik charakteristickém, jakým se v případě Smetanova pokračovatele Zdeňka Fibicha stal melodram. V adventním čase tak příhodně zazněl Štědrý večer, melodram na slova Karla Jaromíra Erbena, op. 9. Přednes básnického textu mj. právě na melodram specializovanou Martou Hrachovinovou byl pečlivý, zřetelný, prostý veškerého afektu a natolik sugestivní, že jsme prožívali intenzivně celkovou atmosféru provedení a měli co dělat, abychom se soustředili i na paralelně se odvíjející děj orchestrálního pléna. Právě uvědomění si tohoto momentu může doložit koncentrovaný a kvalitní podíl studentského orchestru.
Dojmově i interpretačně nejsilnější zážitek přišel na závěr – Koncertem č. 1 pro violoncello a orchestr, H 196 Bohuslava Martinů se sólistkou Vandou Fuchsovou, která Pražskou konzervatoř absolvovala letos ve třídě Miroslava Petráše a ve studiu pokračuje na Akademii múzických umění u Michala Kaňky. Kompozice je skutečně krystalným, vycizelovaným koncertantním útvarem s permanentní, takřka nepřerývanou promluvou sólového nástroje, neustále se poměřujícího s hutným a mnohotvárným orchestrálním spektrem. V tomto „souboji“ byla ovšem V. Fuchsová už od počátku jednoznačným vítězem, co do přesvědčivosti svého projevu, provázeného obdivuhodným klidem a nadhledem, také nepolevující jistotou intonace, rytmu souhry a vůbec splněním náročných a pro violoncello specifických technických fines, jako je jistota ve vysokých polohách, kultivovaný tón, průrazný jen tak, jak je právě třeba, a především uchopení esenciálního smyslu autorova sdělení. Obdivuhodný náboj a síla ženského elementu, projevující se jedinečně nejen sólistickým výkonem, ale i v orchestrálním plénu, triumfovaly. Orchestr, usměrňovaný chápajícím a přitom razantním vedením M. Němcové, byl důstojným partnerem, mladistvý elán prokázal nepochybné kvality. Odměnou byly spontánní, zasloužené ovace.

KOMORNÍ KONCERT SE SOŇOU ČERVENOU

Rafael Brom

Dvanáctý koncert festivalu Dny Bohuslava Martinů roku 2016 nesl prostý název – Komorní koncert s Karnevalem zvířat – a konal se 18. 12. v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce na Malostranském náměstí. První část programu se nesla ve znamení proslulých interpretačních opor české interpretační obce – houslového virtuosa Bohuslava Matouška, pianisty Karla Košárka a skvělého Kvarteta Martinů. Finále, tedy druhá část koncertu, patřilo herečce a zpěvačce Soně Červené a ansámblu hostů, vedeného dirigentem Jiřím Petrdlíkem.
Bohuslav Matoušek je známý interpret hudby Bohuslava Martinů a hudební veřejnost mu vděčí i za soubornou nahrávku jeho houslových skladeb, je tudíž vždy velkým hudebním svátkem zažít v jeho podání živou interpretaci děl tohoto skladatele.
Zahajovacím titulem bylo jeho rané dílo Elegie pro housle a klavír H. 3, v níž spoluúčinkoval pianista Karel Košárek. Právě jeho pojetí vneslo do náladového kusu jak charakteristiku žánrového kusu, tak harmonické partnerství či nepřehlédnutelnou dynamickou razanci v kadenci. Uklidňující lehkost Matouškova nasazení učinila z autorovy juvenilie komorní skvost. Druhá skladba Martinů v interpretaci Matouškově a Košárkově přišla až po přestávce, neboť dramaturgický záměr programu u tohoto koncertu měl genezi sui generis, jak se praví v textu programové brožurky. Výslednicí dramaturgického procesu zrání, do něhož vstoupilo Košárkovo osobní přání koncertovat s Matouškem, se stal rozsáhlý titul francouzského komponisty Ernesta Chaussona (v pořadí druhá kompozice), psaný pro komorní seskupení dvou sólových nástrojů a čtveřice smyčcových nástrojů s názvem Koncert D dur pro housle, klavír a smyčcové kvarteto, op. 21. Rozsáhlé, posluchačsky náročné dílo mělo ovšem zcela vynikající interpretační provedení. Sám autor, snad navzdory obecně pozdně romantické latentní i zjevné kompoziční touze po překonání limitů žánru, dopřával posluchači mnohé okamžiky jasné hudební struktury osobité krásy. V první větě o třech tempových údajích Decidé – Calme – Animé jsme byli svědky originálně razantního nástupu klavíru a neméně rozhodného zvuku smyčcového kvarteta, v němž se posléze shodně ozvaly sólové housle a najmě nepřeslechnutelný klavír. Orchestrálně vyhlížející partitura dopřála posluchači velmi působivé okamžiky katarze v duetech a triích, v nichž se střídavě ocitaly housle, klavír, viola a violoncello – mimořádného psychologického účinku dosáhl Matoušek v kremerovsky iluzivně drženém vysokém tónu, který posluchač stále slyší, třebaže již reálně dozněl. Následující tři věty byly kvantitativním navršením neutuchajícího hudebního prožitku prováděného s neumdlévajícím nasazením, odpovědnou vitalitou a vůlí obdařit posluchače kompletním nastudováním nepříliš často provozovaného opusu. Samozřejmě v nejvyšší interpretační kvalitě. O některých delších komorních skladbách, i Schubertových, se traduje, že jsme je přežili, zde podotýkám, že jsme Chaussonův koncert (je to obvykle tři čtvrtě hodiny hudby) naopak většinově prožili. Kouzlo, které nás opusem provedlo, tkvělo v realizované iluzi orchestrální podoby vizuálně i písmem komorně obsazeného Koncertu. A to je dílem interpretů.
Po přestávce koncertu vystoupili toho večera naposled Matoušek s Košárkem s další již avizovanou skladbou Bohuslava Martinů, Intermezzem H 261. Příjemně nesená čtyřvětá skladba, houslová maličkost podle samotného autora „těžšího stupně“, komponovaná roku 1937 v Paříži, potěšila svižným tempem, houslovou virtuozitou, jakož i lyrikou – tedy mistrov-ským provedením nezávažného opusu.
Závěrečnou skladbou koncertu v Sále Martinů se stala populární a poslechově vděčná skladba Camilla Saint-Saënse s titulem Karneval zvířat a podtitulem Velká zoologická fantazie pro dva klavíry a komorní soubor. Pro večer v Sále Martinů speciálně s verši Ogdena Nashe. Americký básník doprovodil každou část skladby krátkými humoristickými verši, které bývají recitovány i při provedení skladby. V roce 1940 natoãila firma Columbia původní nahrávku s recitátorem Noëlem Cowardem a dirigentem Andrem Kostelanetzem a jeho orchestrem. Text Ogdena Nashe adaptoval pak německý humorista, grafik a režisér, herec a spisovatel Bernhard-Victor von Bülow a jeho německou parafrázi přeložila do češtiny sama Soňa Červená pro své vystoupení na koncertě v roli recitátorky – a dodejme, že v programu festivalu Dny Martinů již potřetí za sebou. Senzační provedení skladby, která je u nás dávno populární, získalo díky recitaci vtipných textů mnohem širší rozměr. Soňa Červená byla ve své recitátorsko-herecké póze neodolatelná, třebaže něco málo z veršů zaznělo – nezaznělo. Její statická úloha byla rozpohybována hereckými prvky – zejména vskutku humorným políbením si ruky a dalšími cheironomickými pohyby, přičemž časté bylo generálské vztyčení ruky. Humoristickou polohu výtečně přiblížila hlasovou proměnou a imitací nástupů jednotlivých zvířat, jak slona, tak třeba tenkého hlásku koťátek, zde byla obzvláště působivá. Komorní sdružení hrající pod vedením Jiřího Petrdlíka bylo interpretačně na výši a hýřilo vitalitou. Pěkně vyvedená programová brožura koncertu s mnoha datovými údaji o celém festivalu a interpretech se kupodivu, kromě nezbytných dat, vyhnula širším informacím o provedených skladbách.

Nahoru | Obsah