Hudební Rozhledy

Messiaenova Turangalila

Vladimír Říha | 10/17 |Festivaly, koncerty

Pierre-Laurent Aimard

V programech druhého prosincového týdne dvou předních pražských orchestrů hráli důležitou roli hráči na bicí nástroje. Ve Smetanově síni Obecního domu při koncertu Pražských symfoniků FOK dirigovaném Josém Curou a v Rudolfinu při koncertu České filharmonie pod taktovkou Američana Davida Robertsona. Věnujme se ale pouze koncertu ČF, který měl několik nej.

V České filharmonii totiž poprvé v historii byla uvedena rozměrná symfonie Turangalila Francouze Oliviera Messiaena. Hodinu a půl dlouhé dílo zaznělo jako jediná skladba koncertu a pod Robertsonovým vedením se mu dostalo ve vyprodaném sále prvotřídního provedení velkého orchestru, ve kterém kromě mnoha hráčů na žesťové nástroje se dostalo také na posílenou skupinu bicích nástrojů – píšeme o čtvrtečním provedení (8. 12., Dvořákova síň). Messiaen (1908–1992) je výrazná individualita 20. století, která se svým dílem zcela vymyká všem skupinám a školám. Tuto symfonii komponoval v letech 1946–1948 na objednávku Sergeje Kusevického pro Boston Symphony Orchestra. Tvoří druhý díl série, kterou nazval Tristanovská trilogie a k níž patří ještě Zpěvy lásky a smrti a Pět zpěvů pro smíšený sbor. Ústřední myšlenkou je sebeobětavá láska, protiklad lásky a smrti. Navíc je známo, že to byl hluboce religiózní člověk. Do názvu Turangalila chtěl také zakomponovat ubíhání času (turanga je rychlý běh koně).
qVzniklo netypické dílo o deseti částech nazvané autorem také jako „píseň lásky“ se zdůrazněnou rytmikou a zvukem. K němu právě použil vynález Martenotových vln, elektricky vytvořený a dávající dílu jakýsi mystický opar. Většina nástrojů, mezi nimiž nechybí např. ani celesta či zvonkohra, je zdvojena či ztrojena, takže se dílo hraje málokdy. Při pražském provedení (světová premiéra byla 1949 v Bostonu, evropská 1950 na Festivalu Aix-en-Provence) účinkovali dva francouzští specialisté, klavírista Pierre-Laurent Aimard a hráčka na Martenotovy vlny Valérie Hartmann-Claverie, kteří své náročné party (neuvěřitelně obtížný je hlavně ten klavírní) hráli zpaměti. Oba se tak podíleli na úchvatném provedení tohoto málo hraného díla, k němž museli být pozváni kromě hráčů z Orchestrální akademie i hostující bubeníci. Dílo končilo obrovským úspěchem, neboť americkému dirigentovi Robertsonovi (jinak působícímu hlavně v Saint Louis a Sydney) se podařilo vytvořit působivý celek, kde však občas hrozilo překrytí obou sólistů masou orchestru. Po tři dny vyprodaný sál byl svědkem velké události a čeští experti si mohou odškrtnout zase jedno minus z hudby 20. století.

Nahoru | Obsah