Hudební Rozhledy

Fibichova Bouře v Ostravě

Anna Šerých | 12/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Richard Haan (Prospero) a Milena Arsovská (Ariel)

Ostravskou operu Národního divadla moravskoslezského zdobí roztomilá rarita – Divadlo Antonína Dvořáka sídlí na Smetanově náměstí a do svých reálií vtáhli aktuálně další český hudební pilíř – Zdeňka Fibicha, zpěvohru Bouře. Titul, který nám de facto objevují, neboť jeho poslední inscenace těžko pamatujeme (Ostrava 1947, Praha 1969) a trneme překvapením i otázkou, proč se tak hodnotné dílo na tak dlouho odmlčelo. Snad jen fakt, že naše archivy jsou plné obdivuhodné hudby, kterou čeká znovuobjevení, dává odpověď.

Zdeněk Fibich (1850–1900) napsal Bouři na text Jaroslava Vrchlického podle dramatické pohádky Williama Shakespeara The Tempest. Fibichovští znalci rozeznávají mnohé motivické základy Bouře v unikátních intimních deníkových záznamech, v klavírních miniaturách Nálady, dojmy a upomínky. I odtud plyne ta romantická hudební intenzita a pravdivost, která nás v Bouři zasáhne. Nese identitu skladatelova osobitého životního sumáře: shakespearovskou stopou kráčel Fibich celoživotně, několik jeho symfonických děl vychází z Shakespearových dramat a opeře Bouře předchází stejnojmenná symfonická báseň. S étosem Fibichovým je zcela kompatibilní poetika Vrchlického, zvuk a vzlet jeho verše, s tímto vzdělancem a přítelem spolupracoval dokonce na dvanácti dílech. Bouři bezprostředně předcházela společná trilogie Hippodamie. To vše dokresluje kompoziční zralost Bouře, dílo tvůrčí suverenity, velkorysý oblouk melodiky budovaný na tónech přírody a živlů, krášlený umnými drobnostmi vtipu i cudné erotiky. Prospero, kouzelník na opuštěném ostrově, vykouzlí mořskou bouři, aby na ostrově museli přistát ti, kdo mu v životě nejvíce ublížili: bratr Antonio a neapolský král, kteří jej připravili o vládu v Miláně, s nimi též princ Fernando, kterého chce Prospero jako ženicha pro svou dceru Mirandu. Nadpozemský Ariel dbá dle příkazu o ztroskotance bloudící ostrovem, Fernando se zamiluje do Mirandy, jsme v pohádce, musí si ji vysloužit. V ději mají své místo nejen duchové úslužní, ale také různé úklady – zloduch Kalibán a jeho dobrodruzi, také humorné epizody. Substance sujetu je zřetelná: Prospero všechny vlákal na ostrov, aby jim odpustil, přijal zpět žezlo vlády a s mladým královským párem se vrátil domů. V etice nastolení řádu a odpuštění nese se celé dílo. Prospero obdařený velkými dramatickými a kantabilními výstupy vládne ději i jevišti a Richard Haan dal této velmi náročné roli imponující pěveckou zralost i přesvědčivou velkorysost vládce, hrdiny. Sopránový pendant k hlavní roli je stále přítomný Ariel, Milena Arsovska je nadějně kvalitní reprezentant mladé pěvecké generace. Ódium kladného hrdiny má také tenorová milostná role, Martin Šrejma zpívá Fernanda krásně, nejen přitažlivou árii, pro českou operní melodiku takřka ukázkovou „Tam po mém boku život nový…“. Sympatickou Mirandou si sopranistka Barbara Řeřichová vpisuje jasně kladné znaménko kariérního nástupu. V opeře bývají padouši přitažliví a kreace Františka Zahradníčka (Kaliban) je v bohaté výrazové rozmanitosti naprosto dokonalá. Sympaticky kvalitní jsou drobné výstupy „malých“ rolí – Michal Onufer (Alfonso), Vít Habernal (Sebastian), Petr Urbánek (Gonzalo), Waldemar Wieczorek (Adrian). Šašek Trinkulo (Tomáš Kořínek) a dobrodruh Stefano (David Szendiuch) mají s Kalibanem své gagové trio a přednesli je výstižně. Dirigentu Marku Šedivému patří stejné bravo, jak kdysi napsal Otakar Šourek o Otakaru Ostrčilovi: „Rytmicky přesně a zvukově zářivě vypracoval part orchestrální … přiměl pěvce sólové i sborové, aby stejně ušlechtile, vznosně a citově výrazně vytvářeli linii zpěvů, dal celku styl i dramatickou životnost...“
Bouře se odehrává na minimalistické scéně Davida Bazika, staví na efektu průsvitů a prostupnosti otáčivých stěn, průniků a pohybu po různě stupňovitých vertikálách. Sleduje geometrickou zákonitost da Vinciho kreseb a objevů, jeho anatomické nákresy těla zdobí Prosperovo obydlí, da Vinciho rukopis je zdobnou projekcí scénickou i písmenkovým dekorem jeho obleku. Scéna je divadelně funkční, jen zdánlivě vzdálená romantické Fibichově báji, vždyť ta má kořeny renesanční a je nadčasová, což scéna napovídá, neodvádí pozornost od velkolepé hudební fresky. Stejně tak decentní režie Jiřího Nekvasila respektuje pěvecké a stylové nároky, Prosperovi dává až rétorický prostor k důrazu základního poselství „Všem odpuštění – smířena buď vina!“, pro Ariela je charakteristická decentně stylizovaná chůze, pohyb na scéně patří nejvíce stále a důrazně jednajícím duchům. Základní barvou je modrá, v osvětlení i kostýmech, v obleku Ariela a trikotech duchů. Kostýmy Márie Fulkové mám za slabinu inscenace. Sleduje sice pokyny skladatele – Prospero má kouzelnický plášť, Miranda je v bílém, Trinkulo jako šašek, postrádám však tvořivý přínos teatrální, v charakteristice i eleganci, vizáž a prvky, které by překročily profánní „in“.

Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Zdeněk Fibich: Bouře. Dirigent Marek Šedivý, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, kostýmy Mária Fulková, videoprojekce Zuzana Studená, pohybová spolupráce Adéla Kvochová a Jana Tomsová, sbormistr Jurij Galatenko. Sbor a orchestr opery NDM. Psáno z 2. premiéry 3. 12. 2016, Divadlo Antonína Dvořáka.

Nahoru | Obsah