Hudební Rozhledy

Přímé přenosy z MET – Kaija Saariaho: Láska zdaleka

Jaroslav Someš | 10/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Susanna Phillips (Clémence) a Eric Owens (Francouzský truvér)

Ačkoli se dramaturgie Metropolitní opery v New Yorku současné operní tvorbě nevyhýbá, do programu přímých přenosů ji zařazuje jen zcela výjimečně a spoléhá spíše na „osvědčené“ tituly. Mezi čestné výjimky patřil např. Adamsův Doctor Atomic a Nixon v Číně, Glassova Satyagraha nebo Adèsova Bouře. Nyní se k nim připojila Láska zdaleka, operní prvotina finské skladatelky Kaiji Saariahové. České materiály zatím nepřekládají originální název Ľ amour de loin přesně, dějově jde o lásku vzdálenou, o lásku na dálku; navíc, takto psán, není český název správný ani z hlediska pravopisu.

Světovou premiéru mělo toto dílo v roce 2000 v Salcburku a od té doby se dočkalo řady inscenací, takže je dnes možná nejúspěšnější operou 21. století. Newyorské nastudování vzniklo v koprodukci s Operou v kanadském Québeku. Pod titulem Láska na dálku ohlašuje českou premiéru na březen letošního roku Národní divadlo v Brně.
Sama skladatelka označuje Lásku zdaleka jako operu – báseň. Francouzské libreto totiž napsal spisovatel libanonského původu Amin Maalouf podle středověké legendy o akvitánském truvérovi Jaufrém Rudelovi, který skutečně žil ve 12. století. Baladický děj vypráví o tragicky končící lásce na dálku mezi ním a tripoliskou hraběnkou Clémence. V příběhu je cosi tristanovského a vzhledem k tomu, že nová inscenace Wagnerova Tristana a Isoldy současnou sezonu v Met zahájila, můžeme Lásku zdaleka považovat za její pendant. Hudebně se dílo samozřejmě k Wagnerovi nehlásí. Lze je označit za jakýsi neoimpresionismus v minimalistickém hávu, který je pro Saariahovou asi příznačný. Jak vyplývá z námětu, jsou melodicky rozlišeny obě strany děje, středověká Francie a orientální Tripolis. Orchestr má poměrně velké obsazení a využívá i elektronické nástroje.
Hudba se chvěje a třpytí jako moře, které kouzelník Robert Lepage ve spolupráci s výtvarníkem Michaelem Currym a světelným designérem Kevinem Adamsem na scéně ve své režii vyčaroval pomocí tisíců LED žárovek. Dalšími scénickými prvky jsou loďka, na níž Poutník „brázdí moře“ sem a tam, a pojízdné úzké, kovové schodiště, jehož překlápění je symbolem převažování děje mezi Akvitánií a Tripolisem. Výtvarná stránka inscenace je velmi efektní, až oslnivá, přesto však u díla, jehož délka přesahuje dvě hodiny čistého času a jehož děj není nijak akční, nevystačí. Tím větší zátěž spočívá na představitelích všech tří rolí. Asi nejvíc z nich zaujala mezzosopranistka Tamara Mumford jako Poutník, který vytváří spojení mezi Jaufrém a Clémence (připomeňme, že ve světové premiéře Lásky zdaleka v Salcburku zpívala Poutníka Dagmar Pecková). Mumford suverénně zvládla širokou rozsahovou amplitudu svého partu, chlapeckým zjevem ideálně ladila s androgynností postavy a navíc dokázala vnést do děje i zvláštní tajemství.
V postavách milenecké dvojice Lepage vědomě nepoložil důraz na téma rozdílů v kulturním ovzduší středověké Evropy a severní Afriky, ba šel dokonce proti tomu. Mladého Francouzského truvéra obsadil zralým basbarytonistou Erikem Owensem, pěvcem černé pleti, a jeho vysněnou lásku Clémence dramatickou sopranistkou Susannou Phillips. Owens, jehož mohutný hlas i mohutný zjev známe z Met např. jako Albericha ve Wagnerově Ringu (rovněž v Lepageově režii), ovšem dokázal svůj basbaryton ztišit a prodchnout takovou vroucností, že jeho „smrt z lásky“ byla srovnatelná s tou slavnou Isoldinou. Škoda, že Susanne Phillips nenásledovala jeho příkladu a nedala své Clémence – přes velkou vypjatost tohoto partu – také více lyriky. Na několika místech opery vstupuje do děje i sbor, který se „noří z vln“. Hudebně dílo nastudovala finská dirigentka Susanna Mälkki. Orchestr vedla energickým gestem a na provedení bylo znát, že s tvorbou Kaiji Saariahové má dlouhou zkušenost. Kromě toho je chvályhodné, že vedle ženy – skladatelky tak vstoupila do prozatím značně maskulinního zákulisí Met rovněž žena – dirigentka.

Met in HD – Kaija Saariaho: Ľ amour de loin (Láska zdaleka). Libreto Amin Maalouf, dirigentka Susanna Mälkki, režie Robert Lepage, asistentka režie Sybille Wilson, scéna a kostýmy Michael Curry, světelný design Kevin Adams, videoprojekce Lionel Arnould. Premiéra 1. 12. 2016, přímý přenos z Metropolitní opery 10. 12. 2016, kino Světozor.

Nahoru | Obsah