Hudební Rozhledy

Hoffmannovy povídky netradičně

Pavel Horník | 10/17 |Zahraničí

Eric Cutler (Hoffmann) a zleva: Christa Mayer (Hlas matky), Measha Brueggergosman (Giulietta), Christina Bock (Niklas), Sarah-Jane Brandon (Antonia) a Tuuli Takala (Olympia)

Prosincové uvedení slavného Offenbachova díla v Semperově opeře nebylo překvapením, protože předchozí nastudování na zdejším jevišti (bylo v němčině) v režii Petera Konwitschného mělo premiéru již v roce 1992. Tentokrát se Hoffmannovy povídky vracejí v převážně originální francouzské verzi. Opera, kterou skladatel nedokončil a jejího uvedení se nedožil, měla premiéru v roce 1881 v pařížské Komické opeře. Hudebně bylo dílo na Barbierovo libreto dokončeno, ale i částečně pozměněno skladatelem Ernestem Guiraudem.

V němčině se dočkalo premiéry ve Vídni na podzim stejného roku jako uvedení v Paříži. Bohužel repríza den po premiéře v budově Ringtheateru (zdejší Opéra comique a jakýsi protipól slavné operní budovy na Ringstrasse) byla jedním obrovským neštěstím. V divadle vypukl těsně před představením požár a skoro čtyři sta diváků přišlo o život. Divadlo na Schottenringu pak již nebylo obnoveno a na jeho místě vznikl později činžovní dům. Nicméně ani tato událost nezabránila vítěznému tažení díla světem. Pro režiséry je i pro své varianty a otevřený konec možností velikých zásahů a realizací i kontroverzních nápadů (viz pojetí Stefana Herheima na festivalu v Bregenzu přede dvěma lety).
Nová inscenace režiséra Johannese Eratha v Drážďanech není určitě vyloženě klasická, ale docela zajímavá, a hlavně neustále diváka něčím novým překvapuje. Režisér použil zpracování Barbierova libreta Michalem Kayem a Jeanem-Christophem Keckem. Jsou to „Hoffmannky“ možná ne úplně odpovídající konzervativnějším představám obsahu díla, ale výtečně hudebně provedené francouzským dirigentem Frédérickem Chaslinem (vzpomínám na jeho skvělé nastudování této opery před lety v Lipsku).
Po kratičké předehře svižně zahrané drážďanskou Staatskapelle se na jevišti objeví před diváky plošná dekorace hlediště Semperovy opery od scénografky Heike Scheele. Je to snad asociace na to, že počátek opery se odehrává vedle operního divadla, kde účinkuje v představení Dona Giovanniho primadona Stella, po které touží hlavní aktér, básník Hoffmann? Docela zvučným hlasem se nám představuje americký tenor Eric Cutler – představitel Hoffmanna v doprovodu Niklase – Múzy. Štíhlá Christina Bock lehčím mezzosopránem zpívá svoji úvodní árii a pak si jde sednout do proscéniové lóže, kde si ležérně pokuřuje cigárko a popíjí. Objevuje se také rada Lindorf (je v programu uváděn jako spoluhráč), ztvárněný vynikajícím anglickým basistou Peterem Rosem. Ten se objevuje v lóži na druhé straně. Pak suverénně během představení zvládá své další tři padoušské role. Část velké plošné dekorace se poruší a směrem do hloubky se objeví tři zvýšená pódia z boku ohraničená stěnami. Na oněch vlastně třech jevištích se odehrávají scénické akce. Není to samozřejmě typický pijácký Lutherův sklep v Berlíně. Hoffmann se sborem studentů (sbormistr Jörg Hinnerk Andresen) zpívá popěvek o malém skřetovi Zik Zakovi a pak představuje první příběh svých tří lásek. Na oněch třech pódiích se objevují tři průhledné krychle s částmi ženského těla. Ty se spojí a z onoho útvaru vymyšleného vědcem Spalanzanim (Tom Martinsen) a za pomoci Coppelia (zloduch Lindorf) se „vyloupne“ jeho konečné dílo, krásná dívka v kostýmu baleríny – Olympia. Kolem se samozřejmě motá jeho pomocník a sluha Spalanzaniho Cochenille (vyskytne se v i dalších příbězích jako Franz a Pitichinacio). Tyto tři tenorové party výborně ztvárňuje hlavně pěvecky Američan Aron Pegram. Kolem je akčně zapojena široká rozehraná společnost ve fantastických kostýmech (výtvarnice Gesine Völm), má klapky na očích, takže krásku v podstatě nevidí. Zato Hoffmann (ve většině jiných inscenacích má kouzelné brýle mámení), který je omámen její krásou, nevěří, že je to loutka, a hned se do ní zamiluje. Olympia, mladičká korejská umělkyně Tuuli Takala (členka Jungen Ensemble Drážďanské opery), zpívá svoji na koloratury náročnou árii vynikajícím způsobem, že se všem tají dech, a po skončení je odměněna frenetickými ovacemi. Vše ale skončí tragickým koncem loutky Olympie, kterou pilou rozřeže sám Coppélius. Pokračujeme do prostředí dalšího Hoffmannova milostného příběhu, obydlí nemocné Antonie (pěkně zpívající Angličanka Sarah-Jane Brandon), která bydlí se svým otcem Cresplem (Tilmann Rönnebeck). Ta proti jeho vůli chorobně touží po kariéře zpěvačky, jakou byla její zemřelá matka. Na scéně vidíme zborcený klavír, z pod něhož vylézá do bílé baleríny oblečený Niklas (Múza) a zrazuje nemocnou dívku od zpívání, leč marně. Zloduch doktor Mirákl (Lindorf) vykouzlí operní sál a projekci černobílého filmu předvádějící procházky Antonie krásnými prostorami Semperovy opery. Antonie je oděna do bílých šatů s balerínou a svým účesem a podobou je jako Marilyn Monroe. Mirákl ji i pomocí hlasu její matky (Christa Mayer) přemlouvá ke zpěvu a Antonie umírá. Hoffmann tak opět ztratil osudovou lásku. Nesmím ještě zapomenout na výtečný hlasový výkon sluhy Franze v podání Arona Pegrama. Pomalu se dostáváme do údajných Benátek, kde Hoffmann prožívá svou poslední lásku ke kurtizáně Giuliettě. Ta vystupuje a zpívá téměř jako rocková zpěvačka a její představitelka, Američanka tmavé pleti Measha Brueggergosman, tomu plně vyhovuje. Hoffmann se dostává do komplikovaných situací a když se kolem něj seskupují v bílých šatech všechny jeho milenky, díky zloduchovi Dapretuttovi (Lindorf), který ukradne jeho obraz v zrcadle, se všechny ztratí. Na závěr pak kolem Hoffmanna procházejí bez pozastavení všichni aktéři představení. Jediný Niklas (Múza) zůstává, položí se na zem, odhalí šaty do půli svého parádního zadečku a básník Hoffmann na její jemnou pleť píše své texty. Tak skončilo zase jedno hudebně kvalitní a režijně možná diskutabilní, nicméně působivé představení. Samozřejmě veliké a dlouhé ovace provázely děkovačku všech umělců a tvůrců. Těšme se tedy na další operní premiéry v tomto vysoce kvalitním operním domě.

Dresden, Sächsische Staatsoper – Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky. Hudební nastudování Frédérick Chaslin, režie Johannes Erath, scéna Heike Scheele, kostýmy Gesine Völlm, sbormistr Jörg Hinnerk Andresen. Premiéra 4. 12. 2016.

Nahoru | Obsah