Hudební Rozhledy

Wrocław – město evropské kultury 2016

Pavel Horník | 04/17 |Zahraničí

Koncertní sál v multifunkční budově Narodoweho Fora Muzyki

Každým rokem je jedno nebo více měst různých států Evropské unie vyhlášeno městem evropské kultury. Nese pak na trh kůži s co největším představením svých kulturních hodnot v mnoha oblastech. V roce 2016 dostala tuto možnost slezská metropole Vratislav zaslouženě. Než představím ve stručnosti vratislavská zastavení v hudebním umění, je třeba se zmínit, že náročné umělecké produkce se musí někde realizovat. Je to jednak v místních kulturních a jiných, třeba historických stáncích. Pak se také vyvolené město představí nějakým nově postaveným koncertním sálem nebo divadlem, na jehož zřízení přispěje značnými prostředky Evropská komise.

V případě Vratislavi je to obdivuhodná multifunkční budova Narodoweho Fora Muzyki s vynikajícím koncertním sálem pro 1800 diváků. Mimo tento jsou zde ještě tři sály menší. Praha, která nebyla díky neschopnosti k tomu určených vedoucích složek během posledních desetiletí nového režimu něco podobného zrealizovat, může jen závidět. Musím samozřejmě ještě uvést, že loňským městem kultury byla naše Plzeň. Ta se představila také novou kulturní dominantou. Bohužel architektonickým paskvilem – tzv. Novým divadlem. Vraťme se ale zpět do Polska. Hudebních prožitků si Vratislav zažila od února do konce roku 2016 přehršle. Sál nové filharmonie hostil fenomenálního klavíristu Lang Langa doprovázeného symfonickým orchestrem z Washingtonu. Nechyběli Vídeňští filharmonikové řízení Semjonem Byčkovem nebo Londýnský symfonický orchestr. Také se představil Budapešťský festivalový orchestr s Ivánem Fischerem. Můžeme mít radost, že slavný polský barytonista Mariusz Kwiecień vystoupil spolu s naší Simonou Houda Šaturovou. Populární Capella Cracoviensis s dirigentem Janem Tomaszem Adamusem rozšířila polské vystupující soubory. Zapojil se i známý festival Wratislavia Cantans nebo Mezinárodní festival chrámových sborů (vhodných sakrálních prostor má Vratislav dost). Zmíním se také o klarinetovém festivalu Clarimania 2016, který probíhal v krásném sále Leopoldina. Budu ale muset ve výčtu končit a vrátit se k hudebnímu umění opernímu.
Nositelem tohoto oblíbeného žánru je Vratislavská opera sídlící v krásné klasicistní budově univerzity architekta Langhanse na Svídnické ulici. Současně je to po Varšavě nejkvalitnější polský operní soubor, který skoro dvacet let až do letoška vedla vynikající dirigentka Eva Michnik. Spolupracovala na programu kulturních akcí města kultury 2016. V létě pak uvedl soubor Bizetovu Carmen jako velkoprodukci na městském stadionu. Podílelo se na ní okolo 500 účinkujících. Od podzimu pak nastoupilo ve vratislavské opeře nové vedení.
Poslední premiérou k slavnostnímu zakončení celoročních oslav bylo prosincové uvedení Verdiho Trubadúra, které bylo nastudováno dokonce ve třech obsazeních. Pokud se vrátím k řadě operních inscenací, které jsem ve zdejším divadle viděl, musím konstatovat, že hudebně měly vždy velmi dobrou úroveň, ale režijně a výtvarně spíše inklinovaly ke klasičtějšímu pojetí. Nejinak to bylo u současného nového provedení Verdiho dramatického díla, které sice nemá moc kvalitní libreto, ale hudebně je vynikající a pro hlasy velmi náročné. Inscenátoři tentokrát nebyli polští, ale z operního divadla v lotyšské Rize, s nímž probíhala koprodukce. V čele týmu byl režisér Andrejs Žagars, u nás známý z nevýrazného nastudování Wagnerova Tannhäusera v pražské Státní opeře před třemi lety. Před začátkem představení uvítalo publikum legendární Evu Michnik, které byl po právu předán řád od prezidenta Polské republiky a několik dalších vyznamenání. Vše bylo souhlasně kvitováno bouřlivým potleskem do posledního místečka zaplněného sálu. Po předehře, dirigované novým ředitelem opery Marcinem Nałęcz-Niesiołowskim, jsme se ocitli v polním lazaretu umístěném v tmavých omšelých stěnách jakési budovy (dle libreta palác hraběte Luny) někdy v době první světové války, o čemž svědčí i německé helmy. Na postelích jsou zdravotními sestrami ošetřováni vojáci Lunovy družiny. Jejich velitel Ferrando (vynikající Jihoslovan Peter Martinčič) jim vypráví, jak cikánka jako pomstu za upálení své matky unesla Lunova malého bratra a Luna se později svému otci zavázal, že jej najde. V dalším obraze, který se má ale odehrávat na jiném místě, je použita stejná dekorace, jen bez nemocničních postelí. Představuje se nám v jemné úvodní árii „Tacea la notte placida“ pěkným, znělým, ale až zbytečně dramatickým hlasem Leonora (Italka Joanna Parisi), která též vykládá přítelkyni Inés (Katarzyna Haras-Kruczek) o své náklonnosti k neznámém trubadúrovi, jehož hlas zaznívá za scénou. V ten moment mi vyráží studený pot na čele, protože krásná Manrikova melodie „Deserto sulla terra“ zní, jako když pěvec (evropsky známý litevský tenor Kristian Benedikt) přišel o hlas. A to je teprve počátek představení. Na scéně se objevuje v důstojnické uniformě sonorním hlasem zpívající hrabě Luna (Stanislaw Kuflyjuk) a s přicházejícím Manrikem se chce kvůli Leonoře bít. Ta tomu však zabrání. V dalším obraze – v cikánském táboře – se mimo dobře sezpívaný sbor představila poprvé cikánka Azucena v potrhaném a zašpiněném vojenském plášti. Její domácí představitelka Jadwiga Postrožna zpívala na dobré úrovni, škoda, že její hlas není hlubší a temnější. Kristian Benedikt dělal, co mohl, ale bylo jasné, že se musí něco stát. To se také stalo. V dalším obraze a ve třetím dějství se již objevil zcela nový představitel, člen souboru Igor Stroin. Ze začátku se podepsala na jeho výkonu nerozezpívanost, ale brzy se dostal do formy a dvojzpěv s Leonorou vyšel oběma dobře. Tohoto mladého Rusa jsem poznal přede dvěma lety ve zdejší inscenaci Růžového kavalíra, kde výtečně zpíval menší roli Italského pěvce. A ještě jedna zajímavost. Všiml jsem si, že v řadě přede mnou sedí vpravo snědší tmavovlasý muž, který mi silně někoho připomínal. Ano, byl to světoznámý tenor Ramón Vargas, který byl pozván představitelkou Leonory Joannou Parisi. V další scéně se ocitáme v táboře Lunových vojáků obléhajících hrad Castellor, kde se brání Manrikova družina a kde je také schována Leonora. Opět ale stejná dekorace (scénograf Reinis Dzudzilo), pouze obohacena o stoly s popíjejícími vojáky obsluhovanými lepými děvami, v níž se uplatňuje excelentně zpívaný mužský sbor řízený Annou Grabowskou-Boris. Vojáci přivlékají v poutech zajatou Azucenu. Následuje další obraz, kdy se Manrico se svým přítelem Ruizem (Lukasz Rosiak) vrhají v hořícím hradě do boje s Lunovými stoupenci. V závěru zpívá Manrico v doprovodu Leonory, Ruize a sboru slavnou strettu „Di quella pira“ s oním vysokým céčkem (nebylo ale Verdim v partituře napsáno) na konci. Zde tenoři mohou ukázat, jak dlouho mohou tón držet. Náš představitel sice výšku vzal, ale držel jen velmi krátce. Po poslední pauze překvapila úplně jiná, málo hluboká světlá dekorace jakéhosi salonu (dle originálu to má být místnost v paláci Aliaferia, ve kterém jsou také uvězněni Manrico s Azucenou). Přichází Leonora a její představitelka Joanna Parisi naprosto dokonale zpívá svoji árii „D’ amor sul’alli“. Rovněž dramatická scéna, kdy Leonora prosí Lunu o milost pro Manrika, je u obou pěvecky i herecky velice přesvědčivá. Přeskočím k vězeňskému působivému duetu Manrika s Azucenou, nelogicky přesazenému do oné krásné místnosti. Zde opět nebylo pěvcům možno v jejich věrohodnosti nic vyčíst. Závěrečné finále, kdy umírá jed poživší Leonora a kdy se Luna, který mauserem zastřelí Manrika, od Azuceny dozvídá, že zabil svého dlouho hledaného bratra, působilo vskutku sugestivním dojmem.
Jen v krátkosti se zmíním o druhé premiéře, kterou jsem viděl následující den. S podivem Manrika opět zpíval Igor Stroin, Lunou byl lotyšský baryton Valdis Jansons lepší v bel cantu než jeho předchůdce. Anna Lichorowicz nedosahovala kvality Joanny Parisi. Subtilní Azucena místní Iriny Zahytyňské zvládla svůj part dobře. Inscenace byla ale po režijně scénické stránce, bohužel, jen šedým průměrem.
V neděli pak byl závěrečný koncert ve filharmonii. Z toho mála, co jsem mohl vidět, ale mohu konstatovat, že se Vratislav jako město evropské kultury předvedla dobře.

Wroclaw, Opera Wrocławska – Giuseppe Verdi: Trubadúr. Dirigent Marcin Nałęcz-Niesiołowski, režie Andrejs Žagars, scéna Reinis Dziudzilo, kostýmy Kristīne Pasternaka. Psáno z 1. a 2. premiéry 16. a 17. 12. 2016.

Nahoru | Obsah