Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů 20. století VII

II. André Watts

Ivan Žáček | 02/17 |Studie, komentáře

André Watts

Debut amerického pianisty Andrého Wattse byl jedním z nejdramatičtějších, jaké si možno představit. Záskok na poslední chvíli, doslova několik desítek minut, za náhle onemocněvšího Glenna Goulda, vyvolal pravou senzaci. 31. ledna 1963 byla odstartována hvězdná kariéra mladého Američana rychlostí blesku. Ihned poté, co dozněl závěrečný akord Lisztova Koncertu Es dur, se k nadšeně aplaudujícímu publiku v Carnegie Hall přidali i hráči Newyorské filharmonie v čele s Leonardem Bernsteinem. Ten měl v oněch horkých chvílích před koncertem přece jen rozhodování trochu usnadněno. Sám vzpomíná, že neváhal ani vteřinu: „Nedat tomu mladému chlapíkovi šanci by byl velký hřích. Za pár let bude patřit mezi tucet nejlepších pianistů světa.“ Tentýž sál 12. ledna totiž zažil neméně úspěšné, navíc televizí CNS o tři dny později vysílané vystoupení šestnáctiletého mladíka, dokonce v témže Lisztově koncertu, v rámci Bernsteinova úspěšného cyklu Young People’s Concert. Byla to tedy spíše sázka na jistotu, a ta vyšla stoprocentně. Krátce poté vydala Columbia Masterworks LP, již se studiovým záznamem Koncertu, a tato nahrávka obletěla Severní Ameriku. Osud Andrého Wattse byl zpečetěn.

Narodil se 20. června 1946 v Norimberku jako syn maďarské matky Marie Alexandry Gusmits, pianistky, a černého Američana, seržanta Hermana Wattse. Rodina se přestěhovala do USA, když bylo Andrému osm – do Filadelfie, kam otce zavedla armádní povinnost. André nejprve studoval hru na housle, ale v šesti přesedlal na klavír, jejž nejprve studoval pod dohledem své matky. Cvičení přímo nesnášel, takže matka mu musela často vyprávět o Lisztovi, jehož oddanost cvičebnímu procesu mu dávala za vzor. Malého Andrého to kupodivu neodradilo a Ferenc Liszt se stane jedním z úhelných kamenů jeho repertoáru. Lisztovo histrionství u klaviatury bude pro něj velkou pozitivní inspirací: ještě dnes videozáznamy z Wattsových koncertů, zachycující jeho dynamické pohyby trupu i paží – efektní, jistě, ale výsostně pianisticky účelné – to výmluvně dokumentují. Na Philadelphia Musical Academy studoval André u Genie Robinor, žákyně legendárního Leschetizkého. V devíti letech vystoupil, jako vítěz místní dětské soutěže, v Haydnově Koncertu D dur, o rok později pak provedl s Robin Hood Dell Orchestra Mendelssohnův Koncert g moll a ve čtrnácti letech s Philadelphia Orchestra Franckovy Symfonické variace. Přes obrovskou poptávku, jež po něm propukla po zmíněném triumfu v Carnegie Hall, se André nadále věnoval především studiu, u nikoho menšího než Leona Fleishera na konzervatoři v Baltimoru, u něhož vydržel až do devatenácti let. Fleisher, sám lisztovský virtuos par excellence, měl na Andrého velký formativní vliv. Živil v něm nadšení pro Liszta, nad jehož Sonátou h moll strávili společně víc než rok, ale současně mu zdůrazňoval i význam sebekontroly a vedl jej k maximální efektivitě cvičení. Jako by zde Lisztova maxima – nejde ani tak o cvičení techniky, ale o techniku cvičení – nabývala zásadního významu. Ovoce oněch let sklízí André Watts – a my vděčně s ním – dodnes. Mezi absolutně největší počiny na poli interpretace Lisztova chef d’oeuvru, tohoto stěžejního díla pianistické literatury všech dob, se pro mne řadí, nikoli náhodou, dva výkony: Leona Fleishera a Andrého Wattse. Při vší odlišnosti přístupu obou k výchozímu textu, danému rozdílností uměleckých temperamentů, jedno mají jejich kreace společné: přítomnost zralého tektonického plánu, jehož smyslem je dosáhnout ideální kulminace vrcholu a poté sugestivního odplývání nahromaděného napětí. Z kreací Andrého Wattse je však dobře slyšet, že tento plán, jenž má nepochybně racionální základ, je jen pouhá předběžná konstrukce. Abstraktní stín na pozadí, vědomí katedrály, jejíž architekturu se umělec snaží vystihnout aktuálním emocionálním obsahem, podle okamžitých sil a dispozic, i podle nálady dne. Na živém záznamu z koncertu v Tokiu z roku 1988 můžeme obdivovat zřídkakdy slýchaný dramatický oblouk, jenž řadí tento přízní chvíle posvěcený výkon mezi nejinspirovanější počiny na koncertním pódiu.
V polovině sedmdesátých let dával Watts na 150 recitálů, koncertů i komorních vystoupení ročně. V následujících dekádách již přirozeně trochu z této intenzity slevil. Ale i při nejvyšší vytíženosti, v letech plného zdraví, působí na nás jeho umění svěžím, neopotřebovaným dojmem, na němž léta rutiny naprosto nejsou znát. Pravý opak Grigorije Sokolova: jeho projev je, třebaže snad ne vždy bezchybný, ale vždy bezprostřední, čerstvý, spontánní a vášnivý. Je to vždy neopakovatelný výkon, komunikující s vděčným publikem, nesený přízní či nepřízní chvíle. Je znám svou vášní hrát na hraně, znovu a znovu se odvažovat rizika. Jeho repertoár je relativně omezený, chce podle svých slov hrát jen díla, do kterých může vložit své srdce i duši a zcela se jim odevzdat. Ale i ty nejstálejší milníky jeho repertoáru nikdy nepůsobí obehraně, protože jsou pokaždé ozvláštněny prvkem improvizace a rizika. Vydaří-li se mu, je to absolutní vítězství, ale i když nevyjde vše, vždy dokáže strhnout svou odvahou a bezprostředností.
Tyto předpoklady jej nepochybně předurčují právě jako ideálního lisztovského interpreta, ale jeho doménou jsou i další autoři romantické literutury devatenáctého století. Především Brahms, Čajkovskij, Saint-Saëns, Rachmaninov, ale i Schubert a Chopin, byť se jim nevěnuje nijak soustavně. Výběr obsažený v prestižní antologii Great Pianists of the 20th Century zachycuje jen částečně rozmanitost jeho talentu. Za nejbolestnější manko považuji absenci Brahmsova Druhého koncertu B dur, ať už v nahrávce s Erichem Leinsdorfem a Boston Symphony z roku 1970 (live) nebo zejména s Jamesem Conlonem a San Francisco Symphony. Ve druhé studiové nahrávce se nelze dost obdivovat celkové vyváženosti mezi dravostí a lyrikou, ohnivým temperamentem a do sebe pohrouženou privátní zpovědí, a konečně i mezi symfonismem partitury a vypjatou koncertantností sólových partií.
Je dobře známa a oceňována jeho vášeň pro Gershwina – Watts je bezpochyby jedním z jeho nejlepších interpretů. V antologii je díky bohu zachycen výběr z písní, upravených pro piano autorem, jež dobře dokumentují jeho quasi-jazzový drive, očekávatelný u amerického pianisty, navíc semičernošského původu, nicméně Wattsův největší počin na tomto poli chybí. Rapsodie v modrém ve verzi pro sólový klavír. Existuje i nahrávka orchestrální verze s Leonardem Bernsteinem, též velmi zajímavá, ale zážitek z poslechu sólové verze je nesrovnatelný s ničím. Imponuje především suverénní způsob, jakým se daří Wattsovi evokovat chybějící orchestrální médium. Znovu pročítáte booklet, zdali tam přece jen není uveden ještě druhý pár rukou – taková je sytost zvukového obrazu, jejž dokáže Watts na klaviatuře vykouzlit svými dvěma obrovitými pažemi. Uvést legendární nahrávku Columbie Lisztova Koncertu Es dur z roku 1963 byla povinnost – zařazuje se jistě se ctí mezi největší nahrávky díla. Připomeňme jen, že Watts nahrával pro CBS od svých jedenadvaceti let až do roku 1977, kdy byl jeho kontrakt dost nelogicky ukončen, a od roku 1985 několik let pro EMI, od devadesátých let i pro Telarc. Mám-li se pokusit o stručnou charakteristiku, dal bych rozhodně přednost starším nahrávkám sedmdesátých let pro CBS. Pozdější lisztovské snímky, jež opětovně nahrál pro EMI, jsou snad preciznější, vycizelovanější (obávám se však, že toho bylo dosaženo jen větším počtem střihů a náročnější editací) – ale nezkrotný temperament a spontánní projev je pro mne hodnotou, kterou bych cenil výše.
Ještě významnější je však Totentanz, nahrávka z roku 1974 s Erichem Leinsdorfem a London Symphony, patrně nejlepší, jež byla kdy zaznamenána. Zapomeneme rychle na prázdnou bombastičnost a unavující hlučnost, s tímto efektním kouskem tradičně spojovanou: toto svrchovaně mužné podání uchvacuje svou elementární silou i integrací sólového partu do orchestrálního média. Watts i Leinsdorf zde prokázali odepisovanému dílu neocenitelné služby. Stejně tak lze hodnotit i Rachmaninovovy Variace na Corelliho téma, v plasticky odstíněném podání Andrého Wattse. Rachmaninovův op. 42 byl po dlouhá léta zanedbáván pianisty a podceňován kritiky, ba dokonce i samým autorem. Je známo, že Rachmaninov byl při svých amerických turné vždy připraven, když vycítil z publika, že jeho dílo nezabírá, vypustit pohotově jednu, dvě, ale třeba i šest variací. Watts je hrává s velkým úspěchem po tři desetiletí, z nahrávky lze dobře vycítit proč. Pojímá jednotlivé variace jako svérázné individuality, každá pro něj představuje svět sám pro sebe: uplatněná míra diferenciace úhozové, fakturační a frázovací velmi přispívá k rehabilitaci cyklu. Naopak beethovenovská kreace, Variace c moll na vlastní téma, WoO 80, imponuje svou sevřeností tektonickou a tonální. Watts se nedá zlákat žádnými centrifugálními tendencemi, jež se nabízejí – tolik věří jednotící síle cyklu, jenž dýchá již preromantickými tóny – a vytváří působivý obraz monolitu.
Chronologicky nejmladším snímkem antologie je Debussyho Children’s Corner, zachycující recitál v Tokiu (1980). Je to kongeniální provedení, plné prchavého humoru a křehké poezie. Čistota kresebných linií (The Snow is Dancing), sytost barev debussyovské palety (Serenade for the Doll, The Little Shepard) je konfrontována s ostřejší pointací ragtimových rytmů (Golliwogg’s Cake-walk). The best of André Watts – pravá esence jeho stylu i pianistické filozofie.
André Watts od té doby (1998) nijak podstatně nepracoval na rozšíření svého repertoáru, hraje své oblíbené autory ve stále vyzrálejším, prohloubenějším pojetí. Občas zabrousí do baroka, zpravidla jen pro Domenika Scarlattiho, jehož dává jako definitivní argument pro moderní křídlo, občas do klasiky 20. století – Ravel, MacDowell, Gershwin, Bartók. Jeho doménou však zůstává romantismus – tady rozdává radost a požitek po-sluchačům na obou polokoulích, jako jeden z nejpřednějších a nejoslavovanějších pianistů naší doby. Bernsteinova předpověď se naplnila beze zbytku.
V srpnu loňského roku André Watts musel zrušit koncert ve Filadelfii, tři týdny před tím mu byla diagnostikována rakovina prostaty. Dějiny recyklují své závity: Philadelphia Orchestra povolala k provedení Rachmaninovova Koncertu d moll Lukáše Vondráčka, nastupující hvězdu nejmladší pianistické generace. Glenn Gould se tehdy rychle zotavil a rozdával své umění ještě po mnoho let. Stejnou naději spojujeme nyní i se jménem Andrého Wattse.

Nahoru | Obsah