Hudební Rozhledy

Muzikantské fugy II

II. Alessandro Stradella

Stanislav Bohadlo | 03/17 |Studie, komentáře

Alessandro Stradella

Angelo Catelani vzbudil v roce 1861 novinovým článkem odborný zájem o dílo Alessandra Stradelly (1639–1682) na základě studia sbírky 148 jeho skladeb uchovaných v Královské Bibliotece Palatina v Modeně. O pět let později vyšla jeho kniha s dedikací Gioachinovi Rossinimu, v níž se odvážil přehodnotit obraz a roli Stradelly, žijícího dosud v povědomí veřejnosti jako poněkud bizarní figura, jejíž osudy formulovali a dotvářeli převážně básníci, novelisté, dramaturgové a libretisté „bez opory jakéhokoli autentického dokumentu“. Legendu zahájil Pierre Bourdelot sedmistránkovou biografií Stradelly ve své Histoire de la musique (1715).

Dál se odvíjela od jednoho z Fétisových historických koncertů v Paříži roku 1833 s domnělou Stradellovou chrámovou árií „Pietà, Signore“ z roku 1667, která prý svou krásou zabránila zločinu. Po článku Julese Janina v Revue et Gazette musicale (1836) se už v následujícím roce představila dvě jevištní díla o Stradellovi, komická opera Friedricha von Flotow a velká opera Louise Niedermeyera. Následovaly ještě čtyři další, všechny rozvíjející romantický mýtus s aktualizací antické látky o moci a síle zpěvu. I na druhém břehu kanálu byl v Londýně od roku 1843 k dispozici tisk domnělé Stradellovy árie „Pietà, Signore“ a díky abonentnímu cyklu Ancient Concerts se objevila na programu (1845) i další Stradellova árie, rovněž vytištěna.
Friedrich, libretista Flotowovy opery, nechal Stradellu přijít na svět u Říma, přestože ho dosud střídavě považovali za Neapolitána, Benátčana nebo Janovana. Ve skutečnosti však pochází z Nepi poblíž Viterba, kam se jeho urození předkové přestěhovali z Toskánska. Po smrti otce, člena řádu sv. Štěpána a vice-markýze ve Vignole, žil dvanáctiletý Alessandro v paláci vévody Ippolyta Lante v Římě s matkou a bratrem a sloužil jako páže. Jeho kompozice můžeme sledovat až od roku 1667, kdy napsal latinské oratorium a na objednávku Benátčana Pola Michiela vytvořil prolog ke komické opeře. Následovala serenata La Circe (1668) ke kardinalátu Leopolda Medicejského a další objednávky z Říma a Benátek, ale přesto se ocitl ve finančních nesnázích a úpěnlivě prosil kardinála Flavia Chigiho o vysokou půjčku. Jeho situaci, jak správně vyhodnotil, způsobila jeho nezávislost. „Když nebudu mít ochránce, mohl bych přijít o své věci, pověst a snad i o svobodu.“ Komponoval dál prology, intermezza a náhradní árie pro římské Teatro Tordinona a také italská oratoria, kantáty a serenaty včetně Vola, vola in altri petti, kterou slyšela královna Kristýna Švédská (1674). Zde poprvé uplatnil instrumentaci a obsazení concerta grossa, které přenesl i do motet a oratorií. Papež Kliment X. ho ustanovil čestným sloužícím a Stradella podle scénáře královny Kristýny napsal serenátu Il Damone. Patřil tedy k hudebnímu okruhu římských kardinálských rodů s pravidelnými zakázkami. V červenci 1676 byl dopisem P. Michieliho požádán o kompozici sonáty (možná se jednalo také o concerto grosso), což je nejstarší zpráva o jeho instrumentální hudbě. Stradella se s ním zároveň radil, zda má opustit Řím.

ÚTĚK PŘED VĚZENÍM Z ŘÍMA DO BENÁTEK

Zdálo se, že je společensky a umělecky na výsluní. Ve vokálních kompozicích dával sice přednost imitacím v textuře hlasů a nástrojů, ale na skutečný útěk nemyslel. Až v roce 1676, kdy Giovanni Giacomo Komarek, Boemo, vytiskl v Římě svůj nejstarší samostatný tisk, se Stradella domluvil se známým kastrátem Giovannim Battistou Vulpiem na přípravě sňatkového podvodu. Slíbili jedné „odporné a staré“ vdavekchtivé ženě, že zprostředkují manželství s příbuzným kardinála Odoarda Cibo, papežského ministra zahraničí. Později byl Cibo kmotrem Komarkových dětí a předsedou kongregace kardinálů. Vylákali na ženě 10 000 skudů, a když se loupež začala vyšetřovat a Stradellovi hrozilo vězení, uprchl na začátku února 1677 do Benátek. Zde ho hudebními objednávkami zabezpečili Michieli i jeho bratr a objevila se i nabídka na kompozici (snad) karnevalové opery. Také bohatý Benátčan Alvise Contarini ho požádal o hudební výuku své milenky Agnese Van Uffele. Je možné, že právě pro ni vypracoval příručku o harmonii s výkladem intervalů.

ÚPRK Z BENÁTEK DO TURÍNA

Již v červnu však výuka nečekaně pro plátce školného skončila, protože Stradella se svou žačkou z města na lagunách utekl. Milenci zamířili do Turína. Aby se mohl ucházet o nějaké místo, potřeboval doporučení. Ale kam měl teď o takové vysvědčení bezúhonnosti napsat? Do Říma, nebo do Benátek? Rozhodl se pro Benátky a požádal se značnou dávkou drzosti i rizika Polo Michiela. Žádné samozřejmě nedostal a za necelý měsíc byl Contarini za uprchlíky v Turíně. Agnese nalezla rychle azyl v klášteře Marie Magdalény a Stradella vstoupil do řádu v konventu sv. Dominika. Zachránili se tak před trestem, ale než Contarini s nepořízenou odjel, vymínil si u arcibiskupa, že dívka se musí buď provdat za Stradellu, nebo mít při obřadu závoj na znamení ztráty čistoty. Byli vystaveni nátlaku, nebo skutečně po sobě toužili? Dne 10. října 1677 po předepsaných přípravách a ověřeních bezúhonnosti (?) podepsali svatební smlouvu. Když už však Stradella odcházel z kláštera, kdosi ho zezadu přepadl, pobodal a málem nechal skonat na ulici. Po té se objevili další zachránci, kteří pár přijali na francouzskou ambasádu. Tím se rozpoutala mezinárodní diplomatická aféra. Regentka Maria Giovanna de Nemours vsadila do vězení Agnesina otce za vstup „cizích“ sil na její území a stěžovala si Ludvíku XIV. na francouzského velvyslance, že přechovává dvojici agentů, najatou Contarinim.

ÚTĚK DO JANOVA PŘED MANŽELKOU?

Mezitím se Stradella zotavil a v listopadu urovnal i svou aféru s Contarinim. Na počátku následujícího roku pak odejel sám do Janova. Možná tehdy právě zkomponoval sólovou kantátu Fuggi, fuggi dal mio cor (Uteč, uteč z mého srdce). O jeho manželce už nikdo neslyšel – snad se vrátila do Benátek. Skladatel byl v Janově ihned po příjezdu zaměstnán jako kapelník orchestru Teatro del Falcone a zároveň pověřen výchovou pěvkyň. Za to dostával od janovských aristokratů plat, ubytování, stravu a sloužícího. Psal nové opery, chrámovou i světskou hudbu, zhudebňoval libreta od Pamphiliho, některé skladby se začaly objevovat v tištěných sbornících v Anglii a Itálii. Pro Františka II. d’Este v Modeně vytvořil oratorium La Susanna (1681), pro Flavia Orsiniho v Římě operu Moro per amore a ke svatbě janovského páru Il barcheggio, „směs harmonických hlasů, poezie a instrumentální hudby“. Zdálo se, že všechna životní dramata měla už vystřídat kariéra váženého skladatele. Ale neznámý vrah Stradellu ubodal k smrti 25. února 1682. Údajně proto, že jedna těhotná a opuštěná herečka dala přednost Stradellovi před svým samaritánem. Vztah k Stradellově dílu je na jedné straně dějinami interpretace staré hudby a zároveň dokladem toho, jak omyly, legendy nebo beletrie vytvářejí vlastní interpretace života a díla skladatele, i když je badatelka Carolyn Gianturco již dávno opravila. Nadále však bude platit, že v opeře Il Corispeo poprvé jasně rozlišil árii a recitativ, v opeře Il Trespolo tutore (Janov, 1679) poprvé použil komický bas a že ukázal cestu ke corelliovskému concertu grossu.

Nahoru | Obsah