Hudební Rozhledy

Concerto grosso pro jazz a disharmonii doby

II. Skromná kolébka, neskromné sny

Vladimír Kouřil | 03/17 |Studie, komentáře

Přihláška do Jazzové sekce SH ČSR v grafické verzi od roku 1974 ve formátu A4. Poprvé byla použita na 1. pražských jazzových dnech v březnu 1974. Předtím byly přihlášky cyklostylované

Vývoj uměleckých směrů je ve dvacátém století globální záležitostí, totalitní režimy mohou omezovat domácí rozvoj ve svých říších, nikoli povědomí o tom, co se děje za jeho hranicemi – v našem případě za železnou oponou. Totéž platí i pro český jazz. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přeci jen nějaký styk se „západním“ zahraničím byl. Tu a tam se někdo dostal „ven“, například kytarista Rudolf Dašek, Junior Trio a Vlasta Průchová měli už za sebou delší angažmá v západoberlínském jazzklubu Blue Note, Jiří Stivín během ročního pobytu v Londýně studoval na Royal Academy of Music.

V mnichovském klubu Domicile si zahráli pianista Jan Hammer ml. a basista Jiří Mráz – u obou to byl počátek emigrace. V západním Německu nahrálo dvě alba SHQ Karla Velebného v obsazení s Jiřím Stivínem na flétny a saxofony, Luďkem Švábenským na klavír, Karlem Vejvodou na kontrabas a Josefem Vejvodou na bicí nástroje. Basista Miroslav Vitouš odjel studovat na proslulou jazzovou akademii v Bostonu, také pro něj to byl počátek americké kariéry – měl za sebou vítězství v Guldově mezinárodní soutěži mladých jazzmanů v roce 1966, v níž na druhém místě byl Jiří Mráz. Pianista Karel Růžička naopak prožil tři týdny v pankrácké věznici za účast na protiokupační demonstraci na Václavském náměstí roku 1969. Roční pobyt v Anglii si užil také představitel nastupující generace Martin Kratochvíl, jehož zaujala rocková scéna a rodící se jazzrocková fúze. Jazzový svět se zabýval stylovým zvratem hry kapely trumpetisty Milese Davise, jeho prologem dalšího vývoje jazzrocku nahrávkami In a Silent Way a Bitches Brew. Kratochvílova a Stivínova kapela Jazz Q se v roce 1970 rozchází symbolicky s trendy ve světovém jazzu – Kratochvílovo Jazz Q se dalo cestou jazzrocku a moderního rhythm&blues, Stivín do své hardbopové koncepce zařazuje stále více freejazzové improvizace, rodí se jeho trio s basistou Jiřím Pellantem, pak s Petrem Marcolem a bubeníkem Milanem Vitochem. Vychází LP Jazz Goes To Beat big bandu Václava Zahradníka, v němž se sólisté orchestru Josef Audes, Rudolf Dašek, Laco Déczi, Rudolf Rokl, Felix Slováček a Václav Týfa vypořádávají nejen s tématy Beatles či Mamas And Papas, ale také s vlastními příspěvky na jazzrockovou notu. Nová syntéza Jazzového orchestru Československého rozhlasu, po odchodu Karla Krautgartnera do Vídně už řízeného Kamilem Hálou, spojeného s rockovým Blue Effectem kytaristy Radima Hladíka, je dodnes výjimečnou nahrávkou plnohodnotného propojení zvuku swingujícího big bandu s rock bandem mimořádného kytaristy. Vzniká společné freejazzrockové Coniunctio Blue Effectu s Jazz Q, na němž vedle původního Jazz Q se už představí také nové freejazzové trio Jiřího Stivína. Každá z těchto desek je zajímavá a podnětná i pro dnešního posluchače.
S odstupem desetiletí se může zdát, že situace na domácí jazzové scéně nebyla kolem roku 1970 nijak tragická. Ale na ministerstvu vnitra už rok leží žádost o založení České jazzové unie. Po vzniku federace 1968 se Svaz českých hudebníků změnil na Svaz hudebníků České socialistické republiky a vnitru se zdálo příhodné problém s jazzmany a jejich fandy vyřešit připojením k nově vzniklému muzikantskému svazu. A tak se 30. října 1971 sešla ustavující schůze Jazzové sekce Svaz hudebníků ČSR (dále JS a SH ČSR), která se ve svém prohlášení hlásí k odkazu předchozích „pokrokových tradic jazzu“, jakým byly Gramoklub, Kruh přátel taneční a jazzové hudby či Československá jazzová federace.
Žádost o založení České jazzové unie podepsal v roce 1969 Karel Srp s dalšími jazzovými fandy Dvořákem a Seikem. Ustavující schůze proběhla 30. 10. 1971. Jan Seik pak obdržel členské číslo 000, první předseda JS Milan Dvořák 001 a místopředseda Srp 002. Mezi účastníky zakládající konference pak z publicistů a organizátorů našeho jazzového života byli Lubomír Dorůžka ze Státního hudebního vydavatelství a člen štábu pražského mezinárodního jazzového festivalu, Zbyněk Mácha, referent odboru kultury ministerstva kultury a velký znalec tradičního jazzu a blues, saxofonista a rozhlasový hudební redaktor Mojmír Smékal, swingový akordeonista a redaktor časopisu Hudba pro radost Státního hudebního vydavatelství Stanislav Titzl, předseda výboru mezinárodního Československého amatérského jazzového festivalu v Přerově Rudolf Neuls, o němž Dorůžka napsal, že jako jeden z mála příznivců jazzu měl v kapse členskou legitimaci KSČ, a dokázal tak „vyklenout ochrannou střechu“ nad tímto skvělým festivalem; nutno podotknout, že ani to nemělo v době „normalizace“ trvalou platnost. Dalšími byli například Miloslav Langer, organizátor a publicista, zaměstnaný v Ústředním domě lidové tvořivosti, Antonín Truhlář, velký jazzový aktivista – organizátor a publicista z Nové Paky, propagátor našeho jazzu v zahraničí, vedle Dorůžky druhý československý dopisovatel dvouměsíčníku Mezinárodní jazzové federace Jazz Forum, redaktor z počátků Hudebních rozhledů Jindřich Kautský, Jiří Novák a Petr Kříž, hlavní postavy Slánského jazzového festivalu a tamního klubu, dobrovolní organizátoři a publicisté Aleš Benda, Milan Hájek, Ladislav Havránek, neúnavný olomoucký jazzofil Ilja Klement, Karel Koštejn z Karlových Varů, Eduard Srp z jazzklubu Ostrova nad Ohří, Josef Jankovský z jazzklubu Jablonec nad Nisou, Jiří Novotný, Petr Otáhal, Michael Zethner a další.

K osobnostem ustavujícího sjezdu JS patřili z hudebníků především vibrafonista a kapelník SHQ Karel Velebný a neutuchující propagátor jazzu, kontrabasista a od roku 1970 kapelník Jazz Sanatoria Luděk Hulan, oběma je přisuzováno „otcovství“ českého moderního jazzu. V první stovce členů lze najít brněnského jazzofila, diskofila, filharmonického a jazzového houslistu Jana Beránka, kytaristu Rudolfa Daška, basistu Petra Kořínka, pianistu Karla Růžičku, saxofonistu a flétnistu Jiřího Stivína, saxofonistu Rudolfa Ticháčka, bubeníka Josefa Vejvodu, trombonistu Bohuslava Volfa. Symbolicky, jakoby s výhledem do budoucnosti jazzu, stým členem JS se stal absolvent oboru technické kybernetiky na ČVUT, třiadvacetiletý saxofonista Viktor Kotrubenko, laureát soutěžní kategorie mladých jazzových sólistů při mezinárodním jazzovém festivalu v roce 1971, který jako první zapojoval do svých improvizací zvuky elektrického generátoru zvuků (v roce 1987 pak napíše příručku Tajemství syntezátorů). V letech 1971 až 1980 vedl vlastní trio Jazz Half Sextet, s nímž také zpívala Jana Koubková.
Domnívám se, že je dobré připomenout těch nemnoho jmen, která nejen stála u zrodu JS SH ČSR, ale v oněch časech hrála důležitou úlohu v životě jazzové komunity, v šíření postrádaných informací. Nástup aktivních jazzofilů přicházel postupem času. Všechny organizační záležitosti byly zajišťovány formou volnočasové aktivity členů. Přítomnost muzikantské špičky věci propagačně prospívala. V tu chvíli se zdálo, že před českou jazzovou komunitou stojí rozsáhlé možnosti vyplývající z organizačního řádu JS, který vedení nadřízeného SH ČSR schválilo dodatečně 19. 2. 1972.
V následující pasáži si připomeneme, jaké činnosti JS organizační řád umožňoval. Dosvědčuje to, že v době totality mít na papíře leccos odsouhlaseného ještě neznamená, že neexistují další pravidla, která totéž znesnadňují, nebo dokonce přímo znemožňují. V preambuli stojí, že organizační řád JS vychází ze stanov SH a je dohodou upraven pro charakter jazzové hudby. Členství bylo určeno pro občany ČSR. Zde začíná právní nesrovnalost s vedením SH, neboť do JS byli přijímáni bez váhání i občané Slovenské socialistické republiky. Druhý problém: SH brzy začne tlačit JS k tomu, aby se rozdrobila na jejich místní pobočky. Totéž se čím dál více líbilo na ministerstvu kultury a ministerstvu vnitra, když si začali tamní referenti všímat, kterak celorepublikově působící JS uplatňuje písemnostmi nekontro- lovaně „nevhodný“ vliv ideologický.
JS měla ve svých stanovách organizování koncertů, festivalů, výstav, vzdělávání hudebníků a jazzofilů, archivaci své činnosti, spolupráci s jinými kulturními organizacemi, udělování vyznamenání v oblasti jazzu. Umožňovala kolektivní členství, měla vlastní orgány – plenární schůzi, výbor a revizní komisi. Mohla se podílet na tiskové a ediční činnosti ve svém oboru. Jak se dařilo co naplňovat? Koncertní činnost JS začne v roce 1974 pořádáním Pražských jazzových dnů. Při různých kulturních domech, kulturních zařízení odborů či organizované mládeže vznikají jazzkluby hlásící se k jazzové sekci. Ve spolupráci s jazzovou sekcí probíhají existující festivaly po republice – Slánské jazzové dny, přerovský mezinárodní Československý amatérský jazzový festival, Národní jazzový festival v Mladé Boleslavi, také jednorázové akce v dalších městech. JS se stala spolupořadatelem semináře Jazzová škola hrou, který proběhl na strahovských kolejích, bohužel, v jediné sezoně.
V květnu 1976 výbor SH po JS požaduje organizační rozdělení členů podle bydliště do svých existujících poboček už „natvrdo“. Na jaře 1977, aby zamezila tlakům vedení SH, se JS pokouší osamostatnit odtržením od mateřské organizace. U státních orgánů pro to nenachází podporu, žádost se zamítá. Zato se stává v lednu 1978 kolektivním členem International Jazz Federation při Hudební radě UNESCO. Zde dochází k rozporu mezi řádem IJF, který umožňuje komukoliv na světě vstoupit do celosvětového společenství jazzmanů a jazzofilů, disponujíce časopisem Jazz Forum v mutaci polské, německé a anglické, k dostání také u nás, a vlastními pravidly naší vlasti, jejíž komunistické vedení si samo rozhodovalo, koho připustí do mezinárodních organizací, či nikoliv. Toť patří k pravidlům totality. Členství JS v IJF proto česká socialistická zákonnost neuznávala, a tudíž ani nemohla uznat při politickém likvidačním procesu v půli osmdesátých let.
Členové výboru z řad zakladatelů byli s výjimkou Lubomíra Dorůžky spíše pasivními aktéry. Postupem času Srp plány a nápady konzultoval s přicházejícími novými aktivisty v centru JS, s autory bulletinu a grafikem Joskou Skalníkem. Tlak ze strany SH narůstal, takže se vedení JS rozhodlo poprvé (a naposled) svolat valnou členskou hromadu na 9. 4. 1978. V té době už měla JS tři tisíce členů. Zájem o schůzi mělo několik set členů z celé republiky, kteří před otevřením sálu Hajnovky na Vinohradské třídě vytvořili dlouhou frontu. Valná hromada jednoznačně odmítla požadavek SH rozdrobit JS do svých místních poboček. Sekce obratem vypracovala další žádost o samostatnou jazzovou organizaci a – opět zamítnutou ministerstvem vnitra.
JS SH ČSR začíná naplňovat další body svých stanov. Členský Bulletin Jazz, zabývající se domácí i zahraniční jazzovou scénou, vyšel poprvé na jaře 1972. V březnu 1979 vychází první sešit edice Situace, který se bude věnovat výtvarníkům vytlačených z ideových důvodů na okraj oficiální scény. V květnu téhož roku vychází členský zpravodaj 43/10/88, jemuž dalo jméno telefonní číslo krčské redakce. Ještě před koncem této dekády se začíná připravovat první číslo nejvýznamnější edice JS – knižní Jazzpetit. Na počátku „normalizace“ došlo rovněž k postihům rockové scény. Dost muzikantů emigrovalo – dotklo se to i nejuznávanější skupiny šedesátých let The Matadors. Z uplatnění v německé verzi muzikálu Hair se vrátil kytarista Radim Hladík, založil Blue Effect, po obecném nátlaku počeštěný na Modrý efekt. Tak je už uveden na zmíněné Nové syntéze. JS nejen v souvislosti s jazzrockovou fúzí, ale také s tristní situací neoficiální rockové scény u nás si tento žánr zahrnula mezi své zájmy. Nejen žánrově otevřenou koncertní dramaturgií sahající od jazzu přes amatérský, potažmo alternativní rock, až k avantgardě a experimentům soudobé hudby, ale také v oblasti publikační se JS vychýlila daleko od svého vlastního oboru. Bod d) organizačního řádu hovořící o tiskové a ediční činnosti „ve svém oboru“ byl jednou z podstatných záminek pro narůstající tlak ze strany nadřazené pyramidy – jmenovitě od Svazu hudebníků ČSR přes inspektorát kultury magistrátu Prahy, ministerstva kultury a vnitra až k vrcholu: ideologickému dozoru ústředního výboru československých komunistů: hleďte si jazzu, nebo vás zrušíme!

Nahoru | Obsah