Hudební Rozhledy

Editorial 03/17

Hana Jarolímková | 10/17 |Úvodník

Vážení čtenáři,
v tomto čísle se nám – řečeno okřídleným úslovím – podařilo ono čas od času s nadšením zmiňované „kouzlo nechtěného.“ Několikrát se v něm totiž v různých souvislostech uvádí jméno Bedřicha Smetany a některých jeho děl, aniž by v tom byla jakákoliv cílená vazba na právě probíhající měsíc, nesoucí se ve znamení několika „smetanovských“ výročí.

První a pochopitelně nejdůležitější je to, jež připadá na druhý březnový den a představuje sto třiadevadesáté jubileum od narození tohoto skladatele evropského významu a přitom současně autora z nejčeštějších. Další důležitá data pak představují 14. a 17. březen. V prvém případě byla uvedeného dne roku 1875 v Praze poprvé provedena Smetanova symfonická báseň Vyšehrad, první z cyklu Má vlast, a v případě druhém, ovšem o dva roky později, měla svou premiéru Šárka. Připomeňme jen, že cyklus byl ve svém celku publiku představen až po Smetanově smrti.
Je zajímavé, že téma „dívčí války“, jíž je Šárka jednou z hlavních postav, se objevuje v evropské zahraniční literatuře, věnující se dějinám českých zemí již od 16. století a bývá uváděno obvykle pod názvem „České Amazonky.“
Autor mimo jiné operních děl čerpajících své náměty jak z pohnutých českých dějin (Braniboři v Čechách, Dalibor) tak i z kořenů lidové tradice (Prodaná nevěsta), se folkloru snad nejvíce přiblížil ve dvou ze svých četných prací: v Doktoru Faustovi a Oldřichovi a Boženě. Obě díla vznikla v krátkém časovém odstupu (první z nich v roce 1862 a druhé o rok později) jako předehry k loutkovým hrám známého českého vlastence a zakladatele domácí loutkářské tradice Matěje Kopeckého (1775–1847). Tímto počinem Smetana nejen dodal „lesku“ Kopeckého vystoupením, tak oblíbeným mezi všemi vrstvami české společnosti, ale současně vnesl ducha špičkové hudební kultury, jež svou estetickou hodnotou byla pochopitelně odlišná, do kulturně-sociálního ovzduší venkova a malého města.
Je nesmírně zajímavé, že známý básník, buřič a revolucionář z roku 1848, Josef Václav Frič (1829–1890), ve svých obsáhlých memoárech vzpomíná, jak se coby patnáctiletý student jednoho takového loutkového představení Principála Kopeckého zúčastnil:
„Bylo to v Náchodě, kde spatřil jsem ponejprv učiněnou loutkovou komedii, ,Doktora Fausta‘, kterou před obecenstvem vskutku nejvděčnějším provozoval tam slavný Kopecký, a mohu říci, že jsem se ani předtím ani potom nižádné frašce nebo veselohře tak zplna nezasmál jako za onoho mně provždy nezapomenutelného večera.“
Je otázkou, zda se mladičký Frič setkal v tomto případě i se Smetanovou hudbou, ale dá se to vcelku logicky předpokládat, i když nástrojové obsazení odpovídalo možnostem kočovné loutkářské společnosti – housle, basa, bubínky, možná harmonika.
Vraťme se však ještě jednou ke Smetanovi a jeho vztahu k oběma dramatickým předlohám. Téma knížete Oldřicha a jeho vztahu k prosté selské dívce Boženě bylo tehdy velmi populární a rezonovalo v obrozeneckých kruzích nejen literárních. Nadčasový příběh bájného dr. Fausta měl však pochopitelně jiný charakter, možná to byla právě ona „nadčasovost“, která slavného skladatele tak zaujala. Z dodnes platných slov doktora Fausta, pronášených tehdy Matějem Kopeckým, totiž až mrazí: „Nejsem sám se sebou spokojen právě tak, jak se to v nynějším čase všude děje. Neboť zeptáme-li se sedláka, je-li se svým stavem spokojen, dá nám odpověď, že by byl rád zemanem, zeman by chtěl být baronem, baron hrabětem, hrabě knížetem, kníže králem, král císařem“.
Dalšího komentáře snad není třeba.

Nahoru | Obsah